Foto: Ája Dvořáčková
Když se řekne česká bluesová kytara, okamžitě se musí doplnit jméno LUBOŠ ANDRŠT. Naskytla se mi příležitost udělat s Lubošem rozhovor, a protože taková příležitost se neodmítá, rád jsem si zašel do Jazz Clubu Ungelt, kde jsem před vystoupením Luboš Andršt Blues Bandu měl tu čest položit několik otázek samotnému mistrovi bluesové kytary.
Luboši, vzpomeneš si, kdy nebo jak jsi vlastně objevil blues?
To si samozřejmě vzpomenu. Dostala se mi do ruky deska, která vyšla v Supraphonu a jmenovala se „Hudba černého lidu“, a tam kromě jiných věcí bylo i takové to staré akustické delta blues a taky tam byla nahrávka Roberta Johnsona, to jsem ale zjistil až mnohem později. Když jsem tuhle desku objevil, tak mi mohlo být nějakých 14 let a brnkal jsem si něco u táboráku. Okamžitě mě to chytlo za srdce. Takže jsem si pod dojmem téhle desky různě brnkal a říkal jsem si, tak takhle bych chtěl jednou umět hrát.
Kdo je pro tebe tím pravým bluesovým guru?
Jednoznačně nejvíc jsem se naučil od B. B. Kinga, ke kterému jsem se ale dostal až později. Já jsem poslouchal lidi, kteří sice hráli rockovou muziku, ale vycházeli z blues, to byl třeba Clapton, Peter Green nebo Jeff Beck. Tyhle lidi jsem samozřejmě znal a poslouchal, ale pořád jsem si říkal, že to nemají ze své hlavy, protože zněli dost podobně. Takže jsem pátral, až jsem se dostal k těm černým kořenům. B. B. King je na učení téhle muziky ideální, protože hraje takovou hezkou muziku, je to přehledné, uspořádané a dobře se to poslouchá. Ani to jeho hraní není nijak technicky náročné, je v něm ten správný feeling a krásně frázuje, je to melodické, takže se to dobře učí. První desku B. B. Kinga jsem sehnal na burze a byla to „L.A. Midnight“. Na B. B. Kingovi je ještě zajímavé, že on nikdy nehrál beglajty. A taky nikdy nezpíval a nehrál současně. On buď hraje anebo zpívá, ale nikdy to nedělá současně.
Když se řekne „Legenda české bluesové kytary Luboš Andršt“, jaké máš v tu chvíli pocity?
Myslím, jestli to není trochu brzy. Doufám, že ještě něco zahraju. (smích)
Jak bylo a je těžké v našich podmínkách hrát blues?
Ano, je to docela těžké. Lidé to tady sice mají rádi, každý se k bluesovému odkazu hlásí, ale ve skutečnosti nejsou příliš zasvěcení. Samozřejmě v Americe, ale i v západní Evropě tuhle muziku lidé znají víc do hloubky. Když tam hrajete bluesové standardy, zpívají klidně s vámi a umí celé texty nazpaměť. Tady není dostatečně široké publikum, aby podrželo domácí kapely. Proto jich tady ani moc není. Takže hrát u nás blues není zrovna lehké, ale já to beru jako úkol, který jsem dostal shůry. Prostě mám hrát blues a mám ho hrát tady. Nemělo by žádný smysl, abych jezdil někam do Ameriky, to bych nosil dříví do lesa.
Za svou kariéru jsi spolupracoval s mnoha hudebníky a hrál v mnoha kapelách. Dokážeš říct, která z těch spoluprací pro tebe byla z hudebního hlediska nejlepší?
To je těžké, to takhle nemůžu posoudit. Posuzovat to můžu v té době, kdy to vzniká. Pro mě je vždycky důležité, co se právě děje. A když cítím, že už je to pro mě nepřínosné, jdu od toho. Jednoduše jste pořád na cestě a musíte jít dál. Takže ze začátku jsem hrál jenom blues. Pak jsem měl období, kdy jsem hrál rockovou muziku. Potom jsem se vrhnul na jazz, protože jsem mu chtěl přijít na kloub, takže jsem skoro 10 let hrál jazzovou muziku, kdy jsem hrál s Emilem Viklickým dost těžké věci. Lidé si mysleli, že jsem se zbláznil. Když jsem potom postavil bluesovou kapelu, chodili za mnou a říkali „Tak ty ještě umíš hrát? Mysleli jsme, že už jsi vyřízenej“. Ale já jsem si tím vším musel projít a ze svého jazzového období pořád těžím. Takže když zrovna hraji blues, tak do toho občas přidám nějakou ‚jazzovou zatáčku‘ a zamotám do té muziky noty, které tam nikdo nečeká. Podobně to dělá třeba Robben Ford a další američtí muzikanti. Myslím, že se to docela líbí hlavně lidem, kteří tuhle muziku znají, protože pak je to určitým způsobem zvláštní a originální. Ale dělám to i naopak. Do jazzové muziky napálím blues a to zabere vždycky. Ze všech těch období jsem něco načerpal a díky tomu lépe slyším. Je to nejlepší tzv. Ear training – procvičování sluchu. To ale neznamená, že budu hrát někde k hotelovému obědu jazzové standardy, to by mě tedy nebavilo. Beru si z toho jen inspiraci.
Jednou z desek vydaných pod tvým jménem je „Capricornus“. Co pro tebe tahle deska znamenala?
To byla prostě taková výpověď. Zase je to dané tou dobou, kdy deska vznikla. Já jsem to nahrál v osmdesátých letech a to byla doba, kdy na nás naplno dopadla taková ta, jak jsme tehdy říkali, „normalizační stíha“. To mělo za následek, že všichni hráli hodně tvrdou muziku. Začínali tady vznikat hardrockové kapely jako Katapult a další. Všichni byli naštvaní a hráli takovou ‚zlou‘ muziku. Chtěl jsem nahrát nějakou niterní a spirituální hudbu a ukázat, že nejsme jen zlobivé máničky, že nás mají brát vážně. A myslím, že hodně lidí tehdy pochopilo, že to měl být balzám na duši v těžkých dobách.
Zajímavostí té desky je určitě také to, že se na ní setkalo několik lidí různých náboženských vyznání. Promítlo se to na ní nějak?
To byla náhoda a já to říkám spíš jako vtip. Ale faktem je, že v té hudbě určitá spiritualita je. Nicméně jsme se tam opravdu takhle sešli. Já jsem křtěný jako husita, Honza Hrubý je katolík, dál tam hrál Alan Vitouš, což byl v té době aktivní svědek Jehovův. Pianista Gabo Jonáš je zase buddhista. Jediný, s kým jsem tuhle otázku nijak neprobíral, je Jirka Veselý, ale to je takový filozofický typ, který se snaží být nad vším, takže bych řekl, že to bude takový typický agnostik.
V devadesátých letech jsi se podílel na zajímavém pořadu České televize „Kytarová klinika“. Proč tenhle pořad vlastně skončil?
Tak tohle jsem se já sám taky nikdy nedozvěděl. Tam se tehdy vyměnil ředitel. Odešel Ivo Mathé, který byl svým způsobem formát a nastaly tam turbulence. Nejednou na tenhle pořad nebyly peníze. Mně to ale nikdo neřekl a v půlce natáčení toho pořadu mi najednou přestali volat z produkce a bylo to. Když už mi to po čase bylo divné, tak jsem v roce 1998 napsal ČT dopis, že pokud chtějí ten pořad ukončit, tak by bylo dobré, udělat alespoň jeden závěrečný díl, aby to působilo nějak uceleně. A od té doby čekám na odpověď.
Zanechme teď historie a pojďme se věnovat současnosti. Jsi členem Framus 5, s Michalem Prokopem hraješ i v triu Prokop-Andršt-Hrubý. Každé z těchto seskupení hraje v jiných typech sálů. Ačkoliv se mi zdá, že publikum je podobné, můžeš mi říct, které z koncertů jsou ti jako muzikantovi bližší?
Bližší je mi určitě trio. Zaprvé se tam mnohem víc improvizuje. Trio nikdy nezkouší, takže hrajeme od roku 1988 stále to samé. Je to akustické, a tak si můžu nosit jen malou výbavičku. Můžu při tom sedět, takže mě potom nebolí záda. A protože jsme jenom tři, tak dostanu dvakrát víc peněz. (smích)
Co nevidět prý vyjde u Supraphonu deska kultovní kapely Energit. Kde se vlastně vzala myšlenka na vydání téhle desky?
To v nás zrálo hodně dlouho. My jsme s původním Energitem nějakou dobu hráli, ale nikdy jsme žádnou desku nevydali. Kdybych se pak o hodně let později nepotkal s Honzou Holečkem, tak by mě to vůbec nenapadlo. Takže takové ty první nápady přišly ve spolupráci s ním. Pak se do toho vložil Standa Padrůněk, což je bratr Vládi Padrůňka, který občas přišel na koncert. Dal nám najevo, že by rád, kdyby se našli muzikanti, kteří s Vláďou hráli a nahráli jako vzpomínku na něj nějaké CD. Na koncertě, který se konal u příležitosti Vláďových nedožitých šedesátých narozeni, Standa přišel s nabídkou, že pokud bychom tu desku chtěli nahrát, tak nám na ní přispěje. Bylo to poprvé v životě, co jsem před sebou viděl živého sponzora. Taková nabídka se nedá odmítnout. Potom jsem se ještě spojil se Supraphonem, kde máme také spřízněnou duši, takže máme i vydavatele. Ono šlo vlastně o takovou gentlemanskou dohodu. My jsme totiž chtěli vydat s původním Energitem desku u Supraphonu už předtím, jenže v té době šlo o naprostou utopii. Vydat tehdy takovou muziku, navíc anglicky zpívanou, bylo nemyslitelné. Přesto jsme naštěstí tehdy natočili demosnímky, které nám dnes posloužily jako předloha. Jinak bych si to už vážně nepamatoval. Takže tohle byla šance, aby si všichni vyrovnali účty. My s muzikou, kterou jsme nikdy nenahráli a oni s deskou, kterou nikdy nevydali.
Jaké písně se na desce objeví?
Pochopitelně, že tam budou věci, které jsem dělal ještě s Vláďou Padrůňkem. Jsou tam čtyři věci ze starého Energitu a dvě instrumentálky. Bude tam jen šest věcí, protože to chceme držet v délce klasické vinylové desky.
Dnes se všechny desky točí digitálně. Dá se vůbec bluesová muzika a její atmosféra zachytit pomocí digitální technologie?
To se nedá rozdělit na typ muziky. Je jedno, jestli je to blues nebo vážná hudba. Faktem je, že ten záznam, který se na dnešní CD používá, 16 bitů a vzorkuješ na 44,1 kHz, není moc kvalitní a je nízký. Lidé se mylně domnívají, že rozhodující je počet bitů, ale hlavní je sample rate uvedený v kHz. Aby ten záznam za něco stál, muselo by se to vzorkovat alespoň na 96 kHz. Ty bity tam dělají jenom ‚schodovou‘ dynamiku. Takže pokud by se například vzorkovalo na 1 MHz, tak můžeš vzorkovat pouze 1 bit. Čím máš vyšší vzorkovací frekvenci, tím je ten záznam kvalitnější a blíží se analogovému záznamu. Když jsem teď dělal reedici desky „Capricornus“, tak jsem dostal přepis vzorkovaný na 192 kHz, a když jsem si to doma pustil, tak jsem se úplně lekl. Tam bylo slyšet jak u toho hraní dýchám. To na CD nikdy neuslyšíš.
Takže je pravda, že vinylové desky hrají lépe než CD?
Určitě, obzvlášť na dobré aparatuře. Je sice pravda, že ty desky praskají a šumí, a že se musely mýt, ale kvalitě záznamu, kterého dosáhneš na studiovém magnetofonovém pásku, se CD zdaleka nevyrovná. Současné poslouchání MP3 z telefonu, tak hodně snížilo kvalitu poslechu, že si myslím, že zase přijde tlak na to, aby se kvalita nahrávání vrátila zpět. Vezmi si, že obraz chce každý vidět co nejdokonalejší a hudbu pak všichni poslouchají z telefonu. To je přece absurdní.
Vyrazíte s Energitem na turné?
No, už máme nějaké konkrétní termíny. Takže desku ještě nemáme, ale koncerty domluvené už ano.
Co bys poradil mladým kytaristům, kteří začínají. Jak se správně učit?
Tady je každá rada drahá, ale jak říkal B. B. King – cvičte, a cvičte hodně.
Co dalšího kromě nové desky Energitu chystáš?
To já takhle nevím. Já to mám tak, že něco dělám, většinou to nestíhám, tak to jakoby dobíhám, no a když to doběhnu, tak se mi nakupí další věci. A tímhle samospádem to zatím funguje. Teď mám ještě roztočenou bluesovou desku, ale nejdřív musím dokončit projekt s Energitem.