29. 1. 2019 – Malostranská beseda, Praha
Text: Luboš Hnát
Foto: Kateřina Smid (ilustrační foto)
Publikováno: 4. 2. 2019
Bílá nemoc
BÍLÁ NEMOC je nejen název slavné divadelní hry Karla Čapka, ale jmenuje se tak i pražská folkrocková skupina, kterou jako pokračovatelku folkové Bonsaje, tu původně založili lékaři Zdeněk Hříbal a Tomáš Poláček, k nim se přidal ještě František Stralczynský, který už v Bílé nemoci nepůsobil. Sice o ní už nějaký pátek vím, ale dosud jsem (když nepočítám krátké vystoupení na večírku pro fotografku Áju Dvořáčkovou) na jejím koncertě nebyl. Vhodná příležitost zajít se podívat na kapelu se naskytla na sklonku ledna v Malostranské besedě.
Úvodní část večera vždy obstará nějaká spřízněná formace, tentokrát to byla The Villains. Ta původně vznikla už v roce 1966, o rok později se rozpadla, aby se v roce 2009 opět, tentokrát v obměněné sestavě, zase sešla. Době jejího založení také odpovídá repertoár. Vedle vlastních skladeb, v nichž jsem občas zaslechl vliv west-coastových skupin typu Beach Boys, hrají The Villains i několik coververzí například od kdysi velmi slavných Searchers. Osobně proti podobným písničkám nic nemám, ale vydržím je poslouchat tak 20 minut. Hodina, kterou měla kapela určenou pro své vystoupení, už je na mě moc. Při pohledu do sálu však bylo jasné, že The Villains mají dost věrných příznivců, kteří si našli do Malostranské besedy cestu, aby své oblíbence podpořili. Já jsem se však těšil na folkrockovou Bílou nemoc.
Ta se na zdejším pódiu objevila asi o půl desáté, a hned od začátku písničky Když jsem si do ní lehal bylo jasné, že tohle bude velká pohoda. Hlediště bylo tentokrát uzpůsobeno nejen k sezení, ale částečně i k stání a tedy také k tancování. Toho samozřejmě nemálo fanoušků využilo, takže se pod pódiem vytvořil hodně příjemný folkrockový kotlík. Troufnu si odhadnout, že navzdory tomu, že zpěvák Zdeněk Hříbal v jedné z písní tvrdil Dneska mi nebude fajn, bylo fajn nejen jemu.
Bílá nemoc – Zdeněk Hříbal
Z kapely vyřazovala obrovská porce pozitivní energie což fanoušci dokázali náležitě ocenit. Z onoho krátkého koncertíku, kdy jsem Bílou nemoc viděl poprvé, si pamatuji na pecku Dermacol, která se mi doslova zaryla pod kůži. Byl jsem tedy rád, že na setlistu tenhle hit z alba Lahvový stesk (1996) nechyběl ani tentokrát.
O dobrou náladu se vedle frontmana Hříbala staral i věčně usměvavý saxofonista Vladimír „Boryš“ Secký, který publikum bavil kromě skvělé hry také svými tanečky. Bílou nemoc zdobí rovněž libozvučné trojhlasy, o které se kromě hlavního zpěváka v některých písních starají kytarista Milan Martínek a baskytarista Ivan Němec.
Bílá nemoc
Repertoár byl průřezem všech čtyř studiových alb, které kapela od roku 1990 dosud vydala. Z prvotiny Hodiny v nás (1992) zazněla například svižná Marie si rozpouští vlasy. Velmi zajímavou písničkou byla Jameson, v níž zpěváka doprovázelo pouhé luskání prstů a decentní hra na bicí.
To už se báječný večer nezadržitelně blížil k závěru. Ještě před přídavkem zazněly kousky Beseda a Mohlo se stát, po níž skupina opustila pódium. Naštěstí se na něj za malou chvíli zase vrátila, aby své věrné potěšila dvojící hitovek, které u nás proslavil Petr Kalandra. Nejprve to byly Dětské šaty (v originále Heart Of Gold od Neila Younga) a po ní přišel na řadu Solnej sloup (Like A Rolling Stone od Boba Dylana).
Na Bílé nemoci bylo vidět, že má z hudby radost, kterou dokáže přenést na své publikum. Tak by to koneckonců u dobré kapely mělo být vždy.
