Text: Luboš Hnát
Foto: Archiv, lístek
Publikováno: 10. 9. 2019
Pink Floyd na Strahově zleva – Nick Mason, David Gilmour, Rick Wright
Sedmého září uplynulo 25 let od památného koncertu PINK FLOYD na pražském Strahově. Byl to první velký koncert, který jsem coby bigbítový elév navštívil. A protože se mi z něj dodnes vybavuje několik zážitků, rozhodl jsem se mu věnovat vzpomínkový článek. Podotýkám, že nepůjde o klasický report, které Rockový svět běžně přináší.
Kvůli svému vrozenému hendikepu jsem držitelem průkazu ZTP/P a před čtvrt stoletím jsem pracoval v jedné vozíčkářské firmě v Pardubicích. Tyhle nehudební informace zmiňuji proto, že na mou účast na koncertě měly podstatný, řekl bych zásadní vliv. O tom, že v Praze vystoupí Pink Floyd, jsem se dozvěděl právě v tehdejším zaměstnání. Vstupenka na jejich koncert stála 690 (předprodej) a 790 korun (na místě). Což byla téměř polovina mého platu!
Kolegové mi tehdy sdělili, že během mé dovolené firmu navštívil člověk z Pražské organizace vozíčkářů (POV) a nabízel pro vozíčkáře vstup za 200 korun a jejich doprovod měl dokonce lístek zdarma. Cenový rozdíl byl tedy výrazný. Jenže ouha! Nabídka platila pouze pro vozíčkáře, a to já naštěstí nejsem, byť průkazku jsem měl a mám stejnou. Jeden z kolegů, Miloš Pelikán zvaný Bob, přišel s jednoduchým nápadem: Půjčíš si vozejk, a bude to! A tak se taky stalo.
Pink Floyd 1994
Pamatuji si, že v den D byl v Praze obrovský provoz a už v okolí Letné se naše auto pohybovalo spíše přískoky než plynulou jízdou. Jestli to souviselo s koncertem, nebo s obvyklou dopravní situaci, která tenkrát v hlavním městě panovala, nemám tušení. Nicméně po nějaké době jsme se dostali ke strahovskému stadionu.
Zde došlo ke komické situaci. POV se nějak podařilo ještě snížit cenu vozíčkářské vstupenky na pouhých sto korun. Její zástupce tedy objížděl všechny vozíčkáře a stokorunu jim vracel zpět. Celé to vypadalo, jako když dostáváme zaplaceno, abychom na koncert vůbec šli! Že jsme se do útrob stadionu těšili, stejně jako desítky tisíc dalších fanoušků, snad ani nemusím dodávat.
Celá show měla naplánován velmi neurčitý začátek, v pokynech bylo uvedeno jen „až se setmí“. Ta chvíle nastala kolem půl deváté, kdy se Strahovem rozezněla úchvatná Shine On Your Crazy Diamond. Pink Floyd tehdy jeli turné k albu The Division Bell (1994). Proto je nasnadě, že mezi megahity typu Another Brick In The Wall Part II., Wish You We Here, Time a mnohé další měly na setlistu své místo například What Do You Want From Me, Take It Back a samozřejmě High Hopes.
Vzpomínám si, že mě tehdy naprosto uchvátil krystalicky čistý zvuk, který jsem ještě dlouho potom na žádném jiném koncertě neslyšel. Pink Floyd do Prahy přivezli také naprosto fascinující světelnou show, která vyrážela dech sama o sobě. Ten večer ji ještě umocnil lehký letní déšť, který se mísil se zářivými barvami laserových paprsků. Tenhle zážitek snad ani nelze popsat.
Průběh večera mě osobně přinesl ještě jednu vtipnou příhodu. Protože jsem se svým doprovodem Vláďou byl od pódia hodně daleko, snažil jsem se opustit své místo na vozíku a postavit se, abych alespoň trošku viděl. Při sebemenším pokusu postavit se na nohy mě Vláďa zatlačil zpět do kolečkového křesla se slovy: „Seď, nebo nás vyvedou“. Samozřejmě, dnes je taková představa naprosto absurdní. Ale tehdy jsme nevěděli, nakolik je reálná.
Dnes si nevzpomenu, jak dlouho koncert trval. Vím ale, že byl ve své době mimořádným zážitkem – nicméně tím by se stal kdykoliv. Jsem rád, že jsem u toho mohl být.
Aniž bych si to před dvaceti pěti lety uvědomil, byl tehdy položen základní kámen Rockového světa. Má na sobě vyryto: 7. 9. 1994 – PINK FLOYD, STADION STRAHOV, PRAHA.
