Říjen 2015

Počínaje tímto měsícem zahajujeme pravidelnou rubriku krátkých recenzí vybraných novinkových alb. Říjnové recenze jsou z pera Romana Zahrádky a jsou publikovány s a autorovým souhlasem.

K recenzím si autor zvolil tato alba:

DAVID GILMOUR
Rattle That Lock
ART ROCK
COLUMBIA 51:17

David Gilmour - Rattle That Lock 2015

David Gilmour
Rattle That Lock 2015

Jakmile se rozezní úvodní instrumentálka 5 A.M., hned jste doma. Zasněná atmosféra a typický zvuk sólové kytary dávají tušit, v jakých výšinách se budete vznášet a nejedno srdíčko skalního fanouška Pink Floyd přitom musí zaplesat. Sám Mr. Gilmour přiznává, že je na jeho nové desce vliv domovské kapely znát a že je živější než jeho předchozí album On An Island z roku 2006. A má stoprocentní pravdu. Dokázal tentokrát poskládat dohromady mozaiku takřka všeho, čím se Pink Floyd proslavili a navrch přidal i něco málo jazzu a blues. Album navíc zdobí i výborný zvuk, o který se postaral Phil Manzanera z Roxy Music. Pěti texty se na něm prosadila též Gilmourova manželka Polly Samson, jež desku propojila tématem toho, co všechno může člověk prožít během jediného dne. Každopádně důležitějším výrazovým prvkem na albu je hudba Davida Gilmoura, jež se nejvíce odkrývá v obou instrumentálkách či skladbách Faces Of Stone, A Boat Lies Waiting nebo In Any Tongue, která se asi nejvíce blíží ideálu uctívané legendy. Při jejím poslechu si nejspíš snadno vybavíte Pink Floyd v nejsilnější možné sestavě a povzdechnete nad tím, že musíte vzít za vděk „pouze“ sólovkou jednoho z členů skupiny. Škoda jen, že atmosféru alba poslechově ruší jazzově laděné kousky, kterým do nadprůměrnosti přeci jen něco chybí.

Hodnocení: ++++ 1/2


KEITH RICHARDS
Crosseyed Heart
ROCK, BLUES, COUNTRY, ROCK´N´ROLL
REPUBLIC 57:57

Keith Richards - Crosseyed Heart 2015

Keith Richards – Crosseyed Heart 2015

Dlouhých třiadvacet let nechal svoje fanoušky čekat Keith Richards na své teprve třetí sólové album Crosseyed Heart (Šilhavé srdce). A přestože jde v jeho případě takřka o čtvrtstoletí, neposunul se ve svém hudebním vývoji ani o píď. Ba naopak, setrvává na kořenech, na kterých v 60. letech vyrostli Rolling Stones a všichni, kterým uhranula směsice rock´n´rollu, černošského blues, country a v případě Richardse i reggae, kterým se nechal inspirovat o dekádu později. Tohle vše vám deska servíruje až pod nos stejně jako nezbytný odér cigaret a nalité sklenky Jacka Danielse, jež patří k Richardsovi stejně neodmyslitelně jako jeho proslulé kytarové riffy. Kdo má tedy chuť, má možnost se zaposlouchat do patnácti původních skladeb, z nichž některé by se mohly z fleku stát součástí repertoáru Rolling Stones jako třeba Something For Nothing, která má hitový potenciál. Ostatně Keith Richards je dvorním skladatelem „Stounů“. Na této sólovce jej však naleznete převážně v klidnější poloze a nic nenasvědčuje tomu, že měl být jedním z těch, jemuž mnozí věštili, že už v raném věku podlehne známé rovnici sex – drogy – rock´n´roll. Keith Richards se tu prezentuje spíše jako dobře vyzrálý bourbon, jenž bude milovníkům tohoto alkoholu chutnat stejně dobře jako ingredience, které na nové desce namíchal.

++++


BILL WYMAN
Back To Basics
ROCK, RHYTHM´N´BLUES
PROPER, REDEYE MUSIC, BERTUS 43:13

Bill Wyman - Back to Basics 2015

Bill Wyman
Back to Basics 2015

Nejstarší člen Rolling Stones Bill Wyman (roč. 1936) stál v této kapele až na výjimky vždycky stranou hlavního dění a hleděl si, jak na sebe prozradil ve dvoudílné autobiografii Stone Alone, spíše hry na baskytaru, stavu svého konta a krásných žen. Potom se rozhodl v roce 1993 z tohoto vlaku vystoupit a věnovat se vlastní kariéře. Jenže to už měl na pažbě tři zářezy sólových desek, na něž navázal až nyní po dlouhých třiatřiceti letech albem Back To Basics, pokud v to nepočítáme další alba jeho kapely Bill Wyman’s Rhythm Kings. Tentokrát máme ale co do činění s opravdovou sólovkou Wymana, který doma sfoukl prach na svém archivu a oprášil některé své starší kousky jako Stuff (Can’t Get Enough) z počátku 80. let a přidal k nim něco ze svého současného autorského repertoáru. Výsledkem je poklidné album, které vás při prvním poslechu nutí k přirovnání, že jde snad o elpíčko Marka Knopflera nebo Dire Straits. Místy je to neskutečná staromilská pohodička, která si nehraje na žádné umění, ale vyznává se k lásce k rhythm´n´blues, jazzu a dalším kořenům, na nichž Wymanova hudební generace vyrostla. Za všechny jmenujme alespoň skladbu She´s Wonderful, která musí nutně u pamětníků ve Spojeném království zabodovat stejně jako u fanoušků, kteří hledají jakoukoliv spojitost s valícími se kameny.

+++ 1/2


IRON MAIDEN
The Book of Souls
HEAVY METAL
PARLOPHONE 92:11

Iron Maiden - The Book of Souls 2015

Iron Maiden
The Book of Souls 2015

Temně nasupený maskot Eddie nám z obálky nového dvojalba sděluje, z čeho Železná panna ukovala svůj prozatím nejdelší opus. Otevřela knihu duší a vypustila ven bestii, na kterou jsme od předchozího alba The Final Frontier už pět let netrpělivě čekali. A nutno přiznat, že se čekání vyplatilo. Žádná nuda, vata nebo kytarové onanie, jak by mohl někdo při více než devadesátiminutové stopáži předpokládat, ale koncepční dílo, kterému stále vévodí famózní hlas Bruce Dickinsona. Ve srovnání s obdobným pokusem souputníků Judas Priest a jejich Nostradamem je to úplně jiná liga a oproti svému albovému předchůdci rozhodně posun vpřed. Iron Maidem jsou přesně tam, kde mají být. Dospěli a dávají svoji vyzrálost okázale najevo. Už dávno nejsou těmi mladíky, kteří vylezli z industriálního pekla a špíny Birminghamu, aby i přes množství různých překážek pomohli položit základy NWOBHM. Dnes už jim celý metalový svět leží u nohou, a to je přesně ta chvíle, kdy je třeba zalistovat v temných zákoutích našich duší a vynést je všechny na světlo světa. I proto najdeme na desce tolik progresivních prvků, zvratů, emocí i klidných pasáží jako v lidském životě, kdy se temné chvilky střídají s těmi světlejšími. Duše zakladatele legendy Iron Maiden, baskytaristy Steve Harrise, musí být tedy navýsost spokojena.

++++ 1/2


MOTÖRHEAD
Bad Magic
HEAVY METAL
UDR GmbH 42:57

Motorhead Bad Magic 2015

Motorhead
Bad Magic 2015

Přidržte si klobouky, protože tohle je, dámy a pánové, opravdová jízda! Dvaadvacátý albový zářez smečky Lemmyho Kilmistera odpálí pokřik Victory Or Die! a už se jede na plný plyn. Člověk se tak musí chtě nechtě oddat Lemmyho nezaměnitelnému chrapláku a zdrcující smršti dvanácti autorských skladeb zakončených povedenou coververzí písně Sympathy for the Devil od Rolling Stones. Úvodní Victory Or Die vcucne do atmosféry alba každého, kdo je stejně jako já naladěn na amfetaminový nářez Motörhead a člověk najednou zjišťuje, že souhlasně pokyvuje hlavou a dupe do rytmu. Jenže to je jenom zahřívací kolo! Tempo se vzápětí zrychluje a místy je až vražedné. Skladba Thunder & Lightning vám totiž nedá vydechnout, zatímco Fire Storm Hell ubere mírně plyn, aby vám Shoot Out All of Your Lights mohla nakopat zadek. Potom deska sklouzne do temnějších riffů ve skladbě The Devil, v níž si střihl kytarový part Brian May (Queen), aby se pak vyloupla z mlžného oparu na světlo boží hitovka Electricity. Ale ani další kousek Evil Eye nezaostává svou chytlavostí a osmá Teach Them How to Bleed je jak urvaná ze řetězu a žene se zběsile vpřed, jakoby Lemmymu a spol. bylo teprve devatenáct a začali společně objevovat temná zákoutí metalového pekla. Pak ale přichází úleva v hymnické baladě Till the End, která člověku snadno zaleze pod kůži, jenže z rauše vás zase hned probudí následující Tell Me Who to Kill, kterou snad vypálili na fošnu ďáblovi soustružníci. Deska neztrácí tempo ani v závěru a songy Choking on Your Screams a When the Sky Comes Looking for You jsou důstojnou tečkou za autorskou částí alba. Jenže to by ani nebyli Motörhead, aby si neodpustili svoji libůstku v coverech a nevzdali na úplný závěr hold nejvyššímu pekelníkovi v již zmíněné Sympathy for the Devil. Že je Ian „Lemmy“ Kilmister přírodní úkaz, ví už dnes každý, ale že mě bude bavit se svým bandem i po tolika letech, jsem opravdu nečekal. Ukazuje se tak, že Motörhead nejsou jen průkopníky, ale že vytrvali na správné cestě. Proto alespoň za mne „plný knedlík„, tedy pět hvězdiček.


BON JOVI
Burning Bridges
POP ROCK
MERCURY 40:22

Bon Jovi - Burning Bridges 2015

Bon Jovi
Burning Bridges 2015

Pamatuji doby, kdy jsem si přinesl z burzy stejnojmennou prvotinu kapely Bon Jovi. Šlo o album, které předznamenalo spolu s některými dalšími zlatou éru glam metalu ve světě. Deska sršela nápady a energií a neznám snad jediného fandu dobré muziky, který by si ji nechal ujít. Ale kdeže loňské sněhy jsou. Za těch více než třicet let ušla kapela z New Jersey, soustředěná okolo frontmana Jona Bon Joviho, kus cesty – od raketového startu ke slávě přes multiplatinová alba a zaplněné stadiony až po občasné tvůrčí přestávky a odchod hlavního kytaristy Richie Sambory. Jeho absence je na albu znát, protože mu chybí pověstný tah na branku. Poklidnou atmosférou připomíná spíše dřívější sólové počiny hlavních aktérů kapely, než fošnu, která by pootočila stěžně, aby Bon Jovi nabrali nový vítr do plachet a zamířili zpět do světové top ligy, kam v 80. a 90. letech patřili. Nečekejte tedy žádné překvapení, spíše porci deseti pop rockových písniček, které sice příjemně plynou, ale žádná z nich ve vás nevyvolá euforii. Ani pilotní singl Saturday Night Gave Me Sunday Morning. Alespoň za mne to tedy vyhrává popíková We All Fall Down, kterou by si však mohla střihnout některá z chlapeckých kapel, ale to už je zcela jiná kapitola. Z úcty k této legendě dávám tedy tři hvězdy a ještě s odřenýma ušima.

+++