Vagon Klub – 25. 2. 2014
Českou undergroundovou legendu „The Plastic People of the Universe“ znám víceméně ze záběrů TV seriálu „Bigbít“. Inkriminované záběry mě nijak moc nenadchli, ba naopak. Zařadil jsem si tedy „Plastiky“ do kategorie kapel, jejichž muzikanti neumějí moc hrát a konec konců, v níž nejde ani tak o muziku, ale spíš o politiku. Na druhou stranu jsem měl na koncerty kapely velice pozitivní reference, proto jsem se rozhodl při nejbližší příležitosti se jít na „Plastiky“ podívat osobě.
Příležitost se mi naskytla v rámci festivalu Mene Tekel kdy „Plastici“ vystoupili v kubu Vagon. Ještě před koncertem vystoupil kdosi z organizátorů festivalu Mene Tekel aby provedl jakousi agitku, tu většina osazenstva ve Vagonu včetně mě ignorovala. Asi ve 21:30 začal koncert. Ač jak jsem psal v úvodu nemám „Plastiky“ nijak naposlouchány, poznal jsem, že první skladbou večera byla „Půlnoční myš“, která vyzněla vcelku sympaticky. Hned z počátku mě zaujala dobře šlapající rytmická sekce. Poměrně zajímavé bylo jak se jednotlivý členové střídali ve zpěvu jednotlivých skladeb. Sice ani jeden z muzikantů není kdo ví jak excelentní zpěvák, ale zpěv v každé písni byl velmi osobitý se specifickou atmosférou. Možná rouhavě, ale poctivě musím přiznat, že mi neseděla Brabencova hra na saxofon, resp. klarinet. Nemám nic proti těmto dvěma nástrojům, ale jejich party tak jak je Vráťa Brabenec hrál mi připadaly dost chaotické. Co se mi, ale líbilo hodně bylo když Brabenec vstal a začal zpívat. Už první z jím zpívaných věcí „Spofa Blues“ od Egona Bondyho byla skvělá, muzika se parádně valila, sólo které Joe Karafiát vystřihl bylo jako z partesu a zpěv v podání Brabence a Kabeše byl neuvěřitelný nářez. Tomu se říká dokonalost. Další skladby mě bavily o něco méně, ale že bych byl otrávený či znuděný to rozhodně ne. Když kapelník vstal, aby zazpíval druhou, a bohužel svou poslední věc opět jsem se nestačil divit, jeho brutální zpěv do muziky perfektně zapadl. Tenhle styl jsem si interně pojmenoval jako Death Underground, bylo to super. Koncert se blížil ke konci a já v jeho závěru ještě poznal píseň „Magické noci“, celý koncert jsem se těšil na „Mochomůrky“, ty přišly na řadu až jako poslední, ale to už jsem musel pelášit na metro a tak jsem zaslechl jen jejich začátek. Škoda.
Celkově vzato, byl jsem rád, že jsem na „Plastiky“ zašel, když se náhodou ocitnu na jejich příštím koncertu, určitě neodejdu, cíleně je však vyhledávat nebudu.
