Nová Chmelnice – Praha, 26. 5. 2014
Někdejší kytarista Ozzyho Osbournea – Jake E. Lee – dal v loňském roce dohromady kapelu Red Dragon Cartel se kterou vydal desku a vyjel na světové turné, v jehož rámci se zastavl i v našímetropoli. Ačkoliv novou kapelu nemám nijak extra nastudovanou, byl jsem zvědav, s čím se kapela představí.
Do klubu jsem dorazil lehce po osmé hodině, to už pódium zahřívala první z předkapel toho večera -Bruntálská kapela The Pant. Tou dobou byl klub skoro prázdný, pod pódiem až na pár výjimek také téměř nikdo nebyl, a ani počet sedících návštěvníků nebyl nijak ohromující. Chvilku jsem dokonce zapochyboval, jestli se vůbec rozkřiklo, že se nějaký koncert vůbec koná. Nicméně odhodil jsem své pochyby a zaposlouchal se do muziky.
Bohužel kapela produkovala pouze nudný a ničím nezajímavý hardrock. Teď už jsem chápal to pusto před pódiem. Kapela by mě dokázala zaujmout snad na nějaké vesnické tancovačce, ale rozhodně ne jako předskokakni legendárního kytaristy. Nevýrazný zpěv v podání baskytaristy Romana Kočiříka také nebyl zrovna to na, co jsem byl ten večer zvědav, připočtu-li lehce podprůměrný zvuk, kterého se obvykle předkapelám dostává, nebylo o co stát.
Po nevydařené třičtvrtě hodince v podání The Pant jsem se těšil na hlavní hvězdu. K mému překvapení se však na pódiu začala chystat další předkapela – Rakouští Garagedays. Musím podotknout, že jsem z toho nebyl nijak nadšen, vidina dlouhého koncertu a následného protloukání se nočními tramvajemi se mi vůbec nezamlouvala. Po chvíli čekání spustili Rakušané svůj trashový nářez, který byl sice zajímavější než muzika předchozí kapely, ale oslněn jsem také nebyl. Chvíli jsem přemýšlel, k čemu bych skupinu přirovnal, došlo mi to hned vzápětí, vždyť to znělo jako raná Mettalica. Upravil jsem si tedy název kapely na „Garagedays of Metallica“. Zvuk se sice příliš nezměnil, ale lidí pod pódiem mírně přibylo, vezmu-li v úvahu, že muzika tentokrát tolik nenudila, měl večer stoupající tendenci a to bylo pozitivní zjištění.
Krátce po 22 hodině konečně se svými souputníky vystoupil Jake E. Lee. Hned na úvod kapela nasadila těžký kalibr – Ozzyho skladbu „The Ultimate“ Sin se kterou se zpěvák D. J. Smith popasoval docela obstojně, jasně nikdo nemohl čekat, že by snad dosáhl kvalit originálu, ale jeho výkon rozhodně neurazil. Hned od začátku však bylo znát kdo, že je tu šéfem, zpěvák co chvíli vyklízel pódium, aby jeho místo zaujal sám kytarista. Vcelku podle očekávání nejvíc skladeb pocházelo z období Badlans se kterými kytarista vydal tři solidní alba. Pod pódiem zhoustl kotel a zdálo se, že i publikum se začínalo dobře bavit. Zvuk se výrazně vylepšil, ale také bylo znát, že je přizpůsoben hlavnímu protagonistovi, který na sebe strhával největší pozornost. Ostatní muzikanty jsem téměř nevnímal, je otázkou jestli je ti dobře nebo špatně. Jestli jsem dobře počítal tak z aktuální desky zazněly čtyři skladby. Večeru v mých očích uškodila jeho délka, s vidinou ranního vstávání jsem tedy zhruba po hodině klub opustil. Takže jsem se bohužel nedočkal dalších pecek z Ozzyho éry, dle dostupných informací kapela dává k dobru „Bark At The Moon“ a „Rock ‘n’ Roll Rebel“, které patří k mým oblíbeným kouskům. Je to škoda, neboť zejména první předkapelu bych s chutí oželel.