Havlíčkův Brod – Klub OKO, 20. 10. 2012
Koncertní podzim pokračuje, skoro už ty články ani nestíhám psát. Tentokrát jsme se s Evženem z Janovce a Čilimníka vypravili do Havlíčkova Brodu na koncert Tatabojs. Sice od nich neznám ani notu, ale proč nepoznat novou kapelu, no ne?
Na místo koncertu jsme dorazili těsně po osmé hodině, takže jsem si ještě stihl dát dvě a půl piva, sál se otevřel chvilku před devátou a během chvíle se docela solidně naplnil. I když úplně plno nebylo, stačilo to. Hned po příchodu do sálu mě zaujala naprosto monstrózní scéna včetně neuvěřitelné světelné aparatury. Tohle že s sebou vozí klubová česká kapela, navíc do nevelkého klubu, jakým OKO je? No, tak to teda bude zajímavý. Tatabojs nastoupili asi s půlhodinovým zpožděním. Protože jsem na tuhle možnost byl dopředu upozorněn, nějak mi to nevadilo. Nástup kapely byl v robotickém pohybu, což bylo celkem vtipné. Už při první písničce mě překvapil neskutečně dobrý zvuk – byl jsem tedy spokojenej. Jak už jsem psal, před koncertem jsem od Tatáčů neznal ani notu, takže nemůžu popisovat, kdy která písnička zazněla. Docela mě bavilo Mardošovo lehce infantilní moderování. Někdy ve čtvrtině koncertu Bublajs poprvé opustil svou bicí soupravu, aby sólově odzpíval jakousi píseň, která byla napůl francouzsky a při níž se na pódium vydrápala jakási slečna a s Bublajzem si střihla lehkou tanční kreaci. Nevím, jestli šlo o náhodnou fanynku nebo o domluvené číslo, na tom nesejde, faktem je, že mě písnička moc nebrala, asi i proto, že v písničce zněl elektronický bubeník v tanečním rytmu. Zaujala mě však písnička, která přišla na řadu asi v půlce koncertu. Tentokrát jsem si zapamatoval její název: Filmařská. Refrén: „Někdy mám pocit že nežiji tak úplně ve své režii/někdy mám pocit, že se šinu 25 snímků za vteřinu“, mi přišel dost nápaditý i vtipný. Koncert pokračoval v podobobném duchu, Bublajs občas odcházel od bicích, ale už nikdy za něj nezněly samply, buď byla písnička bez bicích nebo jí odbubnoval technik či kytarista. V sále panovala výborná atmosféra. Ani nevím, po jaké době přišel konec koncertu. Publikum si vynutilo dvě písničky jako přídavek, ta první, ve které se zpívalo: „Chceme malý rokenrolík“, se mi docela zamlouvala, ale ta druhá v rytmu disca se mi nelíbila vůbec. Přesto to byl hodně povedený koncert. Evžen měl pravdu, když říkal, že Tatabojs dokážou udělat i v malém klubu atmosféru velkého koncetu.
