Foto: Tomáš Rozkovec
Je jen málo kapel, které na mě působí jako magnet, ale jednou z nich jsou zcela určitě DEEP PURPLE, kteří před nedávnem vydali novou desku s názvem „InFinite“. Svoji novinku přijeli tihle hardrockoví mazáci představit do pražské O2 arény. Nechal jsem se tedy již po několikáté přitáhnout hardrockovým magnetem a spolu s téměř třinácti tisícovkami fanoušků na koncert vyrazil. Deep Purple do Prahy doprovodila kanadská kapela MONSTER TRUCK.
Úderem 20 hodiny hrábli Kanaďané do strun. Monster Truck velmi příjemně překvapili. Kapela hrála mix blues rocku a hardrocku a jejich styl se na program večera skvěle hodil. Monster Truck hrají ve stejném nástrojovém obsazení jako Deep Purple, je však škoda, že zvuk, který v tu dobu v O2 Aréně byl, nepatřil k nejlepším. Takže například klávesy jsem zaslechl snad v jediné písničce. Nicméně kapela se prezentovala velice sympatickým výkonem, za který se dočkala nadšené odezvy od publika. Pro svůj set měli Monster Truck vyhrazeno asi 40 minut, během kterých jsem se rozhodně nenudil. Pokud by Monster Truck měli u nás samostatný koncert, rád se na něj zajdu podívat. V tuto chvíli kapelu řadím ke svým letošním objevům.
Málo platné, ten večer jsem byl v O2 aréně přeci jen kvůli Deep Purple. Moje těšení na tyhle rockové dinosaury skončilo ve 21:15, kdy se halou začalo rozléhat intro. Po krátké chvíli se už kapela objevila na pódiu, aby spustila novinku „Time for Bedlam“ z aktuální desky. Nemůžu říct, že by začátek byl špatný, ovšem když kapela poprvé zalovila ve své historii a v rychlém sledu zahrála trojici hitovek „Fireball“, „Bloodsucker“ a „Strange Kind of Woman“, byla to teprve ta pravá hardrocková jízda.
Už tahle část koncertu ukázala, že hlas Iana Gillana nedosahuje tak závratných výšek jako v dobách největší slávy Deep Purple, nicméně to je vzhledem ke zpěvákově věku naprosto pochopitelné. I přesto se, vcelku sympaticky, Gillan v „Bloodsucker“ pokusil někdejší výšky vyzpívat. Nikdo snad nepochybuje o tom, že všichni muzikanti jsou excelentní hráči. Nejvíce svou hrou zaujal klávesák Don Airey, který předváděl tak bravurní výkon, až se dá říct, že se stal jakýmsi alternativním frontmanem kapely. Tento dojem podporovaly také záběry na velkoplošné obrazovce, které často ukazovaly detailní pohled na Aireyho virtuózní hru. Střední část koncertu byla věnována novým písním, které jsou již přizpůsobeny pro Gillanův současný hlasový rozsah, a logicky v nich zpěvák působil nejjistěji. Skvěle vyzněla třeba pomalá „The Surprising“.
Don Airey byl jediný z muzikantů, který ten večer dostal prostor pro své sólo, které bylo jedním z vrcholů celého koncertu. Don, jak je jeho zvykem, zakončil své vystoupení krátkým úryvkem Smetanova opusu „Má vlast“ a to publikum náležitě ocenilo. K novějším skladbám se dají řadit také písně z předchozí desky „Now What?!“ (2013) – z té jsem si užíval hlavně parádní vypalovačku „Hell to Pay“. Celá hala se ale těšila na osvědčené hity ze sedmdesátých a, v případě „Perfect Strangers“, také osmdesátých let. Těm byla vyhrazena závěrečná část koncertu. Publikum se dočkalo takových skvostů jako „Space Truckin‘“ a chybět nemohl ani evergreen „Smoke on the Water“, po kterém základní část koncertu skončila. Osobně jsem celý večer čekal na „Highway Star“, té jsem se ale bohužel nedočkal. A to ani v přídavku, kam kapela zařadila jiné dvě klasické skladby – „Hush“ a o kytarové sólo prodlouženou „Black Night“.
Deep Purple předvedli svůj vysoký standard, který nezklamal snad žádného fanouška. K maximální spokojenosti mi chyběla už jen ta „Highway Star“.
Celá fotogalerie: