17. 12. 2017 – Lucerna, Praha
Foto: Ája Dvořáčková
Dlouhých padesát let uběhlo od prvního Československého beatového festivalu v pražské Lucerně. Protože takové akce stojí za to připomínat, uspořádala umělecká agentura Ivana Rösslera akci s výmluvným názvem ČS. BEATFEST po padesáti letech. Opět se konal, stejně jako před padesáti lety, v pražské Lucerně a výběr účinkujících byl opravdu exkluzivní.
Celý festival zahájila úderem sedmnácté hodiny kapela George & Beathovens (G&B) se zpěváky Karlem Kahovcem a Viktorem Sodomou. Hned na první poslech bylo jasné, že tohle bude návrat do šedesátých let se vším všudy, tedy repertoárem i zvukem. V playlistu G&B se mimo jiné objevily skladby „Zlatej důl“, tu zpíval Viktor Sodoma. Karel Kahovec si zase nádherně zapíval „Náhrobní kámen“ od Petra Nováka – při téhle písničce romantičtějším povahám i slza ukápla. Protože každá kapela měla na své vystoupení přibližně půl hodiny, výběr skladeb musel být notně omezen. Tečku za vystoupením G&B obstarala Kahovcova „Paní v černém“.
Bezchybně fungovala organizace celého festivalu. Kapely se střídaly na dvou menších pódiích a nezbytné pauzy mezi jednotlivými vystoupeními vhodně doplňoval pořadatel Ivan Rössler krátkými rozhovory se zajímavými hosty. Ještě než vystoupila kapela Prúdy, došlo na křest desky „Beat Line“, na které najdete šestnáct písní z I. československého beatového festivalu. Desku pokřtili Michal Prokop a Paľo Hammel.
Koncert slovenské bigbítové legendy Prúdy byl vlastně koncert dvou kapel v jedné. To proto, že v sestavě Prúdů se kromě Paľa Hammela objevili ještě Fedor Frešo (basa) a František Griglák (kytara) a tihle tři spolu hráli po boku Mariana Vargy také v Collegiu Musicu. Ze svých velkých hitů kapela zahrála „Zvoňte zvonky“, „Smutná ranná električka“ nebo „Balada o smutnom Jánovi“. A protože na všech podílel se Marian Varga, který letos bohužel zemřel, byl i jeho duch v Lucerně přítomen. Už při vystoupení G&B se ale projevil problém s hlasitostí. Zejména když účinkující mluvili do mikrofonu, byl zvuk zbytečně zeslaben, takže není divu, že z publika bylo slyšet výkřiky typu ‚nahlas‘ a podobně. Problém bohužel přetrvával i při koncertu Prúdů. Ale byla to jen malá kaňka na jinak zatím zdařilé akci. Poslední písničkou, kterou slovenská kapela zahrála, byla nestárnoucí „Medulienka“.
Další z nedlouhých přestávek vyplnil nestor české beatové muziky Petr Janda, který sám s kytarou zahrál píseň „Snad jsem to zavinil já“ a dočkal se mohutného aplausu.
Poměrně brzy přišel jeden z vrcholů celého festivalu. Na jednom z pódií se totiž objevil Energit pod vedením Luboše Andršta. Hned první písnička „Blue Dance“ mnohým návštěvníkům – těm, kteří Energit viděli v současné sestavě poprvé – doslova vyrazila dech. Po instrumentálním úvodu přišla na řadu první zpívaná skladba, krásná balada „Loneliness“. Pokud první píseň vyrážela dech, tak u té druhé běhal mráz po zádech. Vyprodaná Lucerna byla uhranuta procítěným zpěvem Honzy Holečka, což je zpěvák par excellence. Je proto s podivem, že ho zná jen málo beatových fanoušků. Na svůj krátký set zařadila kapela i převzatou „Soulshine“ z repertoáru Allman Brothers Band. Vystoupení Energit zakončil svým největším hitem „Freedom“.
Zatímco se na druhém pódiu chystala brněnská kapela Synkopy 61, proběhl krátký rozhovor s hercem Miroslavem Donutilem, který seděl v publiku a zavzpomínal na brněnskou beatovou scénu.
Vystoupení Synkop trošku zklidnilo bouřlivou atmosféru, kterou Energit vyvolal. Samozřejmě, že se ‚moravští Beachboys‘, jak se kapele přezdívá, také dočkali bouřlivého ohlasu. Po našlapaném bluesrocku byla však jejich jemná, líbivá muzika jakoby odjinud. Kapela nemohla opomenout svůj velký hit „Válka je vůl“, kterým rozezpívala vyprodanou Lucernu. Silnou stránkou Synkop byly vždy perfektní vícehlasy – že tomu tak stále je, kapela dokázala ve své úpravě evergreenu „Barbara Ann“, kterým brněnští mazáci své vystoupení zakončili.
Před koncertem Vladimíra Mišíka a jeho Etc… byla na pódium pozvána režisérka Jitka Němcová, aby se rozhovořila o dokumentárním filmu, který letos o Vladimíru Mišíkovi natočila. Protože ale stále přetrvával problém s hlasitostí mikrofonů, nebylo její interview téměř slyšet. Škoda.
„Šmajdák a ploužáky“, „Jednohubky“ nebo závěrečné „Špejchar blues“. Takové bylo neuvěřitelně pohodové vystoupení Vladimíra Mišíka a jeho Etc… V sestavě Etc… došlo relativně nedávno ke změně na postu baskytaristy. Na dlouhodobý odpočinek odešel Jiří Veselý a na dlouhodobý záskok přišel Pavel Novák. Jeho podání je o něco tvrdší, ale podstatně je změna znát jen v písni „Sladké je žít“. V ní hrával Jiří Veselý na tahací harmoniku a teď se písnička musí obejít bez ní.
Čistě instrumentální záležitostí byl koncert Jazz Q Martina Kratochvíla. Jejich zvuku dominovala perfektní kytara Zdeňka ‚Krysy‘ Fišera. Absolutorium však zaslouží celá kapela. Rytmiku vhodně doplňovaly perkuse Imrana Zangiho a jazzové piano samotného Martina Kratochvíla jen umocnilo krásný zážitek z celého koncertu. Kaňkou na něm se bohužel stal křest desky Jazz Q. Jako kmotra si totiž kapela pozvala bývalého prezidenta Václava Klause. V ten moment začalo publikum pískat a bučet, takže pan Klaus byl po chvíli nucen jeviště opustit, aniž by řekl jediné slovo.
Jedinou kapelou, která dostala pro své vystoupení prostor větší než půl hodiny, byli The Primitives Group, vedené zpěvákem Ivanem Hajnišem. Kapela dala ožít vzpomínkám na svou show ze šedesátých let, kdy na pódiu hořely ohně a šlehaly plameny. Ty šlehaly i po padesáti letech, byť asi ne s takovou intenzitou jako tenkrát. Přesto se publikum dostalo do varu a ten večer poprvé začalo pod pódiem tančit. Oproti jiným koncertům se v sestavě ‚Primitivů‘ objevil Vladimír ‚Boryš‘ Secký, jehož saxofon dal zvuku kapely další rozměr. Kapela hrála hodně převzatých písní, ale to nikomu nevadilo. Slyšet takové skvosty jako „Light My Fire“ nebo „Whiskey Bar“, které navíc muzikanti hráli s obdivuhodnou energií, je prostě velký zážitek.
Čas ubíhal jako o závod a na programu celého beatfestu už zbýval poslední koncert. O ten se postaral Lešek Semelka se svými S. L. S. Zněly převážně skladby z desky „Svět hledačů“ (1979), kterou Lešek nahrál coby člen legendárního Blue Effectu. Písničky jako „Zmoudření babím létem“ či „Zázrak jedné noci“ nezestárly ani po letech, avšak jako by se na ně posluchači po energickém vystoupení The Primitives Group nedokázali naladit. Odezva tedy nebyla taková, jakou by si Lešek zasloužil. Obecenstvo průběžně opouštělo sál a na řídnoucí hlediště nebyl úplně nejveselejší pohled. Přitom kapela hrála s obrovským nasazením a pokud by vystoupila dříve, jistě by se dočkala bouřlivých ovací.
Československý beatfest po padesáti letech tedy skončil. Měl dva vrcholy (Energit a The Primitives Group), ale celkově to byl mimořádný zážitek pro všechny milovníky starého bigbítu. S lehce pozměněnou dramaturgií to mohlo to být úplně dokonalé.