Foto: Kačka Smidová
ROMANA DRAGOUNA jsem vždy vnímal jako velkou osobnost české rockové scény. V letošním roce Roman oslavil kulaté narozeniny, vydal skvělé album „Samota“ a stále čile koncertuje. Jeho písně mě silně oslovují nejen po té hudební, ale také po lidské stránce. To všechno jsou důvody, proč jsem Romana Dragouna po jednom z jeho koncertů požádal o rozhovor.
Nedávno jsi oslavil šedesáté narozeniny, jak se cítíš?
Cítím se skvěle, mám spoustu koncertů, na který se těším. Je tu jaro a to je vždy radost z přírody a kola.
Já se ptám proto, že Ti z kraje roku vyšla deska „Samota“, ke které se ještě dostaneme, a na ní jsou sice skvělé, ale smutné a melancholické texty. Vyjadřují tedy Tvoje současné pocity?
Jsem sám, zrovna tak Milan Princ, tak trochu o tom ta deska je. Mám dost sólo koncertů, kde hraju převážně pianové skladby, které nemám položené tak vysoko jako v kapelách a nemusím tak exponovaně řvát. S věkem samozřejmě jde čím dál hůře vyzpívávat vysoké tony, i když zatím ještě vše vyzpívám, ale myslím trochu na budoucnost. Když se věc transponuje o několik tonů dolů, tak už to není nikdy ono.
Životní jubilea jsou vždy příležitostí k bilancování a ohlédnutí se za uplynulými léty. Pojďme se tedy ohlédnout za Tvou hudební kariérou. Mohl bys nejprve zavzpomínat na své první hudební krůčky?
Jako malé dítě jsem musel, za doprovodu mé drahé maminky, zpívat všem návštěvám různé lidové písně. Už na základní škole mne učitelka hudební výchovy brala do svých hodin, abych improvizoval na klavír pro starší ročníky. Asi v patnácti jsme založili v rodném Písku kapelu, kde jsem hrál na kytaru a zpíval. Hráli jsme CCR, Deep Purple, Led Zeppelin, Roling Stones atd. Pak jsem poznal ELP a přemluvil tátu, aby mi koupil varhany Weltmaister. To už jsem hrál s Janem Seidlem a vydrželo nám to do teď. Po odchodu do Brna v roce 1975 jsem začal hrát v kapele Regenerace, kde hrál Miloš Morávek, se kterým hraju v Progres i ve Futurum. Pak přišla nabídka od Progres. Po projektu „Třetí kniha džunglí“ jsme s Morávkem, Seidlem a Kopřivou založili Futurum.
Já jsem Tě poprvé zaznamenal v Progres 2, se kterými jsi natočil dnes již kultovní dvojalbum „Třetí kniha džunglí“. Co pro Tebe tohle období znamenalo?
Byla to nádherná zkušenost s velkým zvukem a scénou.
Na desce byl velký hit „Muž, který se podobá odvrácené straně měsíce“. Tušili jste, že bude mít právě tahle písnička takový úspěch? Vždyť se jedná o poměrně dlouhou skladbu…
Už od prvních koncertů ta píseň zabírala nejvíc z celého programu.
Progres 2 byli nesmírně populární, „Třetí kniha“ se setkala s velkým ohlasem. Ty jsi přesto od nich odešel a založil Futurum. Proč?
Chtěli jsme s Morávkem dělat naprosto jinou hudbu, a tak jsme odešli.
Futurum – to je další skvělá kapela. Vydali jste dvě výborné desky, proč jste nepokračovali dále? Potenciál jste na to měli veliký.
Měli jsme materiál na třetí album, ale přišla sametová revoluce a vše se změnilo.
V období Futura vznikla Tvoje zásadní skladba „Zdroj“, u které bych se rád na chvilku zastavil. Můžeš mi říct, co pro Tebe tahle píseň znamená?
Je to v podstatě taková modlitba, se kterou se mohou ztotožnit všechny vrstvy lidí různého věku. Můj tatínek byl úžasný člověk, skvělý malíř a taky básník.
Vzpomeneš si, jak písnička vznikla?
Poslal ji můj tatínek jako báseň mé manželce k 25. narozeninám a já jsem ji zhudebnil.
Mnoho umělců má ke svým největším hitům téměř macešský vztah, jak to máš ty?
Hraju jí na každém koncertu a vím, že se na ní všichni těší a já taky.
Vždycky, když „Zdroj“ slyším, mám takový hodně zvláštní pocit, který nedovedu přesně vyjádřit slovy. V té písni je vše, smysl života, naděje a pokora. Cítíš Ty jako interpret něco podobného?
Samozřejmě.
Po Futuru přišli Stromboli, kde jsi nebyl tolik výrazný, ale byl jsi trochu ‚ukryt‘ za hlavními personami, Michalem Pavlíčkem a Bárou Basikovou. Jak jsi prožíval tuhle dobu?
Stromboli byla v té době nejlepší kapela v republice a byla pro mne veliká čest hrát s Michalem Pavlíčkem, se kterým hraju dodnes.
Když to zrekapituluji, Progres 2, Futurum, Stromboli, všechny tyhle legendy ohlásily svůj návrat na scénu, do všech jsi byl opět přizván. Když k tomu připočtu ještě Tvé další aktivity, dá se to vůbec stíhat?
Každá kapela hraje jen pár koncertů, tak se to dá stihnout.
Na desce „Stín mý krve“ se objevila další skvostná píseň „Kronikář“, která je na podobné téma jako „Zdroj“. Já osobně tyhle dvě písničky beru jako jakási hudební ‚dvojčata‘. Je jejich podobnost čistě náhodná, nebo jsi očekával, že by „Kronikář“ mohl „Zdroj“ v jistém slova smyslu nahradit?
Každá je trochu jiná a obě jsou silné.
Skvělými texty je opatřena i Tvoje letošní deska „Samota“. Připadá mi, že se na ní nějakým způsobem vyrovnáváš se svým věkem, nebo jak si mám vysvětlit texty typu: „Šedesát zavání lehce stářím“ nebo: „Rozpouštím se jak svíčka / ta s kosou si mě hýčká“?
Stáří v podstatě působí, jak si ho člověk připustí. Samozřejmě fyzická stránka slábne, ale radost ze zázraku pocitu ‚já jsem‘ zůstává.
Ostatně, on ani sám název „Samota“ není moc optimistický, proč se tedy deska jmenuje právě takhle?
Žiju sám tak jako Milan Princ, tak je to trochu o tom.
Není žádným tajemstvím, že jsi hluboce věřící člověk, ostatně v řadě Tvých písní je Bůh přítomen. Jak jde podle Tebe rocková muzika a víra dohromady? Vždyť většinou je to vnímáno tak, že rock a Bůh stojí na opačných pólech.
Nejsem fanatik, akorát si uvědomuju zázrak naší planety, ze které po tisíce let ti největší vědci a vynálezci čerpají pořád nové a nové věci. Jaká obrovská a nedozírná inteligence musela toto dílo stvořit, neboť samo se neudělá vůbec nic, a s pokorou sleduju úžasný řád ve vesmíru v přírodě i v našem těle. Spousta slavných kapel zpívá a oslavuje Boha a akorát u nás to bolševik zakazoval. Například skoro všechen soul je o slávě Boží.
Musím přiznat, že i pro mě jako pro ateistu jsou Tvoje texty o Bohu a vůbec celé Tvoje podání Boha moc přitažlivé a uvěřitelné, čím si myslíš, že to je?
Není to tam tak prvoplánově a každý tam má pro sebe prostor, jak to chápat.
Když už jsme u Tvé sólové dráhy, tak se chci zeptat na Tvoje vystupování s projektem Roman Dragoun and His Angels. Jedná se o kapelu jako takovou nebo to vnímáš jako příležitostný projekt ke společnému hraní?
His Angels hraje už deset let. Je to nejlepší kapela, ve které hraju, a mohu s ní hrát jak skladby ze sólových desek, tak i skladby Futurum a Progres.
V loňském roce jste vydali CD „Andělé, ve studiu Sono“, které ovšem není regulérní nahrávkou, ale spíš jakýmsi ‚Best of‘ Tvých přearanžovaných skladeb. Na jednom loňském koncertě, na kterém jsem byl, jsi zmínil, že chystáte společné regulérní CD. V jaké jste nyní fázi?
Zatím toho ještě moc není, ale těším se na to.
Ještě se musím zeptat na výbornou kapelu T4, kde hraješ po boku skvělých muzikantů, jakými jsou ‚Guma‘ Kulhánek nebo Standa ‚Klásek‘ Kubeš. Máte vydáno jedno skvělé CD „Pár tónů a pár slov“ (2008), nechystáte se nahrát jejího nástupce?
Máme několik nových skladeb a čekáme, až Standa Kubeš taky něco donese, a pak to natočíme.
Na závěr se zeptám na Supergroup.cz. Vloni jste poměrně čile koncertovali, letos je zatím, alespoň z mého pohledu, zdánlivý klid. Není to tak, že by tenhle projekt ‚usínal‘?
Je to takovej revival, ale taky tam hrajeme skladby z pořadu Na Kloboučku. Všichni si to užíváme.
Co pro Tebe znamenalo, když jsi byl ve společné anketě Rádia Beat a časopisu Rock & Pop zvolen do téhle kapely?
Byla to pro mne samozřejmě veliká čest a zároveň to je odpovědnost.
