Text: Luboš Hnát
Foto: Radek Pavlík
Publikováno: 12.6.2025
Motouz
Hlinecká skupina MOTOUZ před nedávnem odehrála monstrózní koncert – na místním zimním stadiónu vystoupila se symfonickým orchestrem. V následujícím rozhovoru jsem se dozvěděl hodně zajímavých informací ze zákulisí téhle výjimečné akce. Na moje otázky odpovídali ANTONÍN „TONDA“ DONÁT (bicí), MAREK JIROVSKÝ (klávesy, zpěv) IVO HAŠLER (baskytara) a MÍLA SLÁDEK (kytara).
Jak se vám hrálo s orchestrem, který se může pochlubit spoluprací s řadou zahraničních hvězd?
Marek: Přesto, že s orchestrem proběhla pouze jedna zkouška, s tímto tělesem se mi hrálo výborně. Je znát jeho profesionalita a velká zkušenost s podobnými akcemi.
Ivo: Pro mě nová zkušenost a nezapomenutelný zážitek. Jak již zmínil Marek, profesionální přístup.
Míla: Velká praxe a profesionální přístup mne hned po prvních tónech na zkoušce přesvědčily o tom, že se můžu na koncert jen těšit.
Kdy a jak vznikl nápad propojit Motouz se symfonickým orchestrem?
Tonda: Ten nápad vznikl už před mnoha lety a vychází vlastně z toho, že už dlouhá léta působím jako orchestrální hráč a projekty tohoto typu hraju docela často. Nicméně se to podařilo realizovat až teď, hlavně díky jednomu člověku, a tím je Lukáš Líbal, který se téhle myšlenky hned ujal, a prakticky okamžitě jsme ji vloni začali realizovat.
Proč padla volba právě na Bohemian Symphonic Orchestra Prague?
Tonda: Ta volba byla jasná, protože v orchestru působím již 13 sezon jako tympánista a vedoucí skupiny bicích nástrojů a hlavně se za ty roky z kolegů stali přátelé. A s kým jiným dělat takovou akci než s přáteli. Navíc si myslím, že v České republice byste jen těžko hledali orchestr, který odehrál víc koncertů po boku rockových interpretů z celého světa, než právě Bohemian Symphony Orchestra Prague. Ještě jednou bych strašně rád touto cestou poděkoval všem muzikantům, managementu a řediteli a šéfdirigentovi Martinovi Šandovi za profi přístup a jako vždy za absolutně skvělý výkon.
Organizačně koncert zajišťoval váš bubeník Tonda Donát. Kdo ho měl na starosti po hudební stránce?
Tonda: Tady bych opravil rovnou otázku. Koncert jsem nepřipravoval sám. Organizačně jsme měli povinnosti rozdělené. Já jsem zajišťoval celou akci po hudební stránce. To znamená: orchestr, aranžéry, zkušebny a vše, co se hudby a dramaturgie týká. Organizaci samotné akce jako technické zabezpečení, stany, toalety, oplocení, bary a tak dále měli na starosti kluci z týmu Disco Clubu Sokolovna v Hlinsku a celou tuhle armádu lidí zajišťoval a koordinoval již zmiňovaný Lukáš Líbal, se kterým jsme akci kompletně zajišťovali po všech stránkách. Po hudební stránce patří obrovský dík Mílovi Sládkovi, který zajišťoval materiály pro aranžéry, samotnou kapelu a Miloše Dodo Doležala, protože bylo nesmírně důležité především sjednotit formy a tóniny, což ztěžuje fakt, že ne všechny písničky máme nahrané.
Motouz
Jak dlouho probíhala a jak náročná byla muzikantská příprava?
Marek: Nevím, jak dlouho, to je otázka pro Tondu a Mílu. Co se týče vlastní muzikantské přípravy, tak pokud si dobře pamatuji, bylo během měsíce před koncertem pět intenzivních zkoušek, kde jsme se jako hráči museli v kapele po mnoha letech znovu sehrát a včetně vokalistů do detailu precizně nazkoušet skladby z playlistu. S orchestrem se potom konala z časových důvodů pouze jedna zkouška, a to den před samotnou akcí. I tak proběhla bez nervozity a stačila k doladění nástupů s orchestrem, k ujasnění všech důležitých momentů v partituře a eliminací případných problémových míst, která by mohla ohrozit plynulost a souhru.
Míla: Usadit konečnou podobu playlistu, určit tóniny, připravit harmonie všech písniček pro aranžéry, připravit texty a nahrávky pro všechny zúčastněné tak, aby čerpali z jednoho zdroje, byla práce zhruba na dva měsíce.
Podle čeho jste sestavovali playlist?
Tonda: Hlavně podle toho, co všichni z nás mají rádi. Takže jsme klasicky vybrali pecky, který hrajeme rádi jako kapela, o kterých víme, že je od nás fanoušci chtějí slyšet (i když není samozřejmě možné nacpat téměř 45 let kapely do dvou hodin). Vybrali jsme i dvě pecky, které se přímo nabízely k uvedení se symfonickým orchestrem: konkrétně to byla Balada v cinkotu číší, která měla obnovenou premiéru po desítkách let, a další skvělá věc, píseň Máma, kde se jako sólista představil fenomenální Marek Jirovský.
Na koncert přišlo téměř tisíc fanoušků, hráli jste někdy před větším publikem?
Marek: Teď nevím, jak je otázka míněna, jestli před větším než tisíc nebo před větším jako obecně. V minulosti sahající do osmdesátých let minulého století, bylo běžné, že tanečních zábav ve větších sálech se zúčastnilo i několik set lidí, nemluvě o letních parketech (dnes „open air“), kde počet tehdejších „mániček“ přesahoval určitě tisícovku. V novodobé historii Motouzu se podobný happening jako letos odehrál, pokud vím, dvakrát za posledních deset let ‒ ale toto by upřesnil nebo mě opravil opět Tonda Donát, organizátor i těchto akcí.
Ivo: Tady nejde ani tak o počet návštěvníků, ale o celkovou atmosféru. Je velký rozdíl hrát před větším počtem lidí na různých festivalech, kde je mnoho různých kapel, a žánrů a vy víte, že spoustu lidí zrovna vy nezajímáte. Tady jsme doma, nebyl to koncert pro anonymní posluchače, ale především pro pamětníky a naše věrné fanoušky, kteří přišli na Motouz. A že se jich sešlo opravdu hodně.
Motouz – Z předu: Marek Jirovský, Ivo Hašler, Lukáš Štědrý a Míla Sládek
Jaký na vás celá akce vyvolala dojem, jaký jste si z ní odnesli zážitek?
Marek: Dojem z akce mám vcelku dobrý a odnesl jsem si „materiál“ na budoucí vzpomínky v podobě krásného, někdy až dojemného setkání s bývalými spoluhráči i fanoušky, zejména s „motouzáckou“ legendou a kamarádem Standou Balogem, se kterým jsem si bohužel pro jeho vážný zdravotní stav nemohl na pódiu zahrát. Jinak příjemný zážitek byl i stát na jednom pódiu s metalovou legendou Milošem Dodo Doležalem, se kterým se mi hrálo jako za mlada. (úsměv)
Ivo: Jednoduše nezapomenutelný zážitek. Nedá se to popsat, to chce prožít. Obzvlášť s dcerou Bárou na jednom pódiu (prim housle).
Tonda: Tohle je věc, která se rockovým muzikantům moc nestává. Je to tlak, když víte, že vás tam najednou hraje 55. Pro mě to byl osobně velký svátek a jsem rád, že jsem ho prožil v Hlinsku.
Míla: Propojování rockových kapel s orchestrem je velký trend a móda. Proto jsem byl z počátku k tomuto projektu zdrženlivý. Ale když jsem vylezl na podium před plný stadión fanoušků a měl za sebou orchestr, byl to nezapomenutelný zážitek.
Motouz bývalý členové – Zleva: Milan „Mojma“ Mrázek (zvukař), Stanislav Balog (kytara, zpěv) a Tomáš Hormandl (zvukař)
Motouz vystoupil po dlouhých osmi letech a dočkal se bouřlivé odezvy. Plánujete trvalejší návrat na pódia?
Tonda: Nechci mluvit za všechny, ale myslím, že trvalejší návrat na pódia neplánujeme, protože těch pódií za posledních dvacet let dost ubylo a Motouz jako takový je dnes už hlavně spíš fenomén Hlinska a hrát často na jednom místě se lidem dost brzo okouká. Třeba byl tohle právě náš poslední koncert, ale jak už je uvedeno v názvu jediné motouzácké desky „změna vyhrazena“, což přesně tuhle kapelu specifikuje. Takže se necháme „unášet“ a překvapit, co doba přinese. Každopádně kdykoliv bude příležitost, tak si k týhle skvělý partě muzikantů vždycky velmi rád a s velkou úctou přisednu za buben.
Tímto bych ještě strašně rád poděkoval Mílovi, Ivovi, Lukášovi a Markovi za skvělou spolupráci, hodiny zkoušení a hlavně za naprosto skvělý koncert. V neposlední řadě bych strašně rád poděkoval našim excelentním sboristům ve složení Eliška Donátová, Jana Škorpíková (dříve Brázdová), Venda Beránek a Ondra Sobotka. Tahle parta věnovala přípravě nemálo času a zkoušek a bylo to na tom výkonu strašně cejtit. Strašně mě to s váma všema bavilo!!! Díky!!
Pojďme na chvíli do historie. Vzpomenete si, kdy jste se s Motouzem, ať už jako posluchači, nebo aktivní muzikanti, setkali úplně poprvé?
Marek: Já osobně jsem kapelu poznal v roce 1983 jako návštěvník taneční zábavy v kulturním domě v Bylanech u Chrudimi. Tehdy mě uchvátil její repertoár, který kromě vlastních písniček obsahoval hodně písní od Iron Maiden, Van Halen nebo Judas Priest, což tehdy byla bomba.
Ivo: Poprvé jsem se s Motouzem setkal na Rockfestu v Chrudimi, mohl to být rok 1987, už přesně nevím, kde jsem vystupoval s jinou kapelou. Ale coby mladý divák určitě dříve, když jsme poslouchali jako nezletilí za plotem na Cihelce v Hlinsku a snili, že na tom podiu budeme stát jednou taky.
Míla: Začátkem devadesátých let jsem už hrál s některými začínajícími kapelami z Hlinecka. Kapela Motouz byla v mých očích legenda. Když jsem dostal možnost stát se členem, byl to pro mne splněný sen.
Motouz – Miloš „Dodo“ Doležal (jako host) a Míla Sládek
V Motouzu se vystřídalo hodně muzikantů, kapela prošla mnoha obdobími. Které z nich se vám líbilo nejvíce?
Marek: Tady asi odpoví každý současný muzikant jinak, podle toho, se kterou partou nejvíce v Motouzu hrál. Pro mě osobně je srdeční záležitost období let89 a 90, to jsem do kapely nastoupil. Byla to doba, kdy měla takzvané metalové období a hrála v podstatě vlastní, dost našláplý repertoár, tehdy ještě v téměř původní sestavě, s lídry Mirkem Brázdou a Standou Balogem.
Ivo: Já nejvíc vzpomínám na to první období, jaro 1991, kdy jsem se vrátil z vojny a tři dny nato zazvonil u dveří Mirek Brázda, že potřebují rychle basáka. No a o víkendu už jsem hrál zábavku v Luži. Pro mě rané devadesátky byly tím nejlepším obdobím, nejen kvůli nějaké nostalgii. Samozřejmě, byli jsme mladí a brali jsme život úplně jinak. Ale hlavně proto, že jsem mohl ještě nějakou dobu stát na podiu se Standou Balogem a být u zrodu několika motouzáckých pecek. Standa má úžasný dar, jak hlasový, tak autorský. No a nesmím opomenout kluky, kteří už nejsou mezi námi – Bohouš Kocek, Mirek Brázda. Díky vám, chlapi!
Tonda: Já jsem na Motouzu vyrostl a mám rád každé jeho období, protože ta kapela měla vždycky skvělej repertoár a hlavně vždycky hrála naprosto skvěle. Pro mě byla kapela jako Motouz životní meta a nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že budu jednou její součástí.
Míla: S Motouzem jsem prožil několik období, ať už jako kapelník, nebo hrající člen. Všechna měla svoje kouzlo, ale vždy mi záleželo na tom, aby lidi věděli, že Motouz byl, je a bude jen jeden.
V roce 2000 jste vydali desku Poprvé a naposled s tajemným dovětkem „změna vyhrazena“, která je beznadějně rozebraná. Plánujete jejího nástupce, nebo alespoň reedici?
Marek: Pochybuji (mluvím za sebe).
Tonda: Změna vyhrazena, jak uvádí název. Třeba se my nebo někdo po nás ještě zblázní a nějaká sběratelská edice se udělá. Teď se ale spíš budeme zabývat postprodukcí a tvorbou videozáznamu z koncertu Symphonic – live, který chceme určitě realizovat. Ale musíme se tím prokousat, protože máme z mnoha kamer desítky hodin záznamu.
Ivo: Tak určitě. (úsměv)
Míla: Název byl zprvu jako pracovní, který se nakonec ujal. A to proto, že šlo o první regulérní desku téměř po dvaceti letech existence kapely. Dovětek byla jen zadní vrátka, o kterých si myslím, že je již nevyužijeme.
Celá fotogalerie:
