Zdeněk Hříbal – Když vyroste bonsai

Text: Luboš Hnát
Foto: Ája Dvořáčková
Publikováno: 9. 4. 2019

Zdeněk Hříbal

Zdeněk Hříbal

Téměř domácké prostředí k dalšímu rozhovoru Rockového světa poskytla dejvická kavárna Kabinet, kde se schází místní umělecká smetánka. Na moje otázky tady odpovídal zpěvák pražské folkrockové party Bílá nemoc ZDENĚK HŘÍBAL.

Bílá nemoc je přímou pokračovatelkou folkové kapely Bonsai. Zkus prosím zavzpomínat na ty úplné začátky.
No, my jsme nezačali jako Bonsai. V době, kdy Franta Stralczynský odcházel na vojnu, jsme se sešli s Tomášem Poláčkem a Franta nám říkal, že sice jde na vojnu, ale že nám bude psát a na kazetách posílat svoje hudební nápady a texty. Dalším naším parťákem byl kytarista Martin Keller, ale Tomášova touha byla sehnat zpěvačku: nakonec jsme našli patnáctiletou Alenku Sukovou a udělali jsme kapelu, která se jmenovala Žízeň. Tu jsme přihlásili na Portu a zjistili jsme, že Žízně tam jsou čtyři. Takže nám pořadatelé říkali, ať se přejmenujeme. No, a já jsem šel kolem výlohy nějaký přírodovědecký literatury a na jedné z knih byla vyfocená holka, která měla na dlani malinkej javor – bonsai. Tak jsem si říkal, že to je skvělý a budeme se jmenovat Bonsai. Ta knížka měla ještě výborný podtitul, který zněl: „Umění zůstat malým.“ Tak jsme si říkali, že to je super, protože to vlastně vystihovalo to, že se nebudeme cpát nikam, kam nepatříme. Takhle v roce 1982 vznikla Bonsai. My jsme rok tvrdě dřeli, každý den jsme zkoušeli a věnovali se přípravě repertoáru. A v roce 1983 jsme se přihlásili na Portu. My jsme se tam  snažili dostat i v osmdesátém druhém, ale neuspěli jsme: recitátor Mirek Kovářík se na nás šíleně naštval, protože jsme hráli písničku Já bych si rád najal dům od Josefa Kainara, kterou jsme úplně překopali a změnili celé aranžmá. Ale my jsme tehdy vůbec nevěděli, že existuje originální muzika od samotného Kainara. A v letech 1983 a 1984 jsme už Portu vyhráli, takže se z nás rázem stala slavná folková kapela. V té době jsme hráli třeba třikrát nebo čtyřikrát do týdne a jezdili jsme po celé republice.

Mohl bys neznalým čtenářům osvětlit, proč se Bonsai změnila v Bílou nemoc?
No, protože Franta to cítil folkověji, zatímco my s Tomášem jsme dělali víc do bigbítu. Takže nám striktně oznámil, že on si nechává název Bonsai a my ať si vymyslíme cokoliv, ale Bonsai už nebudeme. No, a protože mě byla sympatická postava doktora Galéna z Bílé nemoci, tak jsem si říkal, že to je docela dobrý nápad. Taky jsem si říkal, že pokud bychom prorazili i v Americe, tak název White Disease zní taky dobře.

Název Bílá nemoc se dá vysvětlit různě, já osobně jsem žil donedávna v domnění, že se tak jmenujete proto, že původní členové byli samí doktoři. Dozvěděl jsem se, ale že se mýlím. Můžeš mi říct, jak to s tím názvem je?
My jsme v Bonsai byli tři doktoři, já, Tomáš Poláček a Honza Soukup. V Bílé nemoci už jsme byli jenom já a Tomáš. Potom když Tomáš tragicky zemřel tak jsem tam zůstal sám. Ale sranda je, že když jsme byli v televizi, tak se moderátor každého ptal, čeho je doktorem, a všichni odpovídali nějakou blbost. Třeba Ivan uvedl, že léčí finance, Petr výtahy atd… Až já jsem řekl, že jsem dětský doktor, takže konečně to bylo správně. (úsměv)

Bílá nemoc

Bílá nemoc

Jak se postupně proměňovala sestava Bílé nemoci?
V první sestavě jsem byl já, Tomáš a chviličku i Franta. Pak jsme se elektrifikovali a přišla rytmika. Takže přišli bubeník Petr Krejčí a baskytarista Ivan Němec. Na kytaru s námi původně hrál Honza Ponocný zvaný Ponorka – nyní slavný autor filmové muziky a kytarový ekvilibrista. V téhle sestavě jsme zahráli jeden nebo dva koncerty. Já jsem pozval Ivana Hlase a on nám okamžitě Honzu přetáhl. (smích) Pak přišel Jirka Podzimek, který s námi nahrál první dvě desky. To jádro já, Petr a Ivan zůstává pořád stejné, nejvíc se měnili kytaristi. Takže teď máme Milana Martínka na akustickou kytaru a Jirku Tvrdíka na elektrickou.

V současné sestavě jsi tedy jediný doktor ty?
Ano.

Fanoušci si na vás mohou nejčastěji zajít do Malostranské besedy, dokonce jste tam nahrávali živé album, máte k ní nějaký zvláštní vztah?
Malostranská beseda je naše domovská scéna, o kterou jsme vždycky strašně stáli. My jsme v ní začínali, ať už jako Bonsai, nebo jako Bílá nemoc. Beseda má krásné prostředí a silné genius loci. Já jsem se tam jednou byl podívat ve čtyři hodiny, kdy večer hrál Honza Spálený, a u stolu seděl a kouřil doutník. Tak mu říkám: „Honzo, vždyť tady všude jsou cedule, že když hraje ASPM, tak se tu nesmí kouřit.“ A on si potáhl a povídá: „Já to mám tady spojený s Petrem Kalandrou a celým ansámblem Malostranský besedy, takže si zkrátka ten doutník a panáka musím dát. Prostě si zdejší atmosféru užívám.“ To je výborný, já to mám taky tak. Prostě se nám tam hraje jako doma – mile a příjemně.

Zdeněk Hříbal

Zdeněk Hříbal

Kde jinde vás ještě lidé mohou vidět?
Samozřejmě se snažíme hrát i jinde. Jezdíme třeba do chomutovského klubu Hřebíkárna nebo do Medového Újezdu… Prostě tam, kde je to moc super. Myslím si, že muziku, kterou hrajeme, je potřeba lidem předat. Je svým způsobem opravdu výjimečná, a tudíž klidně za fanoušky rádi dojedeme kamkoli.

Zatím jste vydali, pokud se nepletu, pouhá čtyři studiová alba a jedno živé. Nechystáte se nahrát něco nového?
Ptáš se v pravou chvíli. Správná odpověď je: Ano, chystáme. (smích) Poslední deska Stíny a Stouni vyšla v roce 2004 a teď po patnácti letech jdeme do studia.

Proč jste s vydáním desky otáleli tak dlouho?
Protože každý máme svou práci a své rodiny, takže toho času je méně. A taky psát nové písně je trošku složitější. Přeci jen už nejsme studenti, kdy jsme bydleli na koleji, měli jsme spoustu času a mohli jsme pařit a bohatě nabírat inspiraci. Každý už máme jiné zájmy a povinnosti. Ale teď už doba uzrála, a myslím, že těch nových věcí už máme celkem dost. Řekl bych, že z nějakých patnácti až osmnácti písniček bychom mohli udělat poměrně slušný album. Takže se na to moc těšíme. Já jsem klukům říkal, že bychom tu desku mohli  nahrát k mým šedesátinám, které letos oslavím, a oni byli pro.

Už víte, kde desku budete točit a kdo ji vydá?
Dělat ji budeme ve studiu SONO na Nouzově. Když už člověk jede do pekla, tak na pořádným koni ne? Ale vážně, to studio je prostě úžasný. Dneska jsou sice technický možnosti hodně daleko a točit se dá i v obýváku. Ale já si myslím, že kapela je tak dobrá, že si zaslouží pořádný studio. Vydavatel ještě není jistý, to je v jednání. Ale předběžně jsme domluveni s vydavatelstvím Galén. Když už Bílá nemoc, tak Galén, to by bylo stylový ne?

Na saxofon s vámi hraje Vladimír „Boryš“ Secký, který vystupuje i s mnoha známými českými kapelami. Jak k vaší spolupráci došlo?
Zajímavě. (smích) My jsme měli připravený materiál na desku a já jsem sháněl nějaký sólový nástroj, který by tomu dal, jak se říká, šmrnc. S Ivanem Němcem jsme se shodli, že nemáme v kapele žádný nástroj, který by naši muziku ozdobil a zvýraznil. Takže jsem se radil s kamarádem trumpeťákem Mírou Barabášem a ptal jsem se ho, jestli zná nějakýho dobrýho saxofonistu nebo flétnistu. A on říká: „Jestli chcete nejlepší ságo, který je tady, tak je to Boryš Secký, ale ten je pro vás drahej.“ To mě vyděsilo, ale s Boryšem jsem se sešel a u pivka vše dohodnul. Takže jsme to nahráli a jemu se ty písničky moc líbily a peníze jsme nakonec pořešili ku vší spokojenosti. A od té doby je s námi, už je to patnáct let. Takže kdykoliv může a má čas, tak hrajeme společně. Myslím, že ho to s námi baví. Navíc k té Besedě má taky dobrej vztah, protože je to velký milovník piva, a sám víš, že tam je pivečko opravdu dobré. (smích)

Zdeněk Hříbal a Vladimír „Boryš“ Secký

Zdeněk Hříbal a Vladimír „Boryš“ Secký

Několik písniček pro vás napsal Ivan Hlas. Na facebooku jsem dokonce viděl nějakou společnou „rodinnou“ historickou fotku. Jak jste se spolu seznámili?
S Ivanem to je dávná historie. Když jsem byl na medicíně, tak mi můj kamarád Pepík Závada vyprávěl, že na Hanspaulce je kluk, který hraje moc hezký písničky. Pak mi dal kazetu a mně se to strašně líbilo. Skvělý texty, výborná muzika, takže jsem si říkal, že se na něj půjdu podívat. Ivan tenkrát prodával v technické literatuře. A já jsem ho chodil okukovat a vůbec jsem se ho neodvážil oslovit. A pak jsme se sešli s Magdou Reifovou v hospodě a Ivan tam byl taky. Já jsem potom docházel na Hanspaulku do Houtyše. Takže to takhle nějak proběhlo a nakonec jsme se i my stali hanspaulskou kapelou. A Ivan nám pomáhal, když jsme měli dobrou muziku a potřebovali jsme super text.

Ivan mi říkal, že pro vás se mu vždycky psalo výborně. Čím myslíš, že to je?
To právě bylo naším kamarádstvím, protože on věděl, co nám sedí. Ono se vždycky textařům tvoří lépe, když tě znají. Já jsem takhle třeba oslovil Pavla Šruta, protože se mi velmi líbila jeho tvorba, jestli by pro mě neudělal nějakou písničku. A on mi říkal: „Hele, já tě neznám. Já tě znám jako kamaráda, pijeme spolu panáky a víno, ale já tě potřebuju znát jako Luboše Pospíšila a Michala Prokopa, pro ty se mi píše v pohodě.“ Myslím, že jde o stejný model jako u nás s Ivanem.

Kromě Ivana Hlase pro vás psal třeba Franta Stralczynský, s nímž jsi zakládal Bonsai. Podílí se na vaší tvorbě ještě někdo jiný?
No, kromě nich jsme oslovili Michala Bureše, který se nejvíc zaskvěl na albu Lahvový a stesk, ale i na ostatních našich deskách je vždycky nějaká stěžejní píseň od něho. A teď jsem oslovil Radůzu, aby nám otextovala dvě písničky, jejichž autorem hudby je Ivan Němec. Takže Radůza napsala slova pro jednu rychlou a jednu pomalou věc. Myslím si, že to bude na té desce znát, protože ona je moc šikovná. Mě se hrozně líbily texty, který udělala pro Frantu Segrada, takže jsem jí zavolal a zeptal se, jestli by neměla chuť pro nás něco napsat. Radůza ty texty píše s velkou lehkostí. Ona se mě ptala, o čem by to mělo být. A protože se známe dlouhá léta, tak jsem jí říkal, ať zkusí napsat něco, co by mě bavilo, a ona se mě zeptala, jaký ženský se mi líbí. Tak říkám: „Takový, jako jsi ty,“ a ona napsala text Chci ženskou, jako jsi ty. Není to skvělý? Já jsem jí v pátek volal a v sobotu se ozvala zpět, že to má hotový… Tím, že na tom albu bude zastoupeno hodně textařů, tak bude pestrý a zajímavý.

Bílá nemoc

Bílá nemoc

Kromě toho, že zpíváš v Bílé nemoci, máš své zaměstnání v nemocnici. Zpíváš i pacientům v ordinaci? (smích)
Člověče, ale jo. Ono, jak je člověk trochu profláklej v médiích, tak občas někdo přijde a říká, to je pan doktor, který zpívá. A ptají se, jestli bych něco nezazpíval. Takže není to pokaždé, ale mám třeba zvyk, že když ty děti vyšetřuju ultrazvukem, tak si u toho trošku pobrukuju. Ono je to i milejší pro pacienty: když tam nejsem s kamennou tváří, situace se trochu odlehčí. Taky jsem si dělal v ordinaci „superstár“. Vždycky když přišel pacient, tak jsem se zeptal: „Co nám zazpíváš?“ A on koukal a ptal se, jestli musí. Povídám: „Tak zkus něco zanotovat.“ On něco zazpíval, já jsem to obodoval a vyšetření tak proběhlo v milé, uvolněné atmosféře.

Poznávají tě pacienti? A jak reagují, když v ordinaci sedíš v plášti jako vážený pan doktor?
No, já jsem hlavně na tom dětským, takže mě identifikují spíš rodiče. Praxi pro dospělé mám v Řevnicích a tam mě opravdu poznávají. Vždycky říkají: „My vás odněkud známe.“ Pak si po chvilce vzpomenou a zase: „Vy jste byl v televizi,“ a tak. Pak si třeba povídáme o muzice, a to je příjemný.

Nelákala tě nikdy kariéra profesionálního zpěváka?
To je otázka na tělo. (úsměv) My jsme jeden čas opravdu měli vizi, že bychom se muzikou mohli živit. To bylo v době, když umřel Tomáš Poláček, a já jsem to chtěl jenom vyzkoušet. Neměl jsem pocit, že bych zapíchl medicínu a šel se věnovat dráze profesionálního zpěváka, ale chtěl jsem si to třeba na půl roku prubnout. Jenže v kapele nastal velký rozkol, někdo byl pro, někdo ne. A nakonec jsme se dohodli, že budeme hrát tak, jak hrajem – pro radost, relaxaci a pro lidi, co nás mají rádi.

Nicméně máš za sebou nějaká hostování na deskách jiných interpretů. Nenapadlo tě natočit vlastní sólové album?
Další otázka na tělo. Já jsem svého času dělal hodně písniček do šuplíku a vždycky jsem to ukázal nějakým soudným lidem. A ti mi říkali: „Ševče, drž se svého kopyta.“ Tak nevím. Já sním o takovým „cohenovským“ albu. Ale to je otázka zrání, štěstí a příznivé konstelace – až nastane čas, tak to udělám. Ale myslím, že Bílou nemoc neopustím nikdy. (smích) To je kvalita, která je léty prověřená… Ale jak říkám, to musí uzrát. Určitě by mě to moc bavilo. Ale teď je na obzoru nové „bíle nemocné“ cédéčko, tak nám držte palce!!

Zdeněk Hříbal a Vladimír „Boryš“ Secký

Zdeněk Hříbal a Vladimír „Boryš“ Secký