Text: Luboš Hnát
Foto: Archiv Jana Zahradila
Když jsem ho poprvé potkal na koncertě, nevěřil jsem svým očím a ptal se sám sebe: „Co ten tady dělá?“ Postupně jsem si na jeho přítomnost v pražských rockových klubech tak nějak zvykl. O něco později jsme se dali do řeči a nedávno jsme se domluvili na rozhovoru. Na moje otázky tedy odpovídá občasný přispěvatel Rockového světa, politik a rocker JAN ZAHRADIL.
Ahoj Honzo, většina lidí tě zná jako úspěšného politika. Já se s tebou v tomhle rozhovoru nechci bavit o politice, přesto si musím zeptat: Jak jde rocková muzika dohromady s politikou?
I když to tak někdy nevypadá, dělat politiku není žádná duševní vada nebo úchylka. Dost z nás do toho politického světa „nějak“ spadlo po listopadu 89 a někteří jsme v tom už zůstali. Politici ale mají taky svoje normální životy a koníčky. Někdo chodí do divadla, někdo na operu, já poslouchám rock.
Kdy jsi začal poslouchat muziku?
Vyrůstal jsem za normalizace, kdy byla rocková hudba de facto na černé listině. Za mého dětství se u nás doma tenhle žánr taky nijak neposlouchal, protože moji rodiče, to byla spíš generace Semaforu. Znal jsem tak maximálně Beatles a Rolling Stones. Všechno se ale změnilo v polovině 70. let, na druhém stupni základní školy a pak na gymplu.
Kdo nebo co bylo u tebe tím spouštěčem zájmu o bigbít?
Na základce jsem měl spolužáka, jehož starší brácha hrál na basu v rockové kapele a jejich otec dělal v Artii, takže jim vozil ze „Západu“ vinylové desky. Někdy v šesté třídě nám ten spolužák u nich doma pustil z gramofonu Deep Purple a já byl v tu chvíli ztracen. Dodneška si ten moment pamatuju – byla to skladba Burn s úžasně ječícím Davidem Coverdalem. Od té doby v tom jedu nepřetržitě.
Jak ses za komunistů dostával k muzice, chodil jsi na burzy?
Burza byla jedna možnost. Druhá možnost byla vzájemně si desky půjčovat a nahrávat si je na velké „kotoučové“ magnetofony, později na kazety. Já měl ještě třetí možnost: jedna moje teta se po sovětské invazi 1968 provdala do Holandska, aby se mohla vystěhovat. Výhodou toho ovšem bylo, že tudíž pobývala na „Západě“ legálně a mohla se do Československa pravidelně vracet. Ta mi občas nějaké vinyly přivezla. Vinylových desek z předlistopadových dob mám pořád doma asi tak 150, takový malý poklad.
Znám tě jako velkého příznivce jižanského rocku. Poslouchal jsi ho od začátku, nebo jsi prošel nějakým posluchačským vývojem?
Na stejný gympl jako já (Gymnázium Jana Keplera) chodil Honza Fischer, syn textaře Ivo Fischera. Byl o pár let starší, největší mánička na škole, hrál a textoval. Ten mě zatáhl do proslulé hanspaulské hospody Houtyš, kde jsem pak pravidelně vysedával skoro denně a poslouchal celou tamní scénu: Bluesberry, Krausberry, Ivan Hlas, Yo-Yo band, Žlutý pes atd. A právě poslech Žlutého psa mě přivedl k jižanskému rocku. Oni byli první, kdo to tady zkoušeli na tři kytary, vedle vlastních hráli i skladby od Lynyrd Skynyrd a Molly Hatchet. Další muzikant, pro změnu z dejvických hospod, jistý Martin „Sergej“ Prokop (bohužel už nežije) měl zase doma desky Allman Brothers Band. Jsem moc rád, že jsem právě všechny tyhle kapely – Lynyrd Skynyrd, Molly Hatchet, Allman Brothers Band – mohl pak během let vidět naživo a dokonce několikrát.
Jaká kapela je pro tebe „top“?
Led Zeppelin, bez nejmenších pochyb. Jejich dvojalbum Physical Graffiti považuju asi za to nejlepší, co bylo v rocku kdy natočeno.
Umíš na nějaký nástroj?
Ne, i když jsem zkoušel hrát na bicí. Myslel jsem si totiž, že bubeníci se obejdou bez znalosti not, a ty jsem se nechtěl učit. Málo jsem ale cvičil, takže jsem to nikam nedotáhl. Dnes se řadím do kategorie „vděčný posluchač“.
Na rockové koncerty chodíš často nejen u nás, ale i v zahraničí. Je z hlediska fanouška nějaký rozdíl jít na koncert v Praze a dejme tomu v New Yorku?
Jasně že Praha není New York nebo Londýn. Ale budu ji hájit. Na to, že je to vlastně nevelké středoevropské město, je tady nabídka dost bohatá. Za posledních bezmála 30 let tady hrál snad každý, kdo v rocku něco znamená. A když srovnám Prahu třeba s Bruselem, kde trávím hodně času, tak Praha jasně vede. Dokonce mám pocit, že je z toho pražské publikum už tak trochu zhýčkané.
Kdybys měl vybrat nějaké zajímavé místo, kde jsi byl na koncertě, jaké by to bylo?
K padesátinám v roce 2013 jsem si „nadělil“ koncert Allman Brothers Band v newyorském Beacon Theatre. To je legendární zařízení, ikonický sál všech rockerů, skoro magické místo. Letos v létě jsem tam byl znovu, na koncertě allmanovského „pohrobka“ Dickeyho Bettse. Ale mým snem je vidět nějaký koncert v Madison Square Garden.