Palác Akropolis – 9. 11. 2014
Foto: Kačka Smidová
Legendární kapela Jasná páka na závěr svého turné „No sex, no drugs tour 2014“ odehrála v pražské Akropoli hned dva koncerty v jeden den. Ten první začal v netradiční hodinu, v 15:30 odpoledne. Jít na takto brzký koncert pro mě byla nová zkušenost, od které jsem vůbec nevěděl, co čekat, jaká bude atmosféra, jak ke koncertu přistoupí kapela; tyhle otázky se mi zákonitě vkrádaly do hlavy
Ještě krátce před začátkem koncertu to vypadalo, že sál bude zet prázdnotou, když se však rozezněly úvodní takty jednoho z největších hitů skupiny „Špinavý záda“, hlediště se dost rychle zaplnilo, a i když Akropole nebyla zdaleka vyprodaná, ukazovalo se, že odpolední začátek nebyl zas tak špatný nápad, jak by se snad mohlo na první pohled někomu zdát. Nezanedbatelnou skupinku v odpoledním publiku tvořili děti, a to mnohdy dokonce předškolního či raně školního věku. Přišlo mi úžasné, že rodiče svoje ratolesti vedou už od takto útlého věku k bigbítu. Ale dost úvah o dětském publiku, pojďme k muzice.
V úvodní části koncertu se sázelo na staré hity jako „Holka Tonka“ nebo „Penízek“, ve kterém se poprvé na pódiu objevily doprovodné zpěvačky, kterými aktuálně jsou: Pája Táboříková a Magdalena Krištofeková. Zejména na Páju jsem se hodně těšil, protože je to nejen výborná zpěvačka, ale také skvělá šoumenka, takže jsem byl zvědav, co předvede tentokrát. Zatím se však celá kapela jakoby zahřívala na provozní teplotu a i takový šílenec jako Petr Váša se ještě držel malinko zpět. Nicméně i tak kapela dokázala své fanoušky strhnout ke zpěvu oblíbených pecek jako „To tak“ nebo „Výlet“. Osobně jsem se těšil na píseň „Nálady – sedí, pije“, která mě nadchla, když jí na středečním koncertě zahrál Luboš Pospíšil se svými 5P, proto jsem byl zvědav na její originální provedení. Jenže oproti skvělé bigbítové vypalovačce, která zazněla ve středu vyzněla píseň spíše psychedelicky, což mě nebavilo tolik jako její ‚pospíšilovská‘ verze. Prvními novinkami na setlistu byly „No sex, no drugs“ a hlavně velmi vtipná „Blondýna“. Koncert se pomaličku přehoupával do své druhé poloviny, ale jeho ‚zahřívací‘ tempo se bohužel moc neměnilo. Neměnil se ani zvuk, který od úvodních tónů nebyl úplně čistý, zejména ve středech to zkrátka nebylo to pravé ořechové. Na druhou stranu o absolutní průšvih se také nejednalo, jen mám zkrátka raději, když zvuk je takový ‚průzračnější‘. Tempo se začalo měnit, když kapela spustila hit „Cizej chlap“, od té doby začal koncert gradovat, všichni na pódiu viditelně ožili a koncert začal být cítit tou správnou energií, která se z něho už neztratila. Když zazněli první tóny kultovní písně „Ryba Badys“ bylo vymalováno, celý sál šílel. Závěrečná „Pal vocuď hajzle“ byla jako vždy věnována všem komunistům na světě, ale tentokrát speciálně třem z nich, kterým snad ani nemusím dodávat.
Po krátkém vytleskávání přišel na řadu přídavek, který obstarala Kollerova „Majolenka“ a úplně poslední „Paralet“. Co dodat na závěr? Jít na odpolední koncert bylo určitě zajímavým zážitkem, mělo to svůj smysl, i když nejen dle mého názoru ten večerní musel být lepší. O tom však už nic nevím.