Rockové Vánoce na Barče 2014

Kulturní dům Barikádníků – 22. 12. 2014
Kranz – Jiří Schelinger Revival, Seven, Dymytry, Aleš Brichta Project

Rockové Vánoce na Barče jsou každoročním vyvrcholením koncertního roku – a ani letos tomu nebylo jinak. Pro tento rok si ‚Metalovej dědek‘ Aleš Brichta pozval poměrně zajímavou trojici kapel – Kranz – Jiří Schelinger Revival, Seven a Dymytry. Jako vyvrcholení celého mejdanu pak již tradičně vystoupilo seskupení muzikantů kolem Metalového dědka – Aleš Brichta Project.

Ačkoliv byl začátek večírku avizován na 18 hodin hrát se začalo o malou chvíli dříve. Chtělo by se říct, že nevděčná role prvního účinkujícího připadla kapele Kranz – Jiří Schelinger Revival, jenže tentokrát to žádná nevděčná role nebyla. Zvuk byl hned od počátku velmi vydařený a hlediště bylo v tu chvíli již docela solidně zaplněné. Kvůli předčasnému začátku jsem si první dvě písničky nemohl úplně vychutnat protože jsem je ještě slyšel z fronty na ke vstupu do sálu. Ale už z té dálky bylo jasné, že kapela nejenže hraje ve velké pohodě, ale i to, že tentokrát bylo vsazeno na tvrdší kousky z Jirkova repertoáru. Bylo také potěšitelné, že mladí metalisté na staré pecky stále bouřlivě reagují. Zkrátka Jirkova hudba žije a bude žít ještě dlouho. Ze skladeb mě pak jako již tradičně potěšila nádherná pomalá věc „Kartágo“ a také „Lucrecia Borgia“. Obě písně pocházejí z první české hardrockové desky „Hrrr na ně…“ vydané v roce 1977 a stále dokazují nadčasovost bez mála 40 let staré muziky. Na celém setu bylo největší vadou to, že trval pouhopouhou půl hodinu. A tak sotva jsem si začínal poctivého českého hard rocku musela se tahle výborná parta poroučet z pódia.

Nadcházející účinkující Seven jsem na živo ještě neměl možnost vidět, ale vím, že kapela pravidelně obráží zahraniční štace, navíc je některými kritiky vysoce ceněna takže jsem byl na její vystoupení docela zvědav. Bohužel musím konstatovat, že jsem byl hodně zklamaný. Jejich sterilní power metal mě ničím nezaujal. Písničky byly jedna jako druhá – zkrátka takový stále opakující se kolovrátek. Což o to, Honza ‚Kirk‘ Běhunek je jistě dobrý kytarista, ale s předvedeným materiálem by toho moc nezvládl ani kytarový pán bůh. Když ještě připočítám naprosto nezajímavý hlas zpěváka Jiřího Komberece mohl jsem jen litovat, že na úkor kapely Seven nedostal větší prostor předcházející Kranz – Jiří Schelinger Revival. Navíc koncertu chyběla jakákoliv komunikace s publikem, jedna z mála vět, kterou zpěvák pronesl bylo cosi jako „..my bychom vám rádi něco řekli, ale nemáme čas“. Tenhle výrok mi s prominutím kapelu ještě více zprotivil a znepřátelil. Zkrátka tohle vystoupení mě celkem nudilo. Takže příští koncerty Kirkovy party rozhodně vyhledávat nebudu.

Naopak k stále populárnějším Dymytry jsem ještě před začátkem jejich setu zaujímal dost skeptický postoj. Obecně mi totiž nesedí moderní formy metalu, do kterých jsou přimíchávány elektronické a kdo ví jak ještě další prvky. Navíc nemám příliš v oblibě ani schovávání muzikantů za nejrůznějšími rádoby strašidelnými maskami. Faktorů pro mou skepsi tedy bylo dost. Když se, ale rozezněly první sirény a kapela vlítla na pódium a rozezvučela první tóny správně agresivní kytary začal jsem svůj původní postoj pomaličku přehodnocovat. Kapela začala do publika hrnout neuvěřitelnou nálože energie a na oplátku se dočkala bouřlivého přijetí a to bylo přesně to co předchozímu vystoupení chybělo. Zpěvák Protheus na rozdíl od svého předchůdce disponuje nesporně lepším hlasovým fondem a navíc dokázal dobře hecovat publikum. Neuvěřitelnou energií překypoval bubeník Miloš Meier, který je po právu považován za našeho nejlepšího bubeníka současnosti. Ze skladeb se mi nejvíc zavrtala do hlavy „Plameňáci“, věnovaná práci hasičů. Ale ani ostatní skladby nebyly žádná nuda. Dymytry byli také první kapelou, která si mohla dovolit přídavek což publikum náležitě ocenilo.

Každoročním vyvrcholením Rockových Vánoc je vystoupení muzikantů sdružujících se okolo ikonického zpěváka Aleše Brichty. Téměř přesně dva roky je toto seskupení muzikantů známé pod názvem Aleš Brichta Project. Pro letošní vystoupení si Aleš nepřipravil žádný speciální set tak jako vloni kdy kapela odehrála vystoupení složené pouze z coververzí starých metalových pecek. Letos tedy zaznělo více méně tradiční vystoupení. To, ale nijak nevadilo, protože hitovky jako „Peklo už čeká“ nebo „Poslední legionář“ stále neuvěřitelně baví. Písnička „Není nutný plakat“ byla věnována ten den zesnulému Joe Cockrovi. Aleš Brichta Project hraje od své transfomace v roce 2012 v nezměněné sestavě což je jedině dobře, je znát, že kapela zraje jako víno. Setlist obsahoval písně z celé Alešovy kariéry. Na ty nejnovější ze zatím poslední desky „Údolí sviní“ přišla pány podpořit zpěvačka Lucka Roubíčková. Protože se pomaličku blížila 22 hodina což bylo neklamným znamením nadcházejícího konce koncertu zalovil Aleš i ve vodách starého Arakainu. V jeho sítích tentokrát uvázli skladby „Apage Satanas“, výborná jízda „Gladiator“ a úplně nakonec zazněla „Proč?“.

Co tedy říci na konec? Prostě to, že letošní Rockové Vánoce přinesli bohatou nadílku dárků ze které si snad ani nešlo nevybrat. Takže jsem se hned zase začal těšit na dalšího Rockového Ježíška.