Foto: Kateřina Smid, Ája Dvořáčková
Jméno baskytaristy JIŘÍHO VESELÉHO je na tuzemské rockové scéně opravdu pojmem. Za svou dlouholetou kariéru hrál Jirka snad s každým, kdo v českém bigbítu něco znamenal. Proto jsem nadšeně využil příležitosti a legendárnímu basákovi položil několik otázek.
Ahoj Jirko, na úvod mám takovou obligátní otázku: co, nebo kdo Tě přivedl k baskytaře?
To byl můj brácha; on se rozhodl, že bude kytaristou a potřeboval nějakej podklad; já jsem moc nechtěl hrát na doprovodnou kytaru a navíc se mi líbily ty tlustý struny…
Kromě basy jsi také virtuózní hráč na harmoniku, jak moc jdou tyhle dva nástroje dohromady?
S tou virtuozitou opatrně, dneska už hraju jen pravou rukou, jelikož v kapele se líp prosazuje. Jinak za tím stojí taky brácha, když se začal učit, přemluvil tátu, že bych měl taky hrát. Mně se moc nechtělo – už odmalička jsem chtěl být spíš rentiérem – ale nakonec mě s tátou přemluvili. Na konzervatoři jsme dokonce jezdili na soutěže.
Jsi hodně uznávaným basákem, Luboš Andršt se v jednom rozhovoru dokonce vyjádřil v tom smyslu, že jsi jedním ze tří nejlepších basáků, kteří v téhle republice kdy byli. Jak těžké pro Tebe bylo toho dosáhnout?
Největším přínosem výuky na harmoniku pro mě byly rozběhaný prsty, z kterých jsem profitoval i při hraní na basu; kdo si jednou zkusil nastudovat třeba nějaký varhanní kousek, dejme tomu pětihlasou fugu Johanna Sebastiana Bacha, bude vědět, o čem mluvím. Jiná věc je feeling, někteří lidi si zkrátka sednou, funguje tam jakási chemie. A nakonec: musíš dostat možnost se zúčastnit dobrých projektů – a v tom je pro změnu hodně náhody. Já jsem na rozhraní 70. A 80. let hrál v Etc…, to byla v bigbítu extraliga, takže mě občas oslovovali spříznění muzikanti stran nahrávání.
Měl jsi, nebo máš nějaké hudební vzory?
Já jsem vyrůstal na Led Zeppelin a Jethro Tull; v 90. Letech se mi hodně zamlouval Peter Gabriel, takže ti jistě došlo, že můj celoživotní ideál je míchání bigbítu s folklórem, čemuž se dneska říká „ETNO“.
Jakou Ty osobně posloucháš muziku?
Ještě to tak, já mám toho rámusu dost z koncertů! Je fakt, že v poslední době trpím depresemi a na to pomáhají „Transatlantic Sessions“, to je takovej folkovej „Klobouček“, je to tichý a povznášející.
Kdyby za Tebou někdo přišel, že chce začít hrát na nějaký hudební nástroj, byla by basa tím nástrojem, který bys mu doporučil?
To je přece úplně jedno! Hlavně aby vyvíjel poctivou snahu; dneska spousta kapel sesmolí ve zkušebně tři akordy a už přemýšlí, jak to dát na Youtube…
Další otázka by zněla: ‚Co bych měl udělat, abych jednou byl tak dobrý jako Ty?‘ Jak bys odpověděl?
Já lidem říkám: talent musí být, píle taky (alespoň ze začátku, než se nasákne řemeslo), ale hodně podstatná je šťastná náhoda – ten vláček jede kolem tebe jednou nebo dvakrát za život (nebo vůbec) a musíš naskočit. A když už v něm jedeš, musíš se snažit odevzdávat víc, než podle tvého dostáváš, a hlavně NEPRUDIT! Kapela je jeden velkej kompromis… a být dobrej nestačí, je potřeba hodně pokory.
Ty sám ještě stále na basu cvičíš?
NE.
Byl jsi někdy osloven, abys někoho na basu učil?
Občas ano, ale zatím jsem se neodhodlal.
Za svou kariéru jsi prošel mnoha různými kapelami mnoha různých žánrů, který z těch žánrů Ti je nebo byl nejbližší?
Jak stojí výše, „motorizovaný“ folklór. Já bych to nemohl dělat jako třeba Čechomor, to je na mě moc revoluční, ale když něco skládám nebo aranžuju, většinou se mi podaří tam něco folklorního propašovat.
Ještě než jsi nastoupil do Etc…, měl jsi několikaleté ‚popové‘ období. Co Ti tohle období dalo a co vzalo? Jinými slovy, jak na tohle období vzpomínáš?
O několik let se nejednalo: z konzervatoře jsem šel na vojnu a pak jsem byl s bráchou rok u Janečka. Zpívala tam tehdy Jana Kratochvílová a Vláďa Štancl (nyní Michal David) hrál na Fender piano a Mooga – mimochodem bezvadně. Odtud jsem šel do Etc…, když zakázali Vláďu Mišíka, půl roku jsem čekal, jestli ho zase nepovolí. Pak došly prachy, takže jsem se dohodl na půl roku s Jazz Q. To ovšem moji finanční situaci moc nevyřešilo, tak jsem vzal – zase na půl roku – lano ke skupině Golem. A tím, jestli se nepletu, jsem s hraním v popu definitivně skončil. Jo, chodil jsem občas nahrávat, když nebyly peníze…
Vladimír Mišík dostal zákaz, Etc… se rozpadli. Když byla Mišíkovi obnovena činnost, tak jsi se do Etc… už nevrátil, proč?
Já jsem tenkrát žil trochu v jiném světě; začínal jsem fungovat s Michalem Pavlíčkem – nejdřív ve studiu, pak Stromboli a různé jiné projekty – a vedle toho Framus 5, Zuzana Michnová, Vláďa Merta, Žlutý Pes a podobně.
Tím se vlastně dostávám k Tvé spolupráci se Stromboli, jak došlo k Tvé spolupráci s Michalem Pavlíčkem?
My jsme se znali už ze 70. let, pak po dvaaosmdesátém jsme chodili hrát na Letnou fotbal a jak kdo hraje (ne fotbal, na nástroj) jsme věděli ze studiové práce – po zákazu Pražského výběru nás kupříkladu dost zaměstnával Karel Svoboda v Jevanech. Mně připadá, že lidi od bigbítu spolu tenkrát za bolševika tak nějak víc žili, napříč kapelami. No bodejť by ne, internet nebyl…
S Michalem Pavlíčkem a Jirkou ‚Zelím‘ Zelenkou jsi hrál v BSP a Bigheads. Zelí říká, že tohle bylo jeho nejlepší muzikantské období, vnímáš to stejně?
Muzikantské nevím, ale hráčské možná jo. Já jsem Big Heads říkal „hudební posilovna“, ty věci byly hodně náročný. Po koncertě jsme seděli v šatně a zírali dvacet minut do země, ten výdej na pódiu byl extrémně velkej. Já si Michala Pavlíčka hodně vážím, je docela dost dobrých muzikantů, ale málo VELKÝCH! Na druhé straně mám dost odlišný hudební vkus, takže to období nevnímám úplně jako Zelí.
Se Zelím se potkáváš v hodně kapelách, dá se říct, že se Ti s ním hraje nejlépe?
Zelímu, stejně jako nám všem, s věkem trochu odchází řemeslo, už nejsme tak ostrý jako zamlada. Na druhou stranu jsme spolu strávili už spoustu let, mám ho VYCHOVANÝHO, což se projevuje tak, že hraje muzikálněji než někteří jiní bubeníci, s větší pokorou. Já jsem vždycky všechny přemlouval k tzv. „službě písni“ – to znamená hrát víc jen tam, kde je volno a pomůže to vyznění. Ne každý ovšem na tohle přistoupí, většina lidí hraje sama za sebe a ne za písničku.
Na jaké baskytary aktuálně hraješ, případně jaké vybavení používáš?
Mám Fender Precision, rok výroby 1965 a podle něj vyrobený bezpražec od mistra Jaroslava Kostky, na který jsem hrál u Stromboli a Big Heads. Pak jsem si před deseti lety nechal vyrobit od Jirky Mázla šestistrunku s extrémně dlouhou menzurou – 96 cm – a teď v květnu mi dodělal o něco kratší bezpražcovku. Aparát mám značky Krampera; Jirka Krampera je můj kamarád a mozek firmy KV2.
Protože nejsem muzikant chtěl bych se zeptat na otázku, která Ti jako muzikantovi bude možná připadat triviální. Vím, že hraješ jak na pražcovou tak i bezpražcovou basu. Jak moc se liší technika hry mezi oběma typy baskytar?
Na pražcovku se vibruje a tahá většinou nahoru dolů, na bezpražci to nepotřebuješ, pracuješ po délce struny. S těmi glissandy a vibráty to tak nějak víc žije, krutě za to ale platíš, protože jak se na pódiu vyskytne jakákoliv rozladěnost, hned se na tebe všichni šklebí – aby se nakonec zjistilo, že byla třeba úplně rozladěná španělka!
Dnes se místo klasických odposlechů a aparátů začaly hodně používat odposlechy přímo do uší, tzv. ‚in-eary‘. Myslíš, že se jedná o plnohodnotnou náhradu za klasické odposlechy a zesilovače?
Já už bych si na to nezvykl. Tofu má možná stejnou výživnou hodnotu jako steak, ale určitý rozdíl tam JE, ne?
Nenapadlo Tě někdy, že bys udělal nějaký vlastní hudební projekt/kapelu?
Mockrát, jenže, jak říkávám, někdo je člověk „lokomotiva“ a někdo člověk „vagón“, to neobejdeš.
Myslím, že by mohlo být zajímavé udělat něco ve stylu ‚legendy basové kytary‘, kde byste třeba Ty a Guma Kulhánek předvedli rockovým fajnšmekrům své umění. Co bys říkal této myšlence?
Já bohužel v září přestanu jezdit na koncerty, jdu do důchodu a jsem už hodně unavenej. Navíc zakázali kouření v hospodách, to byla poslední kapka. Nastává éra nekuřácké hudby, to už není pro mě – pokud jsem někdy v životě vymyslel něco dobrého, bylo to vždycky skrz clonu kouře… Ostatně neříkám to jenom já; je zaznamenáno, jak Antonín Dvořák peskoval studenta skladby na pražské konzervatoři: „Člověče, vy nekouříte? Tak to z Vás nebude žádný komponista. Kdo chce komponovat, MUSÍ KOUŘIT!“
A na to já nemůžu než zasalutovat a zahlásit: „PROVEDU!!!“
Zdraví Jiří Veselý