14. 4. 2016 – Malostranská Beseda, Praha
Foto: Ája Dvořáčková
O tom, že JOE KARAFIÁT je velká hvězda českého undergroundu, nepochybuje snad nikdo. Avšak troufnu si říct, že o tom, že tato hvězda září již bezmála 60 let, ví málo kdo. K oslavě svého blížícího se jubilea si Joe nadělil koncert, na který si do Malostranské besedy pozval několik přátel, aby zde odehráli nejen písně z celé Karafiátovy kariéry, ale přidali i několik hudebních bonbónků navíc.
Seznam hostí, které si Joe do Malostranské besedy pozval, byl opravdu dlouhý a čítal exkluzivní jména. A tak hned úvod koncertu obstarala kapela složená ze samých legend. Na pódiu se vedle samotného Karafiáta objevili Luboš Andršt, Honza Martínek, Fredrik Janáček a Míla‚Prase‘ Panocha – co jméno, to obrovský pojem. Pánové bez velké pompy spustili „Crossroads“ od Cream. V průběhu písně se k muzikantům připojil zpěvák Bryn Stephens z USA, který nestárnoucí skladbu ještě okořenil hrou na foukací harmoniku. Následující bluesový standard si s chutí zazpíval Honza Martínek. A hvězdná sestava zakončila svůj set dalším nesmrtelným evergreenem „Stormy Monday“, který si opět zazpíval americký zpěvák. Je sice pravda, že díky improvizacím jednotlivých hráčů byla délka všech skladeb trošku natažena, ale v žádném případě nenudily, muzika to byla parádní. Z předchozí sestavy muzikantů zbyla na pódiu pouze rytmická sekce, tedy Fredrik Janáček (basa) a Míla‚Prase‘ Panocha (bicí) a k nim se připojil Dani Robinson.
Nemohlo tedy zaznít nic jiného než písně od Jimiho Hendrixe. Až nyní jsem si všiml, že Dani imituje Hendrixe opravdu dokonale, včetně takových detailů jako je obrácené ladění na kytaře. Někdo možná namítne, že Hendrix byl jen jeden a jeho originality nikdo nedosáhne. To je možná pravda, ale já vítám, že revival slavného kytaristy existuje, a že alespoň mohu malinko nasát atmosféru šedesátých let, tedy doby, která mě coby Husákovo dítě minula. Trochu nezvyklé bylo, že za bicími tentokrát neseděl můj jmenovec Luboš Hnát, ale jeho post byl obsazen Ivanem Kadaňkou. Jak jsem později pochopil, šlo pouze o záskok. Nicméně Dani hrál jako vždy skvěle a k vidění bylo kromě jeho tanečních kreací i efektní sólo za zády. Jedinou kaňkou na probíhajícím večeru byla poměrně slabá návštěvnost. Přece jen takhle silná sestava by si zasloužila trochu početnější publikum. Nicméně i přes poloprázdný sál podávali jednotliví muzikanti špičkové výkony. Po té, co dozněly poslední tóny Hendrixovy muziky, byla ohlášena přestávka.
Dvacet minut trvající přestávka je tak akorát, aby si člověk trochu odpočnul a stihl si zajít pro pivo. Na druhou stranu je to tak akorát, aby člověk udržel pozornost u muziky a nerozptyloval se jinými věcmi. Po přestávce se na pódiu objevila zcela nová sestava, ve které jsem poznával jen samotného Joea Karafiáta, který se kromě kytary ujal také zpěvu. Po chvilce jsem usoudil, že ona kapela, která na pódiu hraje, je JOE CARNATION BAND. Když jsem Karafiáta před časem viděl zpívat poprvé, moc mi jeho zpěv neseděl. V Malostranské besedě mi naopak Joeův zpěv přišel celkem zajímavý a do právě znějící muziky se docela dobře hodil. Přiznám se, že ač vlastním Joeovu loňskou desku, moc naposlouchanou ji ještě nemám. Právě proto jsem poznal jedinou písničku – „Zodiac“.
V několika písních si na saxofon přišel zahrát další host Jarda Jeřábek, jinak člen legendární kapely Garáž. Přišel čas představit dalšího hosta, který již čekal v zákulisí. Tím nebyl nikdo jiný než zakladatel folk-rockových Marsyas Oskar Petr. Čekal jsem, že Oskar vystoupí klasicky s kapelou za zády, jenže se ukázalo, že jsem se nemohl mýlit víc. Kytarista totiž zazpíval pouze za doprovodu své akustické kytary a elektrických houslí, na které hrála mně do té doby neznámá HeléN Kuglerová. Asi jsem byl v tu chvíli naladěn na jinou muziku než hráli Oskar s HeléN, ale jejich vystoupení mě nijak nezaujalo a už vůbec nestrhlo. Je sice pravda, že HeléN po celou dobu dokazovala, že je opravdu výborná houslistka, ale vůbec mi její hra nepasovala k Oskarovu zpěvu, který byl ještě navíc jakoby ‚zahuhlaný‘. I když musím uznat, že od ostatních diváků, kterých v sále nebylo mnoho, se duo dočkalo solidní odezvy. A ani svým průvodním slovem se Oskar ten večer netrefil do mého momentálního rozpoložení, což ovšem byl spíše můj než Oskarův problém. Prostě jsem očekával něco jiného, než jsem viděl. Protože tou dobou již hodiny neúprosně ukazovaly pokročilou noční dobu, nečekal jsem, ani až duo hudebníků ukončí svou produkci a opustil jsem Malostranskou besedu chvátaje na téměř poslední metro.
Joe Karafiát připravil na ten večer divákům vskutku pestrou a zajímavou podívanou, jejíž převážná část mě hodně bavila. To, že jsem se ke konci bavit přestal, nemohu nikomu vyčítat, to se prostě občas stane.