Stouni v devadesátém na Strahově? Byli skvělí, zlikvidovali zbytky železné opony a já od nich dostal koňskou dávku energie

Text: Luboš Hnát
Foto: Tomáš Rozkovec (ilustrační foto)
Video: Youtube
Publikováno: 28. 8. 2020

Rolling Stones

Rolling Stones

Před třiceti lety, konkrétně 18. srpna, se na strahovském stadionu v Praze konal památný koncert THE ROLLING STONES, coby předkapely vystouply Dan Reed Network a česká legenda Vladimír Mišík s Etc… Byla to tehdy velká celospolečenská událost, které se zúčastnila celá řada lidí nejen z muzikantské branže. Hosty byly i mnozí významní politici v čele s prezidentem Václavem Havlem. Mezi fanoušky byl i spolupracovník Rockového světa MILOŠ „BOB“ PELIKÁN, který v následujícím krátkém rozhovoru popsal své tehdejší pocity.

První koncert Rolling Stones byl velkou celospolečenskou událostí, co znamenal pro tebe osobně?
Že šlo o koncert s velkým přesahem do společnosti, tvrdila tehdy média a vnímali to tak mnozí lidé. A vzato objektivně, byla to nejspíš pravda: z Československa už plánovaně mizeli sovětští vojáci, v srpnu ještě doznívaly výsledky prvých svobodných voleb do parlamentu a Havel na Hradě se těšil velké popularitě většiny národa. Není divu, že velké očekávání změn k lepšímu doslova viselo ve vzduchu. Stouni na Strahově vlastně byli symbolickým předělem: jako by definitivně přibouchli dveře za bolševikem a otevřeli vrátka k lepší budoucnosti.

Ale pro mě osobně byl a navždy bude tenhle koncert hlavně bigbítovou událostí. Než začal, nedokázal jsem si představit, jak velkolepý a barvitý zážitek se chystá. Skvělej zvuk, vizuální efekty, z nichž přecházel zrak, neskutečná energie v hudbě samotné… Přitom tahle kapela nikdy nepatřila k mým úplně nejoblíbenějším: vyrostl jsem hlavně na britském rocku 80. let. A když jsem s kámošem dlouhé hodiny postával v srpnovém úmorném vedru na té ohromné ploše, znal jsem od Stounů jen elpíčko Tattoo You, které jsem si za bolševika nahrál na kazetu, a pecky Satisfaction, Lady Jane a Sympathy For The Devil.

Za komančů jsem totiž v Chrudimi nevěděl o nikom, kdo by mě dostal k jejich dalším písničkám, a coby středoškolák jsem na ilegální černé burze to málo peněz z brigád či sběru papíru a železa dal raděj za desky, které právě nejvíc frčely. Pro mladší a mladé čtenáře to dovysvětlím: V rádiu a televizi za totáče prakticky nebyla šance Stouny vidět a slyšet, teda kromě rozhlasových pořadů Větrník a Rytmus, kde je občas zahráli. Žádnej internet tenkrát neexistoval, takže zbejvaly desky dovezené z Jugoslávie nebo ty na burzách za nehorázný ceny…

Když to shrnu: první pražský koncert Rolling Stones mě ohromil, neznámé pecky mě dostaly takzvaně na první dobrou. A taky pro mě byl velkou psychickou vzpruhou. Domů jsem si v noci odvážel intenzivní a dosud nepoznaný pocit z léčivé síly, kterou dovede na mou duši mít prvotřídní bigbít naživo!

Koncert se konal pár měsíců po sametové revoluci, odrazila se na něm nějak atmosféra tehdejší doby?
Určitě jo. Konkretizovat si to netroufám, ale něco jsem myslím naznačil v předchozí odpovědi. Pravda je, že ta doba byla hektická, plná událostí ve všech sférách života, a já nevěděl, co mám sledovat dřív. Hltal jsem informace ze světa filmu a literatury, s očima údivem otevřenýma poznával odtajněné události evropských poválečných dějin, chodil do kina na komunisty zakázané filmy, objevoval skvělé neznámé kapely…

Rolling Stones

Rolling Stones

Prostě jsem byl do toho všeho po celej rok 1990 natolik ponořenej, že v sobě nemám odstup potřebný k tomu, abych dneska dovedl důkladněji posoudit propojení atmosféry doby a prvního stounovského koncertu v naší zemi. Jen si troufnu odhadnout, že ta nekončící opojná euforie v davu během koncertu asi nebyla způsobená jen hudbou a kapelou, nýbrž pramenila i v nadějích, že se realitou stanou i další vytoužené a nejen hudební sny mnoha lidí.

Jaké písně na Strahově zazněly?
Kompletní seznam bych nejspíš dohledal někde na internetu nebo ve starých číslech Rock & Popu. Ale přijde mi poctivé přiznat se, že tenkrát fakt jsem fakt předem znal, a tudíž poznal jen několik skladeb. Koncert měl nezapomenutelné intro: z obrovských repro soustav se do pološera rozezněla Continental Drift z tehdejší novinky Steel Wheels, která postupně gradovala. A jakmile skončila, vyšlehly na obou stranách pódia vysoké plameny, k nim se přidal mohutný světelný park a kapela spustila slavnou Start Me Up. A bylo vymalováno! Téhle emotivní náloži nešlo odolat.

I pro Stouny šlo o naprosto výjimečný koncert, a tak je docela možné, že toho v Praze naservírovali lidem víc než na ostatních štacích turné Urban Jungle. Došlo na nostalgií provoněnou Ruby Tuesday, perkusemi a zpěvem sboristek okořeněnou Sympathy For The Devil, vypalovačku Brown Sugar, diskotékovku Miss You, vypalovačku Jumpin` Jack Flash či skvostnou baladu Angie. Kapela samozřejmě zahrála i nejchytlavější věci ze Steel Wheels, třeba Mixed Emotions či Sad Sad Sad. A jestli mě pamět neklame, tak se kapela s bouřícím víc než stotisícovým davem rozloučila nesmrtelnou peckou Satisfaction.

Čestný pionýrský, že jsem při psaní těchto řádek lovil výhradně ve své paměti. (úsměv)

Zaslechl jsem názor, že vystoupení Rolling Stones definitivně stvrdilo pád komunismu, vnímáš to také tak?
Ach ano, s tímhle naprosto souhlasím. A vlastně jsem to konstatoval hned v první odpovědi. Svoboda trvala jen krátce a byla to sice svěží, ale zároveň křehká květina. Václav Havel byl na koncertu osobně přítomen i se svou paní. A já dostal od armády vytouženou modrou knížku, o níž se mi ještě před listopadem 89 ani nesnilo… Takže když Mick Jagger v televizi půvabně kostrbatou češtinou oznamoval, že „Kameny se valí do Prahy“, bylo i mně jasné, že tenhle koncert bude definitivním předělem mezi zhovadilým komunistickým bezčasím a vysokorychlostní dobou svobody, demokracie a odpovědnosti každého za svůj život. Mimochodem, jedno míň známé rčení praví: Kámen, co valí se, nezmechovatí.

Douška:
Na stejné místo se The Rolling Stones vrátili o pět let později, aby zde propagovali album Vooddo Lounge (1994). Na Strahov se tehdy sjelo neuvěřitelných 120 tisíc fanoušků, mezi nimiž byl opět Bob a tentokrát jsem ho doprovodil i já.  Také tehdy šlo o mimořádnou událost, která doslova hýbala celou republikou. Jak už to tak bývá, ne všichni však byli nadšeni. Vzpomínám si, že když jsme jeli autobusem, nějaký pán si četl Blesk, kde se o koncertě psalo. Pán, aniž by věděl, kam jedeme, se na nás otočil a říká: „Chápete to, prý tam má byt 120 tisíc lidí, to jsou blázni.“ Já jsem dnes rád, že jsem mezi těmi „blázny“ mohl být.