Doctor Victor, Tyler Bryant & The Shakedown, AC/DC & Axl Rose

22. 5. 2016 – Letiště Letňany, Praha
Foto: Jaromír ‚Zajda‘ Zajíček, Celá fotogalerie

AC/DC

Nehodlám nijak zastírat, že velikáni AC/DC pro mě jsou a vždy budou kapelou No. 1. Poté co jsem trestuhodně prošvihl jejich předposlední pražské zastavení na podporu desky „Black Ice“, bylo jasné, že letošní zastávku na letňanském letišti si nemohu nechat ujít. Lístky jsem měl zakoupeny již od prosince, ale když jsem se před několika měsíci dozvěděl o zdravotních problémech zpěváka BRIANA JOHNOSONA a o tom, že si AC/DC jako náhradu zvolili AXLA ROSE, měl jsem sto chutí jít lístky vrátit. Po delším váhání a několika diskuzích jsem si je nechal. A dobře jsem udělal.

Poprvé v historii vystoupila před AC/CD v roli předskokana česká kapela. Téhle cti se dostalo kapele DOCTOR VICTOR z Prahy. Kapelu předchází výtečná pověst, a tak jsem byl na jejich vystoupení docela zvědav. Protože ale začali hrát zrovna ve chvíli, kdy jsem vstupoval do areálu letňanského letiště a byl pod návalem dojmů a podnětů, které se na mě ze všech stran valily, kapelu jsem vnímal jen ‚na půl ucha‘. Slyšel jsem příjemný rock and roll, který sloužil jako dokonalá kulisa k příjemnému jarnímu podvečeru. Z pódia jsem mezi anglicky zpívanými písničkami slyšel české průpovídky, mezi kterými možná až příliš často znělo poděkování AC/DC. V tak obrovském davu a z mého místa jsem nezaznamenal, že by se Doctor Victor dočkali nějaké výraznější odezvy. Ta třičtvrtěhodinka s Doctor Victor příjemně uběhla, ale abych jejich kvality mohl potvrdit nebo vyvrátit, budu se na ‚Doktory‘ muset jít podívat jinam.

Velkou neznámou před koncertem pro mě byli i druzí předskokani TYLER BRYANT & THE SHAKEDOWN. Ti na pódium přišli přesně dle avizovaného harmonogramu a donutili mě, abych jejich set poslouchal přeci jen trošičku pozorněji. Jejich příjemný blues rock posunul pomyslnou laťku oproti Doctor Victor o něco výše. V muzice jsem zaslechl o něco více sól a ve zvukové hladině zase o něco více decibelů než u české předkapely. Bylo znát, že atmosféra začínala houstnout a ti, kdož zatím posedávali po trávě, si pomaličku stoupali a leckdo se začínal pohupovat do rytmu znějící muziky. Mně osobně Američané hodně příjemně překvapili. Každopádně muzika, kterou Tyler Bryant & The Shakedown produkovali, dokonale zapadala do dramaturgie večera. Takže za mě palec nahoru.

AC/DC

Skepse, která panovala poté, co bylo oznámeno spojení AC/DC s Axlem Rosem, měla hodně podob. Zaznamenal jsem třeba názor, že koncert kvůli zpěvákovi začne o hodně později. Já jsem si to sice nemyslel, ovšem to, že koncert začne dokonce ještě dříve, bych také nečekal. A přece právě tohle se stalo. Asi 15 minut před dvacátou hodinou se letňanským letištěm začaly rozléhat první tóny vesmírného intra, které plynule přešlo do úvodní „Rock or Bust“. Šedesátitisícový dav propukl v nadšení, které ho po celé dvě hodiny už neopustilo. Velkým otazníkem bylo, jak budou AC/DC s Axlem za mikrofonem znít. Nápovědu k téhle tajence dávala už videa z předchozích koncertů, ovšem na její definitivní rozluštění jsme si museli počkat až do Prahy. A výsledek? Překvapivě dobrý, Axl se nesnažil za každou cenu přizpůsobovat písničky k obrazu svému, ale spíše se držel originálu, což bylo jen ku prospěchu věci. Třeba takový „Rock and Roll Damation“ bych snadno zaměnil s originální verzí. AC/DC zahráli průřez svojí více než čtyřicetiletou kariérou. Zvuk byl dobrý už při vystoupení předkapel, ovšem takový zvuk, jaký měli samotní AC/DC, jsem dlouho nezažil. Krásný čistý zvuk ještě umocňovala jeho hlasitost. Prostě paráda, radost poslouchat. Vcelku podle očekávání se největší odezvy dočkaly ty největší hity. Mnoho škarohlídů před koncertem tvrdilo, že v Praze vystoupí jen jakýsi revival AC/DC. Ano, je pravda, že na pódiu stáli jen dva členové ‚klasické‘ sestavy. Ale nezapomínejme, že takový Chris Slade byl členem AC/DC už na začátku devadesátých let a jeho tehdejší účinkování ve slavné kapele rozhodně nebylo bezvýznamné.

AC/DC

Vždyť nabubnoval desku „The Razors Edge“ (1990), na které se objevila energická pecka „Thunderstreak“, která u publika vyvolala další vlnu nadšení. Axl sice zpíval dobře, což potvrdily další obrovské hitovky „Back in Black“ a hlavně nesmrtelná „Hells Bells“, ovšem nikdo nepochyboval o tom, že hlavní postavou na pódiu je Angus Young, který ve své legendární školní uniformě předváděl na svůj neméně legendární Gibson SG doslova pekelné riffy. V tu chvíli mě zamrzelo, že jsem nějakých 80 metrů od pódia a nemohu si Angusovo řádění vychutnat pěkně face to face. Ale na smutek nebyl čas, protože z pódia se valily další skvělé písně. Tentokrát přišla na řadu „Rock and Roll Train“.  Celou show ze zadní vlny spolehlivě jistili basák Cliff Williams a kytarista Steve Young, který v sestavě nahradil svého nemocného strýce Malcoma. Pokud byl v tu dobu přítomen ještě někdo, kdo by si myslel, že není na koncertě AC/DC, ale jejich revivalu, byl z tohoto omylu vyveden při báječné „Given the Dog a Bone“. Ale abych jen nechválil, taková „Let there be Rock“ se mi v podání Briana Johnsona přece jen líbí víc. I když původně pochází z éry Bona  Scotta. To už ale základní část koncertu vrcholila, a tak přišla na řadu „Whole Lotta Rosie“, která byla pořádně natažena o předlouhé Angusovo sólo. Možná budu teď lehce za kacíře, ale tahle Angusova exhibice mě po chvilce začala trošku unavovat a osobně bych jí cca o třetinu zkrátil. S posledními tóny „Whole Lotta Rosie“ se kapela odebrala do zákulisí, aby se nachystala na očekávaný přídavek.

AC/DC

Asi všichni tušili, že v přídavku zazní „Highway to Hell“, málo kdo však čekal, že se dostane i na „Touch too Much“, kterou kapela do svého repertoáru zařadila poprvé od konce sedmdesátých let. Každý však čekal na závěrečnou atrakci – „For those About the Rock (We Salute You)“ s proslavenými střelbami z baterie kanónů. Úplnou tečku pak obstaral krátký ohňostroj.

AC/DC ten večer přesvědčili všechny škarohlídy, že i s Axlem Rosem za mikrofonem to stále jsou ti jediní a praví AC/DC, kteří nemají zapotřebí stát se svým vlastním revivalem.

AC/DC