Praha – Meat Factory – 6. 2. 2014
Foto Mirek Valenta
Ještě nikdy se mi nepoštěstilo vidět v akci Německou metalovou legendu Uda Dirkschneidera. Pražská zastávka jeho kapely U.D.O. k tomu tedy nabízela dobrou příležitost. Vloni navíc U.D.O. vydali výborné album Stealhammer což byl o důvod víc proč na koncert jít.
Role předkapely se ujala mladá Německá kapela Black Blitz. Ti vtrhli na pódium přesně úderem 20. hodiny. Trio muzikantů od první chvíle předvádělo o poměrně sympatický hard and heavy. Vcelku překvapivý byl také zvuk, který pokud si odmyslím trošičku přepálený zvuk kytary v první písničce, nebyl vůbec špatný. Mladíci se snažili co to šlo navzdory tomu, že podle svých vlastních slov šlo o jejich první koncert mimo území Německa. Jejich výkon byl docela sympatický ačkoliv se od publika dočkali pouze vlažné podpory. Třičtvrtě hodinka, kterou měli Black Blitz vyhrazenu byla pro mě tedy vcelku příjemným překvapením.
Přesně ve 21:15 přišla na pódium metalová mašina značky U.D.O, Hned od prvních taktů bylo jasné, že zvukově to bude pořádný nářez. Takovou kytarovou „stěnu“ jsem snad ještě nezažil. Otvírák obstarala titulní věc z poslední desky tedy „Stealhammer“. Aby kladivo nevychladlo další jeho rány přicházely bez zbytečného protahování „King of Mean“ a opět úder z poslední desky v podobě „Cry of a Nation“. Udo vůbec moc nekecal zato o to víc zpíval. Jeho typický chraplák jen dotvářel hutný zvuk. Kapela také šlapala naprosto bezchybně. Jen musím říct, že jsem za celý koncert nepochopil roli kláves, jejich zvuk se v kytarové hradbě spolehlivě ztratil a klávesák svými houpavými pohyby z mého pohledu celou show spíš rušil. Těch několik míst kdy jsem zaslechl klávesy mohlo být puštěno ze samplu.
Nicméně koncert pokračoval stále v duchu přesných ran ocelového kladiva. a pecky jako „No Limits“ nebo „Metal Machine“ mířili přesně. Dost zajímavý mi přišel blok sól. Nejen, že prostor pro své sólo dostali kromě klávesáka všichni muzikanti, ale část sól vždy odehráli hudebníci společně , celkem efektně vypadal moment kdy oba kytaristé svými nástroji vyluzuvali zvuky na baskytaře, kterou držel basák nad hlavou. Jako poslední své sólo předvedl také bubeník.
Metalová mašina stále šlapala a do obecenstva hrnula další porci nekompromisního metalového nářezu. Nicméně zhruba po hodině a půl jsem tímhle strojem začínal být trošku unaven,údery ocelového kladiva totiž začaly přecházet do jisté monotónosti a jednotvárnosti, která nedávala posluchačům moc prostoru na odpočinek. Z kladiva se pomalu stával nezajímavý buchar, bum, bum, bum. Opět téměř na minutu přesně skončila po 90 minutách hlavní část koncertu.
Přídavek obstarali hitovky od Accept a mě jakoby polila živá voda. Přece jen slyšet živě zpívat Uda „Metal Heart“ je parádní zážitek. Po další pecce „I am a Rebel“ jsem se odebral směrem k šatně a na odchodu jsem ještě slyšel jeden přídavek, nesmrtelnou „Balls to the Wall“ za jejíhož zvuku jsem otvíral dveře a mizel ve Smíchovských ulicích.
Byl to parádní metalový večer se vším všudy, kterém byla ovšem trošičku na škodu přílišná strojová přesnost.
Za perfektní fotky děkuji Mirku Valentovi
