Text: Luboš Hnát
Foto: Archiv Romana Olžbuta
Publikováno: 5.3.2026
CHVM
O slovenské alternativní scéně toho v Česku není moc známo. Využil jsem situace, kdy jsem se ocitl v rehabilitačním ústavu v Kladrubech a na pokoji byl mým spolunocležníkem jeden z jejích pionýrů – spoluzakladatel skupiny Chór vážských muzikantov (CHVM), kytarista, saxofonista a zpěvák ROMAN OLŽBUT. Z našich každodenních diskusí vznikl následující rozhovor.
Romane, kdy jsi vlastně začínal s muzikou?
Ve svých třinácti letech jsem slyšel v rádiu skladbu Ballroom Blitz od Sweetů a zamiloval jsem se do rocku. Následně mně spolužák pustil nahrávky Deep Purple a ty mi vzaly dech. Sweeti se svým glam rockem už byli pro mě „slabým čajíčkem“. Dostavili se Led Zeppelin a já propadl hard rocku. Kamarádka mi k narozeninám darovala jugoslávskou kopii LP Nazareth Hair Of The Dog: tu desku jsem na mém gramofonu s krystalickou přenoskou úplně odrovnal. Můj první rockový koncert byli Collegium Musicum s Mariánem Vargou. Stál jsem dva metry od reprobedny a užíval si dunění basů plnými doušky. Na gymplu jsem si začal kupovat české a slovenské desky. Otu Petřinu, Jana Spáleného, Blue Effect, Flamengo, Collegium Musicum, Fermátu, později Abraxas, Deža Ursinyho. Zahraniční rockovou scénu jsem poslouchal ze zapůjčených LP desek, které jsem si nahrával na kotoučák Tesla B42. Byli to hlavně Deep Purple, Led Zeppelin, Black Sabbath, Uriah Heep, Fleetwood Mac, BTO, Atomic Rooster nebo Emerson Lake & Palmer.
Po nástupu na vejšku v roce 1982 jsem se seznámil s Julo Berithem, se kterým jsme v prvním ročníku jamovali na kytarách na vysokoškolských kolejích. Julo hrál již na gymplu v kapele Yellow Dodo (předchůdce CHVM) a seznámil mě s baskytaristou Lubošem Dzúrikem, bubeníkem Rasťo Dobranským a zpěvákem Miro Punou. Já hrál na gymplu také v kapele, která se jmenovala Dr. Faust. V prváku na fakultě jsme všichni přičichli k českému undergroundu a v roce 1983 jsme založili Chór vážskych muzikantov. Já k již jmenovaným spoluhráčům přitáhl z Dr. Fausta klávesáka Ivana Drgoňe a v této sestavě jsme začali pravidelně cvičit i vystupovat v bratislavském vysokoškolském klubu PRIMAF. Měli jsme od klubu klíče, a tak jsme dělali pravidelné veřejné zkoušky za přítomnosti fanoušků. Dnes poslouchám hlavně blues, Joe Bonamassa, Jeff Beck, Eric Clapton & J. J. Cale, B. B. King, John Lee Hooker, ale nepohrdnu ani klasickým hard rockem a českou alternativní scénou: MCH Band, Plastic People Of The Universe, Ještě jsme se nedohodli, Už jsme doma, Psí vojáci, Janota 1935, Balet Československého rozhlasu a podobně.
Říkal jsi, že jsi vyrůstal na hardrocku, máš rád bluesrock, ale jako aktivní muzikant hraješ alternativní rock, který s tvými kořeny nejde moc dohromady. Můžeš mi to nějak vysvětlit?
Máš pravdu, jsem skutečně odkojený kapelami jako Deep Purple a Black Sabbath. Alternativa a potažmo underground mě oslovily svým nekompromisním antikomunistickým postojem. U nás v Trenčíně často koncertoval Mikuláš Chadima se svým MCH Bandem, to mi bylo nějakých patnáct let. S kamarády jsme na Mikuláše vždycky chodili a hrozně se nám ty koncerty líbily. On byl takový náš vzor, který nás hodně ovlivnil. Proto vznikla tak zvaná trenčínská undergroundová scéna, ve které jsme byli my, Bez ladu a skladu a pár menších kapel. S Mikulášem mám docela vtipnou historku.
Povídej.
Po hodně letech jsem šel v Praze do Národního technického muzea, kde mi prodával lístek takový chlapík, a já mu povídám: „Vy vypadáte úplně přesně jako Mikuláš Chadima.“ A on na to: „Já jsem Mikuláš Chadima.“ (smích)
Vraťme se do Trenčína. Říkal jsi, že jste hráli ve stejné době jako Bez ladu a skladu: Znali jste se nějak víc?
(úsměv) Ano, oni nám dlouhá léta dělali předkapelu, pak nás přeskočili.
CHVM
Byli o tolik lepší, nebo čím to podle tebe bylo?
Oni měli velkou výhodu v osobě Michala Kaščáka, to byl malý patnáctiletý klučina s obrovským entuziazmem, což bylo divácky velmi atraktivní. Hráli s námi ještě jako úplně neznámá kapela v Bratislavě společně s brněnskou undergroundovou kapelou „E“ a tam si jich všimla její manažerka Lenka Zogatová a odstartovala jejich kariéru pozváním na Rockfest do Prahy. Poté se jejich sláva šířila velmi rychle.
Undergroundová scéna byla v Česku hodně aktivní, jaká byla situace na Slovensku?
Slovenská undergroundová scéna byla svým rozsahem mizivá ve srovnání s českou. V podstatě jsme byli na poli undergroundu na Slovensku pionýry. Ovlivnil nás spolužák na bratislavském matfyzu Sláva Flimmel z Púchova, který měl kontankty na české disidenty a underground a dodal nám pásky s magnetofonovými nahrávkami Pastic People, DG 307, Extempore Band a podobně. Nás to tenkrát velmi oslovilo a snažili jse se to napodobit při svých pravidelných vystoupeních v našem domovském vysokoškolském klubu Primaf, kde jsme zažili společné koncerty s Mikolášem Chadimou, Garáží a „E“ z Brna. Naše sólové koncerty v tomto klubu dosahovaly tříhodinové délky. Diváci byli u vytržení, jelikož na Slovensku podobný žánr nikdo nehrál.
Myslíš, že to souviselo s tím, že na Slovensku nebylo disdentské hnutí tak rozšířené, jako u nás?
Slovenské disidentské hnutí bylo úplně jiné než české. Svým rozsahem mnohen slabší a orientované na katolickou církev. I první protesty na náměstích v roce 1989 byly organizovány katolickým hnutím pod názvy „Svíčkový protest“
Byli Slováci k totalitnímu režimu o tolik smířlivější?
Rozhodně, bylo to podmíněno historicky. Na Slovensku nikdy nepanovala nostalgie k demokratické první republice. Bylo to dáno agrárním zaměřením slovenských území. Industrializace Slovenska přišla až s bolševikem. I proto je dodnes na Slovensku nesrovnatelně větší podíl obyvatelstva s kladným hodnocením socialistické éry než v Česku. Tady se vzhlíží k první republice jako k demokratickému zřízení, které nás zařadilo mezi nejvyspělejší země světa. Tento fenomén na Slovensku neexistuje.
Roman Olžbut
Pojďme zpět k hudbě. Říkal jsi mi, že jste v roce 1989 vystoupili v Paláci kultury na Rockfestu. S jakým ohlasem?
Byla to iniciativa Ladislava Snopka, ve které chtěl prezentovat průřez slovenskou hudební scénou. Akce měla název „Halušky s Pepsi Colou“ Hráli jsme na speciální scéně. Byly tam zastoupeny kapely: Zóna A, Marián Varga, CHVM. Myslím, že ohlas byl velmi pozitivní. Ten Rockfest byl paradoxní tím, že jej organizoval Socialistický svaz mládežea jaksi se mu to „vymklo z rukou“. Mezi účasníky se objevily kapely, které byly do té doby na indexu.
Z CHVM jsi odešel. Proč?
Kapela byla aktivní na Slovensku v Trenčíně a já se naprotest proti druhému vítězství Vladimíra Mečiara ve volbách v červnu 1992, kdy bylo jasné že republika se rozpadne, odstěhoval do Čech. Pocházím z československého manželství a vždy jsem se považoval za Čechoslováka a nedokázal jsem si představit život v silně nacionálně orientovaném Slovensku. Kdežto v Čechách jsem jako Čechoslovák mohl existovat úplně v pohodě. Odstěhoval jsem se na Šumavu do Vimperka, kde jsem měl nejlepšího kamaráda z vojny, který mi zařídil, že jsem od září 1992 nastoupil na vimperském gymnáziu jako učitel matiky a fyziky. Tím jsem vlastně odešel z CHVM, i když jsem na pár koncertech hrál jako host. Na posledním albu Chliev jsem nazpíval jednu písničku – Fialky.
CHVM
Jsi teď hudebně nějak aktivní?
V roce 2022 jsme jako zakládající členové CHVM s bývalým varhaníkem Ivanem Drgoněm a jeho synem, který hrál basu, nahráli 20 skladeb projektu „CHVM old members“, na kterém byly skladby CHVM z let 1984–1985 (nejplodnější období kapely). Zbývalo už jen donahrát bicí také zakládajícím členem Rasťo Dobranským. Chtěli jsme to vydat na vinylu a uspořádat pár klubových koncertů. Nahrával jsem to já a měl jsem na léto domluvené nahrávání bicích ve studiu v Trenčíně. Jenže jsem v červenci havaroval na motorce a byl jsem tři měsíce v bezvědomí. Pak jsem se 2 roky přesouval různě po špitálech a léčebnách a skončil jsem na invalidním vozíku. Je to náš rozpracovaný a zatím nedokončený projekt, ale třeba jej někdy dokončíme.
Jaké máš hudební plány do budoucna?
Ještě před tou nehodou jsem začal v Bílých Karpatech v Březové na české straně, ale pouze dvacet kilometrů od slovenského Trenčína, stavět chatu, ve které mělo být nahrávací studio. V červnu 2022 jsem dodělal hrubou stavbu chaty a v červenci jsem měl tu nehodu. Měl jsem s naším varhaníkem plány, že uděláme Joe Bonamassa revival. Já miluju styl hry Joe Bonamassy a Ivan se vzhlédl v jejich varhaníkovi Reese Wynansovi. Už jsme měli nastudované nastavení kláves značky Nord na zvuk hammondů, což byla hlavně Ivanova práce, ale bohužel mojí bouračkou se plány rozplynuly a já rozestavěnou chatu prodal.
Roman Olžbut
