Palác Akropolis, Praha – 28. 12. 2015
Foto: Ája Dvořáčková
Na koncerty bohatý rok 2015 si zasloužil, aby byl zakončen nějakým opravdu mimořádným zážitkem. A právě takový zážitek se mi naskytl, když jsem se dozvěděl o koncertě SUPERGUITAR’S v žižkovském Paláci Akropolis, který je starými bigbíťáky vyhledáván čím dál častěji. S trochou nadsázky lze říct, že projekt Superguitar’s je jakousi obdobou slavné G3 Joea Satrianiho. Český koncept projektu se však od toho amerického v některých detailech mírně odlišuje, a to hlavně tím, že se na jednom pódiu schází šest špičkových kytaristů.. Tolik tedy stručně ke konceptu Superguitar’s, pojďme se tedy podívat do Akropole.
Z logiky věci bylo jasné, že se ten večer bude kapela hodně proměňovat, a tak bylo jen otázkou, kdo z přítomných muzikantů večer zahájí. Vše bylo jasné, když se na pódiu Objevil OSKAR PETR za doprovodu JOEA KARAFIÁTA, kapelu ještě doplňovali FREDRIK JANÁČEK na basu a LUBOŠ HNÁT na bicí. Mladého klávesistu jsem bohužel neidentifikoval. V tomto složení pánové spustili legendární písničku „Zmrzlinář“ z repertoáru Marsyas. Zpěvu se dle očekávání ujal Oskar Petr. Jeho zpěv mi v některých fázích lehce připomínal Petra Kalandru, což bylo jedině dobře. Co mě však zarazilo, byl pozměněný text slavné písně. Nevím, co Oskara ke změně vedlo, ale já bych si raději poslechl písničku ve své originální verzi. V té chvíli ještě Akropole zela téměř prázdnotou, což mě trošku vyděsilo, neboť představa, že by si tuhle událost nechali hudební fajnšmekři ujít, byla prostě skličující. Kapela s Oskarem Petrem zahrála ještě jeden anglicky zpívaný rock‘n‘roll, aby po té prošla svou první transformací. Ta se pro tuto chvíli udála pouze odchodem klávesáka a Oskara Petra z pódia. Kytary i mikrofonu se tedy chopil Joe Karafiát. Ačkoliv Joea znám z ‚Plastiků‘, jeho sólovou tvorbu v podstatě neznám, a tak nezbývalo nic jiného než jen poslouchat. Mírně psychedelická muzika mi vůbec nevadila, spíše naopak. Moc se mi líbila Joeova sóla, kterými jen potvrzoval, že do společnosti Superguitar’s patří plným právem. Co se mi však moc nelíbilo, byl Joeův hlas, který mi v tu chvíli připadal nezajímavý a nudný. Publikum sice začalo Akropoli pozvolna zaplňovat, ale ohlas byl stále ještě dost vlažný. Až když se na pódiu objevil další účinkující, kterým nebyl nikdo jiný než ‚hvězdný‘ LUBOŠ ANDRŠT. A opravdu, když společně s Karafiátem spustili píseň „Hrstka prachu“, všichni v sále jakoby naráz ožili. A atmosféra začala nabírat grády.
Zdálo se, že ožili také samotní hudebníci. Ta zhruba půlhodinka, kterou kapela v tomto obsazení odehrála, byla ukázkou mistrovství a ryzí virtuozity. Ještě v téhle části se na pódiu objevil další skvělý, i když dnes možná trochu zapomenutý kytarista JAN MARTÍNEK, který svého času působil ve Žlutém psovi, ale pak se ze scény jakoby vytratil, tedy alespoň pro mě. Nicméně Honza ukázal, že je vyzrálým bluesovým kytaristou. S jeho příchodem na scénu bylo nádherné jam session dokonáno. Po skvělé exhibici byl na pódium pozván poslední účinkující – americký kytarista DANI ROBINSON, který dodal celému projektu mezinárodní charakter. Dani se v naší zemi proslavil zejména výborným revivalem Jimiho Hendrixe. I když jsem do té doby neměl to štěstí Daniho na pódiu vidět, okamžitě po jeho příchodu jsem si pomyslel, že přišel samotný Hendix – vizuální podoba se nedala přehlédnout. A když Robinson začal hrát a zpívat, bylo vymalováno a člověk se vrátil do ‚zlatých šedesátých‘. Kapela se v tuto chvíli proměnila v trio, aby zahrála pestrou směs rocku a blues. Bylo vidět, že muzika baví i obecenstvo, neboť v té chvíli bylo v sále asi nejvíce lidí za celý večer. Celkem zajímavým úkazem bylo v této souvislosti také to, že jen co Dani zmizel v zákulisí a pódium přepustil jedné z předchozích transformací kapely, sál se opět vylidnil. Zvukově byl celý koncert na velmi dobré úrovni, což bylo velmi příjemné. Na poslední část koncertu se na pódium opět vrátil Dani Robinson, aby rozšířil aktuální sestavu. V jednu chvíli se tak na scéně objevili všichni účinkující kytaristé. V téhle části zazněly klasické bluesové fláky jako „White Rooms“ od Cream nebo nesmrtelný standard „Got My Mojo Working“ v jedinečném podání Daniho Robinsona.
Kdo si tedy chtěl závěr loňského roku zpestřit zajímavým zážitkem a poslechnout si prvotřídní blues, nemohl si tuhle jedinečnou událost nechat ujít.
Celá fotogalerie: