Text: Roman „News“ Zahrádka
Foto: Obal
Video: The Rolling Stones
Publikováno: 17. 6. 2020
Legendární kapela THE ROLLING STONES vydala naprosto nečekaně nový singl Living In A Ghost Town. Stalo se tak po osmi letech od vydání písní Doom And Gloom a One More Shot na kompilaci GRRR! (2012). S písní postavené na riffu kytaristy Keitha Richardse a sborovém refrénu se přitom počítalo až na nové album, které britští veteráni začali natáčet loni v Los Angeles.
Mezitím však položil svět na lopatky koronavirus, uzavřel se a kapela se ocitla v izolaci. A přesně tohle byl moment, který přiměl Micka Jaggera pozměnit text, dokončit mix a singl vydat. „Našli jsme jednu skladbu, která skvěle rezonuje se současnou situací. S Keithem jsme se proto rozhodli, že ji vydáme hned,“ přibližuje vznik nového singlu Jagger.
A o čem se v písni zpívá? O rozkladu společnosti, v níž kazatelé kázali, charity žádaly, politici kšeftovali, zloději vesele kradli a vdovy plakaly. „Život byl krásnej, než nás všechny izolovali. Připadám si jako duch, který žije ve městě duchů,“ zpívá Jagger. K singlu byl zároveň natočen videoklip, který symbolicky zachycuje opuštěné ulice a stanice metra v Londýně, Los Angeles, Kjótu, Kapském městě, Oslu či Torontu a přibližuje tristní situaci novodobé civilizace.
Je jisté, že téma koronaviru bude inspirovat v dohledné době ještě spoustu umělců, potěšitelné však je, že The Rolling Stones dostáli pověsti rebelů a byli mezi prvními, kteří začali o temné současnosti zpívat. Ostatně, texty na připravovaném nástupci alba A Bigger Bang (2005) jsou podle Jaggera až děsivou předzvěstí toho, co přijde.
A jaká je hudba? Jako vždy přitažlivě špinavá, s lehkou příchutí reggae, zkreslená vrstvenými kytarami Ronnieho Wooda a Keitha Richardse a přibarvená harmonikou a vokálem šestasedmdesátiletého Micka Jaggera. Natočena byla bez přípravy podobně jako album bluesových coververzí Blue & Lonesome (2016).
Kapela ho tehdy spíchla za tři dny. Tady byl text hotový za deset minut. Stouni jsou možná v lepší formě než před dvaceti lety. Už nepotřebují zástupy producentů jako kdysi na krkolomném albu Bridges to Babylon (1997), ale střílí ostrými rovnou od boku. A to z nich činí hvězdy první velikosti. Zvláště, když mají stále co říct.