Foto: Kateřina Smid
Patří k nejuznávanějším českým bubeníkům, hrál snad s každým, kdo v české rockové muzice něco znamenal. Přesto zůstal JIŘÍ ‚ZELÍ‘ ZELENKA stále tím skromným klukem z Milevska, který před více než třiceti roky celý rozechvělý přijal nabídku na záskok do tehdy slavných Marsyas a nastartoval tím svou úspěšnou kariéru.
Ahoj Zelí, Tvoje muzikantská kariéra je tak bohatá, že skoro nevím, na co se Tě mám ptát. Jak se stane, že kluk z Milevska najednou patří k nejrespektovanějším českým bubeníkům?
No, ono je to v podstatě štěstí a souhra okolností, který se staly. Když jsem hrál v kapele Fantom, tak jsme tehdy jezdili na takzvané srazy mládeže, který se konaly po různých místech po republice. Tam jsme se potkávali třeba s Etc…, kde hrál na kytaru Petr ‚Kulich‘ Pokorný a na basu Jirka Veselý. Nás tehdy zvučil Jirka Krampera, což byl strašně šikovnej člověk a hlavně vizionář, co se týká zvuku. Etc… a všichni z profesionální hudební sféry byli ze zvuku amatérský kapely unešený. Slovo dalo slovo, skamarádili se s Jirkou Kramperou a posléze mu dali i lano do Etc…, aby je zvučil a stalo se. Přes tenhle propletenec jsem se později dostal do té rockové top ligy. Vzpomínám si na jednu takovou Jirkovu historku, kterou mi vyprávěl.
A prozradíš ji?
On dělal v Jitexu Písek a tam za totality přivezli z Itálie nějaký obrovský tkalcovský stroje. Jenže když je zapojili, tak nefungovaly. A nikdo nevěděl, co s tím. Takže Jirka Krampera do toho takovými velkými dveřmi vlezl a když se vrátil, měl bednu plnou součástek, který z toho vystříhal, a řekl: „tak a teď to zapněte…“ No, a ono to začalo fungovat. Ti Italové koukali jako u vytržení a okamžitě Jirkovi nabídli práci, jenže za komunistů ji nemohl přijmout. Hlavně by ho tam ani nepustili, taková byla doba. Myslím, že to tenkrát u vedoucích podniku neměl moc dobrý.
Vzpomeneš si, jak jste se Ty a Jirka dostali od Fantomu k Etc…?
No jak jsem říkal, Jirka Krampera jezdil s Fantomem. Byl a dodnes je velkým příznivcem analog zvuku, má dnes světoznámou firmu Kv2 Audio sídlící v Milevsku. Takže se skamarádil s Etc… a začal je zvučit. No a protože jsem začal s Fantomem hrát já, tak mě tam párkrát muzikanti z Etc… slyšeli a tehdy se jim moje bubnování zamlouvalo.
Mohl bys popsat své bubenické začátky?
Můj táta hrál na harmoniku a byl to takový ‚šumař Bárta‘. On pracoval u silnic, kde dělal cestmistra, a vždycky, když byla nějaká svatba, tak mu lidi řekli, aby přišel zahrát. A já jsem jako malý klouček chodil s ním. Jednou jsme byli na nějaké svatbě, kde byli tři muzikanti. Táta hrál na harmoniku, pak tam byl basista a bubeník, který ale hrál na vozembouch. Mě to strašně uchvátilo a pořád jsem na to koukal. Sledoval jsem ho asi čtvrt hodinky a říkal jsem si, jak je to nádherný. A asi jsem si začal nohou klepat, protože pak mi táta najednou řekl, abych si s nima šel zahrát. A protože jsem to už měl okoukaný, tak jsem šel a strašně mě to bavilo. Takže možná, že tohle byl takový první impulz, kdy mě díky mému tátovi začala ta muzika bavit. Pak si ještě vzpomínám, že když jsem chodil na základní školu, tak jsem zpíval v Milevském pěveckém sboru, který dodnes existuje. Byl jsem tam jediný kluk. Jednou tam bylo potřeba zahrát doprovod na malý plechový bubínek a já jsem prý ten pravý, kdo to zvládne. Další impulz přišel, když jsme šli na základce na nějaký výchovný koncert. Byla to jazzová muzika, ve které jsem se vůbec nevyznal, ale fascinovalo mě to. Pořád jsem koukal na toho bubeníka, nic jsem nechápal, ale strašně se mi to líbilo.
Předpokládám tedy, že jsi začal chodit do lidové školy umění na bicí…
Ne. Protože táta hrál na harmoniku, tak mě na ní taky dal. Takže já jsem začal na harmoniku a učil jsem se na ni šest let. Docela mě to i bavilo, ale jak jsem postupem času vyrůstal, tak jsem začal i díky svému bráchovi poslouchat světové kapely jako Beatles a ne to, co bylo tehdy u nás. No a když jsem už byl na gymnáziu, tak jsme s kamarádem měli podobný vkus a řekli jsme si, že uděláme nějakou kapelu. Ale tehdy jsme si mysleli, že harmoniku v bigbítové kapele nevyužijeme. Vidíš, a dnes u Etc… by se mi ta harmonika docela hodila. (smích) Takže mě napadly bubny, protože se mi vždycky líbily. Tak jsme začali s klukama hrát a mě ta rytmika šla nějak sama od sebe. A protože tenkrát v Milevsku žádný bubeník, ke kterému bych chodil, nebyl, byl jsem takový samouk.
Máš nějaký bubenický vzor?
Ještě než jsem přišel do Prahy, tak jsem hodně poslouchal Mahavishnu Orchestra, kde hrál Billy Cobham a ten se mi moc líbil. Ale uchvacoval mě třeba i Bill Brufod z King Crimson, který sice hrával na tehdy moderní elektrický bicí, ale strašně se mi jeho hraní líbilo. A když jsem začal poslouchat Zappu, tak mě strašně bavil Terry Bozzio, kterýho mám rád dodnes. Prostě se mi liběji různí bubeníci, ale nikdy jsem se je nesnažil napodobovat.
Tvoje první kapela byla založena ještě za studentských let. Co to bylo za kapelu?
Já jsem se na gymnáziu seznámil s Vendulkou Kašpárkovou, která chodila o jednu třídu vejš. My jsme se tenkrát dost skamarádili. Ona měla v té době kamaráda, který jí sháněl vinyly ze západu, a my jsme se pak sházeli a poslouchali muziku. Byly to moc krásný seance, který v dnešní době empétrojek už nejsou možný. A při těchhle seancích jsme seděli a poslouchali ty desky od začátku až do konce. Díky lásce k hudbě a podobnému hudebnímu vkusu jsme založili kapelu, která se jmenovala Venzel. A s touhle kapelou jsme dělali vlastní věci, který psala hlavně Vendulka. A pak jsem dostal nabídku do tancovačkové kapely Fantom.
Vím, že jsi ještě na gymplu hrál i v kapele Vega. Nezapomněl jsi na ni?
No, to máš pravdu. Tenkrát nám na gymnáziu povolili založit takový hudební kroužek, kde jsme měli kapelu, která byla složená z žáků té školy. Basista byl, myslím, ze čtvrtého ročníku, já a kytarista z prvního a ještě klávesista, myslím, z druháku. No a Vendulka nám s tím pomáhala. Vlastně díky tomu jsem se s ní seznámil a ona pak přišla s tím, že spolu uděláme vlastní kapelu. Takže přinesla nějaký vlastní věci a vznikla kapela Venzel, jak už jsem říkal. A protože ona pak přešla z třetího ročníku do Prahy na konzervatoř, kde studovala skladbu, tak tam měla nějaký známý, takže jsme už i něco natočili. Mám pocit, že nějaký pecky jsme natočili i pro Český rozhlas České Budějovice. Ale ta kapela neměla dlouhého trvání. Fungovalo to asi dva roky. A když jsem šel na vojnu, tak Vendulka nastoupila do Stromboli.
Ještě bych se vrátil ke kapele Fantom. S ní jsi hrál po vesnických zábavách, jak na to vzpomínáš?
Tenkrát jsme zkoušeli s Vegou v kulturním domě v Milevsku, kde mě kluci slyšeli a líbilo se jim to. Tehdy se ještě chodilo na povinná vojenská cvičení a stálý bubeník z Fantoma musel právě na jedno cvičení odjet. Takže musel narukovat na čtrnáct dní. Ale protože se tenkrát hrávalo i několikrát denně a kapela měla už dohodnutá vystoupení, potřebovala záskok. Tak mě oslovili, jestli si s nimi nechci zahrát. Ale já jsem tehdy poslouchal složitější muziku typu King Crimson nebo Mahavishnu Orchestra a oni zase hráli takovou tu jednoduchou tancovačkovou muziku jako třeba Status Quo, Smokie a podobně. Takže jsem to odmítl s tím, že by mě to asi nebavilo. Ale oni mě stále přemlouvali. Dostal jsem kazetu s nahrávkami, který se mám naučit, a když jsem to poslouchal, tak jsem si říkal: „…jéžišmarja, to jsou takový sračky, co já tam mám hrát?“ Jenomže rázem jsem zjistil, že to tak jednoduchý není a že to jsou i bezvadný písně. Některý. Takže jsem se to naučil, odehrál první kšeft… A když se pak chudák bubeník vrátil ze cvičení, tak dostal padáka. (úsměv) To bylo moje takový první vážnější setkání s hudbou. Bohužel jsem při něm nechtěně vyšťoural z kapely bezvadnýho člověka, kterýho jsem jinak měl moc rád. Dodnes mě to mrzí, o to víc, že už tu s námi není.
Pokud vím, tak Tvůj první kontakt s profesionální scénou byl v kapele Marsyas. Jak k tomu došlo?
No, to bylo právě díky tomu, že mě kluci viděli na těch srazech mládeže. Jednou, už ani nevím, kdy to bylo, mi zavolal Pavel Skála a povídá: „Hele, Kulich Pokorný mi říkal, že hraješ dobře na bicí, my bychom potřebovali záskok do Marsyas.“ Já jsem se tenkrát vyděsil, protože Marsyas, to už byla první liga. Takže ve mně byla malá dušička. Nicméně jsem dostal kazetu s písněmi, které se mám naučit. Pavel tu kazetu dal v Praze řidiči autobusu, který jel do Milevska, kde jsem si to já zase vyzvedl. Takže jsme byli tenkrát vlastně takový první průkopníci PPL. (smích) Asi týden jsem se to učil, trénoval jsem a zkoušel jako blázen. A nejhorší na tom bylo, že mi Pavel říkal: „Hele, na zkoušku nemáme čas, ale ještě před koncertem si to zahrajeme.“ Pak jsem přijel na kšeft a tam se zjistilo, že to není normální koncert, ale festival, takže na zkoušení nebyl absolutně žádný čas. Tak jsem jenom postavil bubny, dali mi tam mikrofony a začalo se hrát. Ale nějak jsem to dokázal dát a celá kapela byla spokojená. To bylo poprvé, kdy jsem se dostal do povědomí profesionálů v Praze.
Málo známý je fakt, že jsi měl nastoupit za Petra Hejduka do Olympicu. Proč z Tvého angažmá nakonec sešlo?
To je pravda. Právě díky tomu, že jsem hrál v Marsyas, se o mě Petr Janda nějak dozvěděl. To bylo těsně před vojnou, takže někdy v roce 1985. Dodneška bych možná našel dopis od jejich tehdejšího manažera Miloše Zapletala. A v tom dopise bylo, že by měli zájem, abych přijel na konkurz. Takže jsem byl u Petra Jandy na Propasti dělat konkurz. Jenže tenkrát to pro mě dopadlo špatně, protože já měl před vojnou a Milan Peroutka měl modrou. (smích) Ale já si té nabídky od Petra strašně vážím a jsem moc rád, že kluk z Milevska, který nebyl v té době moc známý, dostal lano od Olympicu. Po letech jsem od Petra Jandy dostal ještě jednu nabídku, abych do Olympicu nastoupil, ale to bylo v období, kdy jsem hrál s Krausberry, a Etc… a s Ebenama. Bylo to hodně pestrý hraní a mě to naplňovalo. A hlavně se mi tenkrát narodilo třetí dítě a potřeboval jsem být s rodinou. Ale i téhle Petrovy nabídky si velmi vážím, i když jsem jí musel odmítnout.
Tak jsi po vojně šel ke Žlutému psovi….
To už se o mě trošku vědělo, prošel jsem si Vegou a Fantomem, měl jsem po záskoku s Marsyas a trošičku jsem se začínal znát s Jirkou Veselým. Takže díky tomu jsem ještě před koncem vojny dostal lano ke Stromboli a dodneška mě mrzí, že jsem do toho nešel. Ale současně jsem dostal lano do takového country, kde hrál Kulich Pokorný. No a díky tomu, že jsem v tom country hrál s Kulichem, tak jsem dostal nabídku i od Žlutého psa. Ale to tady byl ještě i Klaudius Kryšpín, kterej u Psa hrál a natáčel s nima první desku. A Ondra Hejma měl takovou myšlenku, že se bude hrát se dvěma bicíma. Pamatuju si, že když jsem měl opušťák, tak jsem ještě ve vojenským jel do Dobřichovic do zkušebny hrát s Klaudou dvoje bicí. A pak v létě 1988 Klauda utekl do Rakouska a posléze do Austrálie. Takže se ty dvoje bicí nezrealizovaly, ale já už jsem tam zůstal, protože jsem to tak trochu uměl. (smích) A současně jsem hrál i to country.
Nabídku Michala Pavlíčka, abys bubnoval v jeho Stromboli, jsi odmítl. Proč?
Stručně řečeno – byl jsem mladej, trošičku blbej a potřeboval jsem peníze. Tak jsem podlehl vidině výdělků v tom country. S nima se jezdilo do NDR, Rakouska a do západního Německa a byl to takovej hodně dobrej příjem. A protože po vojně jsem neměl nic, tak jsem těm penězům prostě podlehl. A navíc jsem se trošičku Stromboli bál, protože tam byl Michal Pavlíček, což je obrovská osobnost, a já jsem měl strach, že to nezvládnu.
Nicméně jsi později neodmítl nabídku do jiné Pavlíčkovy kapely – Big Heads, a později ses stal členem BSP. Sám to označuješ jako své nejlepší období, můžeš mi říct proč?
Ten důvod je Michal Pavlíček. On v té době nehrál s Pražským výběrem a potřeboval se nějak realizovat. Michal se díky Stromboli znal s Jirkou Veselým. Ale díky tomu, že Klauda byl pryč, tak Stromboli taky nehráli. Michal sice dělal spoustu filmový muziky, ale chtěl si taky zahrát na pódiu. Takže Michal s Jirkou si řekli, že udělají nějakou veselou jazzrockovou srandu. A protože já jsem s Jirkou Veselým hrál už ve Žlutým psovi, tak když začali uvažovat, jakýho bubeníka vezmou, Jirka navrhl mě. Sice jsem z toho měl tenkrát taky docela strach, ale jsem rád, že to takhle dopadlo. Michal je vynikající kytarista. Big Heads byla taková veselá a přitom dost náročná hudba. Mně se málokdy stává, že mám při hraní husí kůži. Ale když Pavlíček na pódiu spustil něco, čemu jsme s Jirkou říkali ‚rotující kedluben‘, kdy se Michal dostal do transu a hrál neskutečný věci, tak i mě ta husí kůže naskočila. To byly prostě nádherný chvíle. Lidem se to líbilo a mně to taky naplňovalo. Proto to bylo moje nejlepší období. Pak Michala oslovil Ota Balage s Kamilem Střihavkou, že by chtěli udělat desku a že mají nějaký věci. Michalovi se to docela líbilo a díky tomu, že my s Jirkou jsme hráli v Big Heads, tak se to nějak propojilo a hráli jsme i v BSP. To byla taky docela hezká doba.
Jirka Veselý mluví o Big Heads jako o ‚hudební posilovně‘.
To je přesný! My na to s Jirkou dodnes vzpomínáme. Vždycky jsme dohráli koncert a museli jsme pak půl hodiny sedět v šatně, protože jsme byli úplně vyšťavený. A to byla právě ta posilovna. Protože ty věci byly hodně náročný a člověk se musel udržovat ve formě. Byly tam hodně rychlý pasáže a unisona. Ale taky tam byly veselý chvilky, kterým jsme říkali ‚deviacion‘, to byla prostě taková improvizace, kde jsme si dělali, co jsme chtěli, a občas to vyšlo úžasně. Nebylo daný žádný téma, prostě jsme se v téhle pasáži vyblbli.
Proč vlastně Big Heads skončil, když to byla takováhle paráda?
Já si myslím, že Big Heads skončil, protože se Michal tenkrát hodně pustil do muzikálových věcí a skládání filmový muziky. Měl toho prostě strašně moc. A taky ten jazzrock možná už tolik lidi nebavil, přišla vlna nové moderní muziky… Ale hlavní důvod byl v tom, že Michal měl hodně práce, takže se postupně hrálo míň a míň. A pak se řeklo, že si dáme pauzu a už se to nikdy nenahodilo.
V současnosti bubnuješ v Etc…, Afterglow, Energitu, Bratří Ebenů, Blues Session a co já vím, kde ještě. Nebudu se Tě ptát, jak to stíháš, ale zajímá mě, jestli nemáš problémy orientovat se v tolika různých hudebních stylech?
Teď do toho ještě vznikla kapela Olina Nejezchleby. Ona teda už fungovala dřív, ale to jsem tam nehrál. Dřív se to jmenovalo Kybabu. Teď ani nevím, pod jakým názvem budeme jezdit. Možná, že to bude stále Kybabu… Ale abych odpověděl na Tvoji otázku. Já mám rád rockovou muziku, která mi je nejbližší, protože se do toho můžu, jak se říká, vopřít, což mám rád. Ale pro bubeníka je dobrý, že může hrát i jiný styly, kde to hraní je jinačí. Mě to moc baví, protože je to takový rozmanitý. Mě by nebavilo hrát pořád jedno a to samý. Jednu dobu jsem hrával i s Jirkou Stivínem jazz. Občas jsem hrával třeba s Impulsem, kde hrál Vaico Deczi, kterej taky utekl. Hrál jsem i s Jazz Cellula a to mě taky bavilo, protože člověk hraje jinej styl a tříbí s tím hlavu. Proto mně teď nevadí, že hraju folk, rock, country… Prostě je to pro mě příjemný a mám to takhle rád.
Stalo se Ti třeba někdy, že bys začal hrát písničku a najednou si uvědomil, že patří do jiné kapely?
Jasně, tohle se mi stalo několikrát. Třeba jsem se kouknul na playlist, kde byla nějaká písnička a já jsem si zaboha nemohl vzpomenout, co to je, lezly mi do toho úplně jiný kapely a já si ne a ne vzpomenout. A to je pro mě vždycky nejhorší. Protože když člověk nemá metronom a nevybaví si melodii té písně, tak v životě neodklepe to správný tempo. Občas se mi to stává a to vždycky na někoho kývnu, aby mi zazpíval alespoň kousek melodie. Ale uvědom si, že tím, jak hraju, tak ten repertoár má asi okolo sto padesáti písniček!
Dlouhá léta jsi bubnoval s Krausberry. Chtěl bych se Tě zeptat speciálně na jedno nepříliš dlouhé období, když s Vámi jezdila Pája Táboříková, která první polovinu koncertu bubnovala a druhou zpívala. Jak moc bylo pro Tebe těžké tu první polovinu sedět v šatně a nastoupit až do té druhé, kdy by koncert už rozjetý?
To bylo úplně v pohodě. Naopak jsem v tý šatně seděl, poslouchal a říkal jsem si: „…hergot, jak to tam ta Pája hraje, takhle bych to asi nehrál“ nebo jindy: „tohle je docela dobrý“. Takže mně to nijak nevadilo. Oni vlastně tyhlety situace vznikly díky tomu, že já jsem měl koncert s Etc… a Pája za mě zaskakovala. A pak se stalo, že Vláďa byl nemocnej, tak koncert Etc… odpadl. No a protože já jsem měl tím pádem volno, tak jsem se šel podívat, jak to kamarádům hraje, a Martin vymyslel, že se budeme s Pájou takhle střídat. Takže jsme pár takových koncertů odehráli a mně to nijak nevadilo.
Takže Ti nevadilo sedět, čekat a muset být ve střehu, než přijde Tvoje chvíle?
Máš pravdu, že tohle je trošičku náročnější, než když hraješ celej koncert. To se většinou během pár písniček dostaneš to tempa a nažhavíš se. V tomhle případě nenahodíš ty kolečka úplně správně, jako když hraješ od začátku až do konce, takže to není úplně ono. Ale tohle je problém i festivalů, tam taky čekáš na svou chvíli. I když je pro mě lepší odehrát celej koncert, tak se to dá zvládnout.
Na Tvém působení u Krausberry je zajímavé také to, že jsi mixoval jejich živé CD z Malostranské besedy. Jak došlo k tomu, že se bubeník Jiří Zelenka postavil za mixážní pult?
V dnešní době dostupných počítačů a možnosti si smíchat desku sám jsou slova ‚sednout si za mixážní pult‘ dost silná. Já jsem se mixem na počítači zabýval dlouhá léta, už od doby, kdy jsme si sami točili a míchali desku Etc… „Umlkly stroje“ u Jirky Veselého. Chtěli jsme to zkusit, protože na to máš daleko víc času než ve studiu, kde stojí každá hodina spoustu peněz a tlačí tě čas. Tím pádem se během natáčení nepouštíš do složitějších a odvážnějších věcí. Ve velkém studiu jsi tak trochu svázaný a opatrný, abys to nezkazil a tím kolegy nezdržoval. Od toho jsme se chtěli oprostit a točit tak dlouho, až se nám to bude líbit. Samozřejmě jsme věděli, že zvuk nebude takový, jako ve studiu za pět nebo více miliónů, ale budou tam věci, za kterými si budeme stát. Je to jeden ze způsobů, jak točit desku. Od té doby mám doma kartu a počítač a taky trochu praxe. Jelikož tu Besedu měl vydávat náš manažer Šimon Kotek a jeho 100promotion, tak jsem to chtěl zkusit smíchat, abych získal další zkušenost a taky trochu ušetřil náklady za vydání. Jen tak jsem se zmínil, že bych to rád dělal a Martin Kraus a firma 100promotion na to kývli. Myslím si, že se to docela povedlo a to mé studio má hodnotu jen několika málo tisíc korun.
Nedá mi to, abych se Tě nezeptal na to, co o Tobě řekli Tvoji bývalý spoluhráči. Jirka Veselý mi řekl: „Zelímu, stejně jako nám všem, s věkem trochu odchází řemeslo, už nejsme tak ostrý jako zamlada“. Souhlasil bys s tím?
To je samozřejmý, že s věkem odchází řemeslo, to je jasný. S tím souhlasím. Když jsme hráli v pětadvaceti nebo ve třiceti s Big Heads, tak to bylo jiný. Občas si nostalgicky poslechnu naše tehdejší koncerty a říkám si: „Ty vole, to je dobrý, jak jsem to hrál!“ Takže to řemeslo s věkem odchází, to je pravda. Já jsem začínal trošku v pozdějším věku, pak navíc přišla rodina, který jsem se chtěl taky věnovat. Takže místo toho, abych šel do zkušebny a udržoval si to řemeslo v dobrým stavu, tak jsem se věnoval rodině, která mě jinak málo viděla. Navíc člověk jak stárne, je čím dál lenivější. Takže s tím sice nerad, ale souhlasím. Ale Jirko, myslím, že to ještě se mnou není úplně špatný! (smích)
Na druhou stranu také řekl, že jsi jeden z mála, kdo hraje „za písničku a ne za sebe“. Co pro Tebe znamená pojem ‚služba písni‘ a jak těžké je se k němu dopracovat?
Dopracovat se k tomu je opravdu strašně těžký. Je tady spousta bubeníků, který jsou vynikající a já je uznávám, ale když je slyším, tak tam občas ta ‚služba písni‘ chybí. Oni mají to řemeslo dokonalý, takový já nemám, ale když je slyším, tak si říkám: „Do prkýnka, co to tam hraje, proč to dělá?“ Ale na to člověk přichází až tím, jak stárne. Proto si myslím, že i tihle výborní bubeníci se k té ‚službě písni‘ časem taky dopracují. Ono je logické, že když hodně cvičíš, tak to pak chceš na koncertě ‚prodat‘. Já jsem měl taky období, kdy jsem ještě neměl rodinu a hodně chodil do zkušebny a cvičil. A pak jsem se chtěl předvést. Ale když jsem to pak s odstupem času poslouchal, tak jsem se divil, co jsem to hrál za nesmysly. Ale k tomu se jsem se dopracoval zkušenostmi – tím, že nahrávám a pracuju s lidmi, kteří dělají melodickou hudbu, kde nejde o to předvést, co všechno na ty bubny umím. Pak třeba zjistím, že tenhle break se nehodí, že by stačily dvě osminy a bude to fungovat daleko líp. Prostě doprovázím tu písničku. Přece neudělám break, když někdo zpívá, to je blbost. Nebo když má někdo sólo na kytaru, tak tam hraju jednoduše, protože to sólo má on a ne já. Prostě musíš dát spoluhráčům prostor. Ale tohle je těžký se naučit a někdo se to nenaučí třeba do konce života. Takže já jsem rád, že tohle Jirka o mně řekl, a děkuju mu za to. Ale je pravda, že mi taky dost dlouho trvalo, než jsem na to přišel. A ještě pořád se mi stane, že se občas rozjedu, jsem rozverný a písni nesloužím.
Četl jsem rozhovor s Honzou Hrubým, který o Tobě řekl: „Jen si myslím, že by bylo dobré nechat mu víc volnosti. Když ho někdo škrtí, hraje špatně nebo to necítí. Ale když ho muzika chytne, je úžasný“. Co Ty na to?
To je zvláštní, to se budu muset zamyslet… Když mě někdo do něčeho nutí a já si myslím, že to je jinak, tak se trošičku jakoby ‚zatáhnu‘. A pak asi nehraju úplně nejlíp, to je pravda. Ale tak to má asi každý člověk. Když Tě někdo do něčeho nutí, tak to sice uděláš, ale není to úplně ono, nemá to ‚šťávu‘. Naopak když se po Tobě něco chce a Ty s tím souhlasíš, tak to pak je dobrý. Je fakt, že když si něco dělám po svým, tak mě to baví – a to je asi i slyšet. Ale to je v každý profesi. Když necháš někoho víc tvořit, tak sice dokáže udělat pár opravdu blbejch věcí, ale pak udělá něco úplně výbornýho. Takže když se nad tím Honzovým výrokem zamyslím, tak s ním vlastně souhlasím.
Hrál jsi se dvěma nejlepšíma basákama u nás, tedy s Gumou Kulhánkem a s Jirkou Veselým. Dají se tihle dva vůbec nějak porovnat?
Každej z nich je úplně jinej. Jirka Veselý je preciznější, nepouští se do velkých improvizací, zkrátka tolik se neodváže. Odváže se akorát, když si dá slivovičku. (úsměv) Guma není třeba tolik precizní, ale víc se pouští do fillingů, improvizace, která mě baví a hned se přidám a pak se občas dějí věci… Když se vrátím k tomu pojmu ‚služba písní‘, tak to je Jirkova doména. Guma mi připadá živelnější, ale samozřejmě, že oba jsou výborný a nelze říct, kterej je lepší nebo horší. Já prostě rád hraju s oběma a baví mě to s nima. Je fakt, že za ta léta jsme s Jirkou Veselým tak trochu srostlý, bylo to hodně koncertů. Škoda, že Jirka živé hraní už zabalil a je na zaslouženém důchodcovském odpočinku. Snad se nám ho někdy podaří vytáhnout na podium, chybí tam i mně.
To mě vlastně přivádí k otázce, musíš různým basákům nějak přizpůsobovat svůj styl?
Tak samozřejmě, že ten styl přizpůsobovat musíš. Jirka má ten timing trošku jinej než Guma. Prostě tak to je. Takže se těm lidem lehce přizpůsobuješ, ale v tom je ta zábava.
Nicméně teď asi nejvíc hraješ s Pavlem ‚Houbou‘ Novákem, je to tak?
Jasně, Houba teď nastoupil do Etc… na takovej dlouhobej záskok za Jirku Veselýho. Já Houbu znám z Afterglow, kde spolu hrajeme. Když nám Jirka Veselý oznámil, že jde do důchodu a že už nechce nikde hrát, tak jsme to akceptovali. I když jsme z toho byli všichni smutný a měli jsme takový tendence Jirku přemlouvat… Takže Pavel je srozuměn s tím, že kdyby Jirka přijel hrát, tak ho rádi na pódiu uvítáme. Ale momentálně s námi hraje pouze on.
Máte po tom, co skončil, o Jirkovi nějaké zprávy?
Já jsem nedávno mluvil s Jirkovu přítelkyní a když jsem se jí ptal, jak se Jirka má, tak mi říkala: „Koupil si padesát litrů slivovice, dvacet kilo tabáku a dvacet kilo kafe, takže je spokojenej“. (smích)
Vím, že kromě hraní učíš na ZUŠ (základní umělecká škola). Jaké to pro Tebe je, když se z rockerského prostředí přesuneš do toho školního?
Pro mě to zezačátku bylo hodně těžký, ale teď už jsem si tak nějak zvykl a začínám se v tom orientovat. Ale pořád je to boj. Ještě než jsem začal učit na ZUŠ, tak jsem chodil k panu profesoru Veselému a tam jsem učil žáky, který už pan profesor učit nestíhal. Ale to už byli skoro dospělí kluci, kterým bylo mezi osmnácti a dvaceti, takže už uměli hrát. Těm jen předáváš nějaký znalosti. Ale na ZUŠ učíš malý děti úplně od začátku, takže to je pro mě takový hodně těžký. Musím se vždycky trochu přeorientovat. Přeci jen v tom našem rockovým světě občas vypustíš sprostý slovo nebo když někdo něco nezahraje tak, jak by měl, tak po něm vystartuješ. To na ZUŠce nemůžeš, tam musíš být opatrný a být i tak trochu dětský psycholog. Když jsem na školu nastoupil, tak se mi jeden žáček při hodině rozbrečel, takže teď za svůj pedagogický úspěch považuju, že už se mi nerozbrečí. (smích) Je to prostě úplně jinej svět.
Jak vnímají Tvojí žáci fakt, že je učí rocková legenda?
Myslím si, že tohle vůbec nijak nevnímají. Řekl bych, že tyhle věci začnou vnímat, až trochu dospějí. Dnes vidí daleko slavnější lidi na tabletu, na koncertech, je toho kolem nás dnes plno. Za nás nic takového nebylo, jen černobílá televize, takže jsme mohli vnímat okolní svět intenzivněji. Ty malý děti tohle vůbec nevnímaj. Možná, že jim rodiče řeknou, kdo jsem, možná že je to i těší a díky tomu i baví, ale oni to neberou jako my tenkrát. Mě kdyby tehdy na lidové škole umění učil třeba Jirka Hrubeš nebo Steve Gadd, tak se zblázním. I když možná ne, tehdy jsem je ještě neznal…
Vedeš své žáky k bigbítu?
No, musí se dodržovat osnovy. Na to jsou kontroly, takže ty osnovy dodržovat prostě musíš. Ale samozřejmě, že si ten bigbít taky zahrajeme. Třeba teď už hrajeme AC/DC – „Highway to Hell“ a ty děti to milujou. Ale ještě tam není nikdo, kdo by mi to pořádně zahrál. (smích) Ale my s nima hrajeme třeba i folk nebo i lidovky. Musí prostě umět všechno.
Kromě toho, že jsi skvělý bubeník, jsi také velice dobrý zpěvák. Nenapadlo Tě tedy založit svoji kapelu, kterou bys jako frontman vedl?
Ne, to mě nenapadlo. Já se občas poslouchám a myslím si, že můj hlas není úplně sólovej. Jak jsem říkal na začátku rozhovoru, ještě na základní škole jsem zpíval ve sboru a to mě bavilo. Takže já dodneška zpívám rád a zpívání je mi blízký. Jenže při tom bubnování se docela blbě zpívá. Sice jsem zpíval i u Žlutýho psa, ale to bylo jenom občas, pořádně se mi zpívání naskytlo až u Bratří Ebenů a Etc… Ale já jsem spíš takovej backing vokalista. Ten můj hlas zkrátka není úplně na sólovej zpěv, to nevím, jestli by mi úplně slušelo. Takovej hlas jako Honza Holeček fakt nemám. (smích) Ale na vokály se ten hlas docela dobře hodí. Kdysi jsem se dokonce hlásil na konzervatoř na operní zpěv.
To je pro mě dost překvapení, povídej…
No, to je taková humorná historka. Já jsem se chtěl vyhnout vojně, tak jsem se chtěl nějak dostat na konzervatoř. V té době jsem chodil na bicí k panu profesorovi Veselému, což je úžasnej člověk, kterej do dneška i ve svých osmdesáti letech stále učí. On je jako můj druhej táta. A ten vymyslel, že je možnost, že bych mohl udělat přijímačky na operní zpěv a pak přestoupit na bicí. Tak jsem dělal zkoušky na operní zpěv na pražské konzervatoři. (úsměv) Pamatuji si, že jsem zpíval tenor. V té komisi seděl nějaký člověk, jehož jméno si už bohužel nepamatuju, ale byla to obrovská kapacita.
A jak to dopadlo?
No, já si blbě přečetl podmínky přijetí, kde bylo napsaný, že mám zazpívat jednu skladbu, ale musím jí zpívat zpaměti. Takže jsem tam přišel a oni říkali: „Tak nám něco zazpívejte.“ A já na to: „Já si musím vyndat noty.“ A oni zase: „Jaký noty?“ A to už jsem věděl, že je průser. (smích) Takže jsem se tam nedostal. Ale zpěv je mi pořád blízkej. (Zelí zpívá operním zpěvem)
Tak si to na závěr shrňme: Marsyas, Daniel Kohout, Žlutý pes, BSP, Bigheads , Etc…, Blues Session, Bratři Ebenové, Krausberry, Energit, Afterglow, Kybabu. Když se ohlédneš za takhle bohatou kariérou, co vidíš?
Ono to možná bude znít jako klišé, ale když se ohlédnu zpět, tak mám opravdu dobrej pocit. Dostal jsem se mezi lidi, který sice nehrajou v úplný top lize, ale mně to právě vyhovuje. Dostat se do top kapely by bylo možná super po finanční stránce, ale bylo by to moc svazující, protože bych musel hrát pro někoho. Já mám rád tu pestrost a celá moje kariéra je neuvěřitelně pestrá. Mě bavila každá kapela, ve které jsem hrál. Od těch zábav nebo Venzela s Vendulkou Kašpárkovou, přes Žlutého psa, který hrál jižanskou muziku, až po Bigheads, který byli extrémně náročný. Zkrátka jsem hrál se strašně dobrejma muzikantama, s některýma hraju dodnes. Proto z toho mám strašně dobrej pocit a jsem rád, že jsem něco dokázal. Sice bych toho rád dokázal ještě víc, ale to víš, věk nezastavíš. Já když jsem se rozhodoval, co budu v životě dělat, tak jsem zvolil muziku, protože ta vidina ‚víno, ženy, zpěv‘ byla velice příjemná. (smích) Ale dal jsem si tehdy takový závazek: jestli do svých čtyřiadvaceti nic nedokážu, tak se na to vykašlu. A stalo se to, že jsem se dostal do Žlutýho psa, takže se mi tenhle závazek podařilo splnit.
Zelí, děkuji za moc zajímavý rozhovor.
Já Ti taky děkuju a těším se, až to napíšeš. (úsměv)