13. března 2016, Praha, Retro Music Hall
Foto: Bohumil Kuna
Fenomenální zpěvák JIŘÍ SCHELINGER by letos oslavil 65. narozeniny. A protože je všeobecně známo, že Jirka narozeniny už oslavit nemůže, ujala se toho za něho kapela KRANZ – JIŘÍ SCHELINGER REVIVAL a v pražské Retro Music Hall na Jirkovu počest odehrála důstojný koncert, na který si pozvala spoustu hostí.
Když jsem krátce po 19. hodině do Retra dorazil, nebylo v klubu téměř k hnutí, což mě hodně překvapilo – tolik lidí jsem rozhodně nečekal. Začátek představení byl avizován právě na 19. hodinu, nicméně kapela nechala fanoušky asi půl hodiny čekat. Kranz zvolili hodně netradiční začátek, když první, kdo se na pódiu objevil, byli fotografové, kteří si začali fotit scénu i publikum; proboha, proč? Úplně chápu, že to jistou část obecenstva rozladilo. Zmínění fotografové se stali největší slabinou celého večera, ale o tom se ještě zmíním. Moderátorem vzpomínkového koncertu byl Standa Rubáš z Radia Beat, který zhruba v 19.45 na pódium konečně uvedl samotný Kranz. Ještě před úplným začátkem koncertu pozdravily všechny přítomné Alena a Andrea Schelingerovy. Pak už se ale začalo hrát. Rozjezd koncertu byl víceméně obvyklý: „Hudba radost dává“, „Zima“ a rockandrollově podané „Miminko“. Všechny tyhle pecky důvěrně znám a všechny stále baví nejen mě, ale i samotné publikum. Ty dlouhé roky, co spolu kluci hrají, jsou na nich dobře znát, protože jim to báječně šlape. A jak by také ne, vždyť velká část Kranzu válela ještě v doprovodné kapele Milana Schelingera, takže by bylo smutné, kdyby na nich žádná souhra znát nebyla. Prvním hostem, který se na pódiu objevil, se stala Lucie Roubíčková, která momentálně působí ve skupině Black Bull. Lucka si se zpěvákem Kranzu Lubošem Rosenkranzem zazpívala pěkný duet v písni „Sníh a mráz“. Musím uznat, že ženský hlas dodal písničce nový rozměr a kombinace Lubošova nakřáplého hlasu s Lucčiným vokálem se mi hodně líbila.
Jak jsem už zmiňoval v úvodu reportu, největší kaňkou na koncertě byli dva fotografové, kteří fotili přímo na pódiu. Sice chápu, že pořídit fotodokumentaci je potřeba, ale moc dobře vím, že kvalitní fotky jdou pořídit i zpod pódia. Za prvé, pro mě jako pro diváka není nikterak atraktivní, když vidím na pódiu pobíhat kohokoliv s obrovským bleskem a dlouhým objektivem, a za druhé si dovedu představit, že bude focení z bezprostřední blízkosti muzikantům vadit, a divím se, že třeba takový Aleš Brichta to strpěl. Pánové fotografové si zkrátka počínali jako sloni v porcelánu. Ale věnujme se hlavně muzice a výkonům kapely. I když se nejedná o ryzí rock, mám ve velké oblibě písničku „Léto s tebou“, a proto mě potěšilo, že na koncertě zazněla. Totéž mohu říct i o nádherné „Ptají se lidé“, kterou Luboš podal opravdu skvěle. A nad jeho výkonem snad v nebi zaplesal i samotný Jirka. Další host, který na pódium dorazil, se tentokrát usadil na bubenickou stoličku, neboť jím byl bubeník Zbyněk Šemnický, který ve studiu nahrál slavný „Holubí dům“. A pochopitelně si ho zahrál i zde. Druhou písničkou, kterou Zbyněk odbubnoval, byla mnou velmi neoblíbená „René, já a Rudolf“. Já sice tuhle bubblegumovou píseň nemám rád, ale když jsem se rozhlédl po sále a viděl, jak na ni publikum paří, musím uznat, že chápu, proč zůstává pevnou součástí koncertního repertoáru. Ještě že měl Jirka i hardrockové období reprezentované především deskou „Hrrr na ně…“, které je pro mě daleko přitažlivější než bubblegumové srandičky. Na hardrocková léta strávená s Jirkou přišel zavzpomínat baskytarista Pavel Hradil, který zmíněné album nahrál. Ze slavné desky tedy zazněla „Lucrecia Borgia“, během níž ještě Pavel dolaďoval nastavení basového aparátu, takže její úvod byl malinko poznamenán technickými problémy, ale když byly vyřešeny, byla to jízda neskutečná. Druhou hardrockovou peckou byla „Mám rád lidi“ s humorným textem F. R. Čecha.
Jednu z písní si přišel zabubnovat také další ‚Jirkův‘ bubeník Pepa Havlíček. Hostí tedy bylo ten večer opravdu požehnaně. A to ještě nepřišla řada na všechny zpěváky, kteří se zatím ukrývali v šatně, jejich čas měl teprve přijít. Jako první se na pódiu ukázala dáma: Helena Maršálková, která s Jirkou kdysi natočila duet „Sloní bugy“ a teď si po letech písničku opět zazpívala. Ačkoliv mě z CD písnička nijak nevadí, tady mě příliš nepřesvědčila a řadím ji k tomu slabšímu, co ten večer zaznělo. Naopak, když se na pódiu objevil Aleš Brichta, přišel pro mě jeden z vrcholů koncertu. Aleš zazpíval své dvě obvyklé písně, tedy „Co dělá indián“ a „Jsem prý blázen jen“. Bohužel, další z hostů Petr Kolář ve mně už takové nadšení nevyvolal. Jeho podání hitu „Jahody mražený“ se mi moc nezamlouvalo, a to především kvůli mírným úpravám textu, které Kolář provedl. Někdo by mohl namítat, že zpěvák pouze upravil dvě slůvka, a dost možná, že si většina přítomných této změny ani nevšimla. Mně však neuvěřitelně tahala za uši. „Šípkovou Růženku“ už Petr zazpíval bez chyby. Blížil se konec výročního večera, který už opět proběhl dle očekávání. „Kartágo“, „Lupič Willy“ a „Nám se líbí“ završily celý koncert. V přídavku došlo na opakování „Jahod mražených“ za účasti Lucky Roubíčkové.Oslava narozenin to tedy byla velmi důstojná, i když je pravdou, že se na ní občas nějaká muška našla.
