Petr Korál – Příjemně edukativní hodinka

Text: Luboš Hnát
Foto: Archiv Petra Korála
Publikováno: 3.12.2025

PETR KORÁL je nejen respektovaný hudební publicista, ale také oblíbený rozhlasový moderátor, kterého můžete slyšet každou středu od devatenácti hodin na frekvencích Radia Beat, kde uvádí pořad UŠI RADIA BEAT. Pokud vás zajímá pohled do jeho zákulisí, přečtěte si následující rozhovor.

Petře, jak dlouho moderuješ Uši Radia Beat?
Uši existují od dubna 2002 a byl jsem u nich od samotného startu, takže už to dělám čtyřiadvacátým rokem, týden co týden.

Jsi jejich autorem, nebo pořad vymyslel někdo jiný?
Ten pořad vymyslel nebožtík Vojtěch Lindaur, řadu let můj kolega v časopise Rock & Pop a pak i v Radiu Beat. Souviselo to vlastně s rubrikou, kterou jsme měli v Rock & Popu a jmenovala se „Na vlastní uši“. Vždycky se pozval nějaký muzikant, aby komentoval pouštěnou hudbu, aniž by dopředu věděl, jaká konkrétně to bude. Tu rubriku jsem většinou s někým dělal já, a tak když se rozjíždělo Radio Beat a Vojtěch jako vysoce respektovaný publicista a hudební odborník měl možnost vedení stanice navrhnout nějaké pořady, co by tam mohly běžet, napadlo ho mj. tohle. Oslovil mě, zda bych vlastně totéž, co dělám pro časopis, nechtěl dělat i naživo v rádiu, já řekl ano, a zbytek už je historie… Protože ten nápad se na Beatu okamžitě ujal.

V časopise Melodie v osmdesátých letech vycházela rubrika „Jak já to slyším“. Byla přímou inspirací pro Uši?
Byla přímou inspirací pro onu rubriku v Rock & Popu, kterou jsem zmiňoval. Takže nepřímo i pro ten rozhlasový pořad, samozřejmě.

Podle čeho si vybíráš své hosty?
Zvu si převážně – ale samozřejmě nejen – muzikanty, které osobně znám. Takže už předem vím nebo aspoň tuším, jak jsou schopní „mluvčí“ a jestli jejich hodnocení výtvorů jiných umělců bude pro normálního posluchače zajímavé a relevantní. Samozřejmě vždycky je trošku problém, když to nejsou obecně známé „rockové hvězdy“, a občas někteří posluchači prskají, kdo to zase je, že jim jeho jméno nebo kapela, ve které působí, nic neříká. Jenže já nemohu dokola točit jen pár „provařených“ osobností, které už jsem v tomhle svém pořadu většinou měl několikrát.

Jinak bezprostředním důvodem návštěvy toho kterého muzikanta často bývá to, že jeho skupina vydala nové album nebo je čeká nějaký zajímavý/významný koncert, ale neplatí to obecně. Rád těm lidem aspoň takhle malinko pomohu s informováním a propagací, i když to rozhodně není podstatou Uší, jenom jejich okrajovým doplňkem.

Jaké je kritérium pro muziku, kterou jim pouštíš?
Jsou dvě základní kritéria. Zaprvé jim tak z poloviny pouštím hudbu, o které vím, že ji přímo poslouchají nebo že by jim, vzhledem k jejich vkusu, mohla být blízká. Protože o takové se rozpovídají. Pustit jim deset věcí, které nebudou znát a o všech řeknou jen „nevím, neznám, moc se mi to nelíbí“, to by pro posluchače byla dost velká nuda… No a druhé kritérium pro výběr hudby, v tomto případě české hudby, je, že se vždy snažím najít nějakou spojitost s tím hostem a kapelou, kterou zastupuje. Takže nějaké nahrávky skupin, kde hráli nebo souběžně hrají jeho spoluhráči, kde třeba v minulosti působil on sám a podobně. To bývá vždycky vděčné a občas dochází k hodně úsměvným situacím, kdy dotyčný je totálně překvapen a nevěří vlastním uším. (smích)

Tvými hosty jsou převážně muzikanti, zveš si i někoho z jiných oborů?
Jen výjimečně. Třeba nějaké známější herce, režiséry a moderátory, o nichž vím, že mají k muzice blízko a že jejich názory na pouštěnou rockovou hudbu by mohly být pro posluchače zajímavé. Nebo kolegy hudební novináře. Ale ohledně těch herců – přesvědčit je k návštěvě hudebního pořadu v rádiu je mnohem složitější, než je tomu u muzikantů, navíc na ně většinou nemám přímý kontakt, takže se to nestává moc často. Ale jsem moc rád, že jsem v Uších měl i lidi jako Petr Čtvrtníček, Petr Zelenka, Marek Eben, Lukáš Pavlásek, Jan Kraus, David Matásek, Honza Dědek, David Vávra a podobně. Vždycky to byly, troufám si tvrdit, povedené pořady a vítaná změna oproti běžným zvyklostem.

Stalo se někdy, že zpovídaný nepoznal nic z toho, co jsi mu pouštěl?
Jen jednou jedinkrát. A byl to před mnoha lety možná trošku překvapivě Radim Hladík. Jenže ono je relativní to slovo „nepoznal“. On totiž u spousty věcí reagoval takto: „To znám, slyšel jsem to, ale nemohu si vybavit interpreta.“ Radim totiž neměl moc paměť na jména kapel, takže většinou, když jsem pak to jméno vyslovil, se pomyslně chytil za hlavu a pravil: „No jasně, vím, jen jsem si nemohl vzpomenout…“

A naopak – poznal někdo úplně vše?
Jo, to se občas stane. Řekněme tak dvakrát třikrát ročně. Prozatím naposledy byli takovými veleznalci Honza Procházka, bubeník kapely Dead Daniels, a Honza Hradec, kytarista skupin Dick O’Brass, Hard Rock Tribute a nově také obnovených Freeway Jam, ale jak říkám, zdaleka nebyli jediní. Často těm zpovídaným vyjde i tip – nejsou si jistí, protože danou konkrétní písničku neznají, ale něco nebo někoho jim připomíná, tak to prostě zkusí a trefí se. Navíc mnohdy dávám i nějakou nápovědu. Ať je to zábavné, což je základ Uší. Nejde o žádnou maturitní zkoušku z poznávání muziky, nýbrž o oddechovou a sem tam i přiměřeně edukativní rozhlasovou hodinku. Někteří hosté to berou strašně vážně a jsou vystresovaní, že něco nepoznají a kamarádi se jim budou smát – to je ovšem blbost. Ostatně posmívat se někomu za něco takového může s prominutím jen moula, který si nikdy nevyzkoušel živé vysílání. Poslouchat hudbu třeba v partě lidí v hospodě nebo v klidu domova je totiž něco dost jiného.

Vím, že ses jednou ocitl v opačné roli – tedy hodnotitelské, kdy tě zpovídal Petr Polák. Jak sis vedl?
To bylo moc prima, Petra mám rád. Přiznávám, že jsem taky měl trošku obavy. Netušil jsem, co si na mě připravil, a napadalo mě, že třeba do jisté míry shodím svůj obraz velkého znalce, který mi spousta posluchačů přisuzuje. Ale potěšilo mě, že jsem uspěl a nepoznal asi jen jednu věc, pokud si to dobře pamatuju.

Který z hostů byl pro tebe nejcennější?
Já nerad srovnávám, ale když už musím, tak bych asi zmínil Karla Gotta, protože jeho tam dostat dalo samozřejmě velkou práci. Nevěděl jsem, co od něj čekat, jak se bude cítit při hodinovém poslechu rockové a v jednom případě i ostře metalové hudby. Ovšem choval se naprosto přirozeně, pohotově a podle mě si to užíval. Což samozřejmě mohla být jen „maska“ jeho absolutní profesionality, ale nemyslím si to. Bylo to s ním fajn.

Koho by sis do Uší ještě rád pozval a zatím se ti to nedaří?
Těch lidí je samozřejmě spousta. Z těch, které jsem v minulosti oslovil, ale pořád to z různých důvodů nevyšlo, bych zmínil třeba mé oblíbené herce Jiřího Lábuse a Oldřicha Kaisera. A ještě déle, snad 12 let, se domlouvám s fotbalistou – teď už bývalým fotbalistou – Tomášem Rosickým, protože on je obrovský fanoušek rockové hudby.

Existuje nějaký archiv, kde by bylo možné poslechnout si starší díly?
Na to se ptá každý, ale odpověď zní bohužel ne. Vysvětlím. Pokud by ty pořady byly zpětně ke slyšení někde na webu rádia, Ochranný svaz autorský by si za to účtoval opravdu obrovské poplatky. Kvůli pouštěné muzice. Jasně, mohli bychom tam dávat jen mluvené slovo, tedy to, co si s hosty povídáme, jenže asi sám uznáš, že v případě pořadu, jako jsou právě Uši, by to nedávalo smysl. Není to klasický rozhovor, ale host se vyjadřuje k nějakým skladbám, a bez nich by ten záznam prostě nefungoval. Takže pokud někomu nějaký díl unikne v premiéře, má pak už jen jednu možnost – druhý den o půlnoci je vždy repríza. Případně si to sám z rádia nahrát nebo někoho požádat, ať mu to natočí. Pokud vím, existuje na to už spousta chytrých programů…

Při natáčení pořadu jsi určitě zažil spoustu situaci, vybavuješ si nějakou, která ti byla vyloženě nepříjemná?
Takových bylo víc. Hodně mě rozzlobil třeba režisér Jan Hřebejk, který mi dvakrát svoji domluvenou účast zrušil – a podruhé mi to oznámil až necelou hodinu před živým vysíláním! Dokážeš si představit tu hektiku: Kde narychlo sehnat jiného hosta nebo jak čas určený pro Uši nějak jinak smysluplně vyplnit? Výbornou historku podobného ražení mám taky s Vlastou Třešňákem. Je tři čtvrtě na sedm večer, čas začátku vysílání se blíží, a on nikde. Tak mu volám, on to zvedne a okamžitě mi došlo, že je úplně namol. Blekotá, že je v taxíku a už je kousek. Za dalších deset minut volám znovu, kde sakra je, a už mi to nezvedl. Nedorazil… Zabil bych ho! Pak asi za další dva roky mi volá jeho manažer, jestli bych ho nevzal do Uší. Povídám, že po tom, co mi provedl, nikdy! Ale on že ho tentokrát osobně pohlídá a vše bude OK. Tak jsem mu dal druhou šanci… a bylo to super.

Přímo při samotném natáčení mě kdysi celkem štval herec a zpěvák Jiří Macháček. Sice jsme se poznali dávno předtím a myslím, že neměl důvod mi jakkoliv škodit, ale on ty svoje postřehy k jednotlivým písničkám pojal tak, že si ze všeho, včetně mě samotného, dělal totální pr*el a nebral to glosování muziky naprosto vážně. To by mi zas tak nevadilo, třeba Čtvrtníček to pojal podobně, jenže ten byl na rozdíl od Macháčka – sorry, Jirko! – opravdu vtipnej. Macháček bohužel moc ne, asi ten den nebyl ve formě, a pak už to bylo celé spíš trapné.

No a dost mě jednou rozhodil i Jan Sahara Hedl. Já měl jako hosta v Uších Blanku Šrůmovou a on coby její partner dorazil s ní. Ještě před vysíláním ze studia zmizel, že se jde projít. No a vrátil se ještě před koncem Uší silně podroušen alkoholem, vrazil nám do studia, sebral Blance mikrofon a začal mluvit nějaké naprosté nesmysly. Ale už jsem mu to dávno odpustil. (smích)

A naopak na kterou vzpomínáš rád?
Třeba na to, jak již zesnulý kytarista Zdeněk Juračka přišel vybaven nějakým cédéčkem, ke konci pořadu ho vnutil zvukaři, aby ho pustil, a že naopak on vyzkouší mě. Bylo to takové nečekané, bezprostřední a zábavné.

Paradoxně docela rád vzpomínám i na natáčení v době covidových lockdownů. Do rádia během nich smělo jen pár vybraných lidí, a my všichni externí spolupracovníci jsme si museli nějak poradit sami. Já se domluvil s kamarádem Tomášem Hejrou, bubeníkem skupiny Negativ, kterého baví i zvukařina, že budeme natáčet u něj doma v obýváku. Má totiž kvalitní mikrofony a dobrý komp a potřebný software, a byl tak schopen v jinak zcela amatérských podmínkách pořizovat zvukově naprosto profesionální záznamy. Při natáčení jsme s hosty obvykle popíjeli pivo, kolem nás pobíhaly bengálské kočky, které Tomáš se svou přítelkyní chovají, a mělo to prostě vždycky naprosto uvolněnou atmosféru. Jsem dodnes šťastný, že pozvání jít natáčet kamsi do cizího bytu ve Vysočanech přijaly i takové osobnosti jako Michal Prokop, Milan Broum a další – a že se tam všichni cítili dobře, nijak se nad těmi vlastně „bojovými podmínkami“ neofrňovali a byli rádi, že to jde aspoň nějak, když to není možné dělat normálně. Tomášovi patří můj neskutečný dík, protože tenkrát Uši zachránil. A nikdy za to nic nechtěl!