Text: Luboš Hnát
Foto: Obal CD
Publikováno: 30. 6. 2020
Pražská indierocková formace POVĚTROŇ se na naší klubové scéně pohybuje od roku 2002 a loni v listopadu vydala vlastním nákladem své druhé album jednoduše nazvané Second. Objevilo se deset let po debutové nahrávce Apples & Oranges.
Na desce se stopáží 55 minut posluchač najde 14 písní. Hned ta první svižná A Place vás naladí na příjemně strávenou bezmála hodinku s kapelou, která nezapře a snad ani nechce zapřít vliv amerických part jako Dinosaur JR, Pixies či Sonic Youth. Ostatně baskytaristce posledně jmenované partičky je věnovaná skladba Hey Girl, vzdáleně připomínající Nirvanu.
Kromě chytlavých melodií na albu zaujme také zpěv Jakuba Mihálika, který střídá jemnější a drsnější pasáže, což je slyšet třeba v pozitivní energií nabité Wake Up. Mou osobní favoritkou je však skladba Ride se skvělou kytarovou vyhrávkou v úvodu. Za nejslabší na albu považuji matematicky nazvanou odrhovačku 1+1=1.
Na koncertech kapela hraje pouze v klasickém triu (kytara, basa, bicí), ovšem na desce jsou slyšet i klávesy hostujícího Angličana Stephena Abreharta, který nahrávku zároveň produkoval. A podílel se i na syrovém a „špinavém“ zvuku, tak typickém pro americkou nezávislou scénu raných devadesátých let.
Za zmínku stojí i povedený obal, který symbolickým Véčkem odkazuje ke třiceti letům od sametové revoluce, které v době vydání cédéčka uplynuly. Jeho autorem je americký ilustrátor a hudebník Ken Nash.
Někdo by mohl říct, že muzika na desce Second není příliš originální. Což je sice pravda, ale na druhou stranu je z Povětroně cítit pozitivní energie i radost z hraní, a to je nejdůležitější.