Klub Vagon, – Praha, 18. 1. 2016
Foto: Kačka Smidová
Ještě před nedávnem by mě ani ve snu nenapadlo, že takové eso světového rocku, jakým bezpochyby MARCO MENDOZA je, uvidím hrát v pražském klubu Vagon. Leč, svět se mění a to, co se ještě vloni zdálo, jako utopie, se v půlce ledna 2016 stalo realitou. Pro své dva tuzemské koncerty si navíc Marco pozval velmi zajímavého hosta, kterým byl MILOŠ ‚DODO‘ DOLEŽAL se svým Bandem.
Ještě před začátkem koncertu bylo zajímavé sledovat přípravu pódia. Trošku kuriózní bylo, že ačkoliv si ‚Dodův‘ bubeník Pavel Slechan pečlivě postavil své bicí, přišel o malou chvilku později bubeník Mendozova Bandu Pino Liberti a přál si jiné rozestavení, a protože oba bubeníci hráli na jednu soupravu, nezbylo Pavlovi nic jiného než se přizpůsobit. Zvuková zkouška pak proběhla doslova během několika minut a po ní už nastal čas na samotný koncert. Malou chvíli po 21 hodině spustil Miloš ‚Dodo‘ Doležal svůj omezený set, který byl poskládán z největších hitů sólové kariéry slovutného kytaristy.
Ale nezapomněl ani připomenout písně svého velkého vzoru Jimiho Hendrixe, když hned na úvod zazněla předělávka Hendrixovy vypalovačky „Come On“, kterou v češtině ‚Dodo‘ hraje pod názvem „Pojď sem“. Hned od prvních tónů bylo jasné, že během vystoupení ‚Dodova‘ bandu bude znít nejen prvotřídní muzika, ale k vidění bude také skvělá hráčská technika, o což se vedle ‚Doda‘ zasloužil hlavně Miloš Doležal Jr. hrající na baskytaru. Jeho úžasnou techniku jsem mohl obdivovat v další ‚hendrixovce‘ „Oheň“, kdy mladý Miloš dostal poměrně velký prostor pro své basové sólo. Z vlastní tvorby nemohl nezaznít asi největší Doležalův hit „Soudím“ z desky „Dráždivý dotek“, kterou si na desce s ‚Dodem‘ zazpíval Guy Mann Dude. Ten bohužel ve Vagonu nebyl, a tak ‚Dodo‘ musel zpívat jak české, tak anglické party, ale na síle písně to neubralo. Osobně mě však víc potěšila nádherná věc „Samuraj“, která mi připadá, jako by byla v ‚Dodově‘ tvorbě tak trochu nedoceněná. Protože vyměřená půlhodinka utekla jako voda, zbyl čas ještě na poslední písničku – motorkářskou vypalovačku „Hrdej Českej lev“. Myslím, že ‚Dodo‘ svůj set zahrál se ctí a pódium pro Marco Mendoza Band zahřál více než důstojně.
Protože obě kapely používaly stejnou nástrojovou aparaturu a také, jak již bylo zmíněno v úvodu, i stejné bicí, netrvala pauza příliš dlouho. Vlastně jsem si skoro ani nevšiml, že by nějaká pauza vůbec byla. Takže se z čista jasna na pódiu za doprovodu svého bandu bez velké pompy objevil Marco Mendoza. Baskytarista má zatím na kontě dvě sólové desky. Osu jeho setlistu tvořily písně z té první „Live for Tomorrow“, vydané v roce 2007.
Tahle deska je neuvěřitelně nadupaná poctivými hardrockovými peckami. To ostatně dokázala hned první píseň celého večera „Let the Sun Shine“. Mendozova spolupráce s jinými muzikanty je sice dostatečně známá, ale jeho sólovou tvorbu zná málokdo. Snad právě proto si tem večer do Vagonu našla cestu poměrně malá hrstka fanoušků, která však dokázala ve Vagonu vytvořit vřelou kulisu, což ocenil nejen samotný baskytarista, ale i celá kapela. Silnou stránkou Marca Mendozy je jeho komunikace s publikem. Neustále si s někým povídal, rozdával trsátka a tu a tam slezl z pódia, aby část skladby odehrál přímo mezi fanoušky. Kromě svých písní prezentoval Mendoza také největší hity kapel, ve kterých hrával. Z nich největší ohlas sklidila jednoznačně legendární skladba z repertoáru Thin Lizzy „Jailbreak“, kterou si parádně zapíval kytarista Soren Andersen. Svoji spolupráci s Nealem Schonem baskytarista připomenul písní „Hole in My Pocket“. Uchvacovalo mě, jakým způsobem celá kapela pracovala s dynamikou vystoupení, kdy koncert z čistého hardrocku přecházel téměř do úplného ticha, a klubem znělo jenom luskání prsty. Jindy zase Marco zpíval bez mikrofonu kdy ho slyšelo pouze publikum prvních řadách. To asi úplně neocenili posluchači stojící dále od pódia, nicméně pro první řady to byl mimořádný zážitek. Hnidopich by možná reptal nad delšími proslovy mezi písničkami. Nicméně Marcovo charisma je natolik silné, že si obecenstvo tyto proslovy užívalo stejně jako samotnou muziku. Čas neúprosně ubíhal a skvělý koncert se pomalu blížil ke svému závěru, v němž Marco nemohl nevzpomenout na dva nedávno zesnulé velikány světového rocku, tedy Lemmyho a Davida Bowieho a možná tak trochu symbolicky zařadil na konec pecku „Look Out for the Boys“.
Může mě těšit, že jsem byl mezi nemnoha rockovými fanoušky, kteří se ten večer našli do Vagonu cestu. Viděl jsem totiž skvělé vystoupení v podání jednoho z nejlepších muzikantů současné rockové scény, které si v budoucnu velice rád zopakuji.
Celá fotogalerie: