Motouz – Byli jsme dobrá parta

Text: Luboš Hnát
Foto: Archiv Karla Davida a
Publikováno: 6.11.2025

Do hudebního světa jsem před více než třiceti lety vstoupil díky skupině MOTOUZ, tehdy to byl „pouze“ svět vesnických zábav, chcete-li tancovaček, jak se tehdy říkalo. Když jsem v květnu na hlineckém zimním stadionu při unikátním spojení Motouzu se symfonickým orchestrem nostalgicky vzpomínal na onu dobu, napadlo mě oslovit původní členy věhlasné kapely a udělat s nimi rozhovor. Nějaký čas probíhalo intenzivní domlouvání a nakonec jsme se sešli v pardubické hospodě U Vatikána. Vzpomínalo se nejen na úplné začátky, ale i na spoluhráče, kteří už s námi bohužel nejsou. Na moje otázky odpovídali: STANISLAV BALOG (kytara, zpěv), KAREL DAVID (basová kytara) a zvukaři TOMÁŠ HORMADL a MILAN „MOJMA“ MRÁZEK. Že bylo pěkně veselo, snad ani nemusím dodávat.

Vzpomenete si, kdy vlastně vznikl Motouz?
Standa: Řekl bych, že kapela vznikla u Zudorů, podle prvních fotek, které fotila Renata, pozdější manželka našeho bubeníka. Na jejich zadní straně vždy byl rok pořízení 1981. Jednou o víkendu jsem jel s bejvalkou na zábavu, kde hrála skupina Alfa, ve které bubnoval Bohouš Kocek. Mně se to vůbec nelíbilo, tak jsem za Bohoušem šel, že založíme vlastní kapelu, jenže jsme neměli basáka. Asi za týden mi Bohouš říkal, že basáka sehnal – to byl tady Karel. První zkoušku jsme měli právě na zahradě u Zudorů. Později v prvním patře hotelu Eden v Heřmanově Městci, poté v klubovně SSM (Socialistický Svaz Mládeže – pozn. red.), která byla téměř na spadnutí. Zřizovatele jsme měli ZO SSM Heřmanův Městec. Později se sice říkalo, že jsme hlinecká kapela, ale dokud jsme tam s Bohoušem působili, to nebyla pravda.

Proč jste si vybrali název Motouz a kdo z vás s ním přišel?
Karel: Já. Z legrace říkám, že ty začátky byly na špagát, tak proto Motouz. (smích) Pravda je ale taková, že jsem ho „ukradl“ kamarádovi, který o něm uvažoval pro svou kapelu a mně se moc líbil. Prostě kamarád byl pomalej. (úsměv)

Jaká byla ta úplně první sestava?
Karel: Já (baskytara, kapelník), Standa (zpěv, kytara) a Bohouš Kocek (bicí), na zkouškách s námi na kytaru hrál i Michal Zudor, ale zábavu snad neodehrál ani jednu.

Standa: Manželka mu to hned zakázala. (úsměv) Já myslím, že jednu jo, ale jistý si úplně nejsem.

Řekněte mi něco o těch úplných začátcích.
Karel: Já jsem tenkrát hrál v orchestru VCHZ Synthesia Semtín někde ve vinárně, kde se objevili Standa s Bohoušem a ukecali mě, abych s nima založil kapelu. Začátky byly hodně těžký, my jsme neměli zkušebnu, tak jsme zkoušeli v Heřmanově Městci u Michala na zahradě, kolikrát ve velkým mrazu. Já jsem tenkrát bydlel v Heřmaňáku v kapelní „Kačence“ (dodávka s níž Motouz tehdy jezdil – pozn. red.), později v klubovně, u Kocků, prostě jak se dalo.

Standa: Pamatuju si, že jsme hráli v rukavicích, u kterých jsme si stříhali konečky prstů. Nedaleko byla autobusová zastávka: Když lidi vystupovali a viděli nás, tak si ťukali na čelo.  Později jsme se přesunuli do klubovny SSM v Heřmaňáku, tam ale byla hrozná zima. Bohouš bydlel v baráku, kde byla kotelna, tak jsme tam kradli uhlí, abychom si mohli zatopit. (smích) Asi o dva roky později přišel Mirek Brázda na druhou kytaru a Libor Knotek na klávesy, oba byli výborným přínosem.

Jak tehdy vznikaly písničky a potažmo celý repertoár?
Standa: Já jsem dost cvičil na kytaru a u toho mě napadaly různý motivy, který jsem následně rozšiřoval. Někdy mě napadl i text, takže písnička byla za chvíli hotová. Jindy jsem se hodně trápil a stávalo se taky, že jsem písničku třeba za půl roku předělal. Je to, jako když jdeš na houby: když máš štěstí, tak najdeš plný košík. Se skládáním je to stejné.

Karel: Kromě vlastních písniček jsme kvůli přehrávkám (umělecké, ale i politické přezkoušení kapely – pozn. red.) museli odehrát určité procento české tvorby, třeba i věci od Olympiku a Katapultu.

Milan: Mirek pak přišel s tím, že chce hrát něco od Judas Priest a Iron Maiden, to jsme docela koukali. Olympic a Katapult šly najednou stranou.

Karle, tys byl kapelník, proč padla volba právě na tebe?
Karel: Přehrávky v té době byly nutností, ale nikdo kromě mě neznal noty, takže kapelnictví spadlo na mě, až do konce mého působení v Motouzu, poté jsem ho předal Mirkovi.

Hodně kapel mělo v osmdesátých letech problémy s režimem, zažili jste také nějaké nepříjemnosti?
Standa: Žádné problémy jsme neměli.

Tomáš: Já si pamatuji, že v okresních novinách vyšly tři články. První se jmenoval „Tak takhle ano“ a byl o tom, jak soudruzi na koncertech způsobně sedí a tleskají. Druhý „Tak takhle tedy ne“ popisoval, jak mládež dělá na zábavách binec, a třetí nesl název „Tak takhle tedy už vůbec ne“ a byl celý o Motouzu. (smích)

Motouz, to byl především fenomén tanečních zábav, nad kterými hodně lidí do dneška ohrnuje nos. Jak na ně vzpomínáte vy?
Standa: Ze začátku jsme se teprve ukazovali, takže ty návštěvy byly menší, ale po příchodu Mirka s Liborem se to začalo zvedat.

Karel: Mirek měl obchodní talent a dohodl nějaký kšefty v okolí Hlinska, kde do té doby v podstatě nehrála žádná rocková kapela, takže tam jsme se chytli.

Standa: Ty zábavy měly neopakovatelnou atmosféru a dělaly se tam různý vylomeniny. Vzpomínám si, že jsme hráli ve Stanu u Hlinska na parketě, kde jsme měli velký úspěch; pořadatel dokonce přestal pouštět, tak lidi přelézali plot. O týden později tam byla skupina Punc, která jezdila roburem, fanoušci jim ho převrátili a na podvozek sprejem napsali „Motouz je lepší“. (smích)

Tomáš: Já mám v práci mladší kolegyni, která vždycky říká, že se na YouTube dívá na záznamy zábav ze sedmdesátých a osmdesátých let a jak nám závidí, že jsme to mohli zažít. Dnes se prý na diskotékách moc nebaví, lidi si po chvilce něco píchnou a starají se sami o sebe, už to není tak spontánní.

Karel: Ne, že by se na zábavách nepíchalo, ale to bylo jiný. (smích)

Legendární byl taky autobus Škoda RTO, kterým se jezdilo.
Standa: Mirek ho koupil od Věry Špinarové, ten by mohl vyprávět… (úsměv)

Milan: Ano, Špinarová vystupovala v třemošnickém kulturáku, kam s tím autobusem přijela. Já jsem jako předseda kulturní komise na tom koncertě byl a autobus se mi hodně líbil. Říkal jsem si, že by se nám moc hodil. Šel jsem za řidičem, který mi řekl, že je na prodej. Později jsem pro něj jel s Mirkem do Ostravy.

Tomáš: Mirek vždycky jezdil na srazy minimálně o půl hodiny později, tak jsem ho od něj koupil, abychom odjížděli včas, (smích) ale to už bylo kolem revoluce.

Na sklonku osmdesátých let Motouz natočil klip na písničku Balada v cinkotu číší. Proč padla volba právě na ni?
Tomáš: Hudbu k ní napsal Mirek, nahrál ji na kazetu, kterou mi dal a řekl, abych k tomu napsal text. Když jsem si to poslechl, tak mě hned napadlo to středověké téma: „Na hradním nádvoří v cinkotu číší / hradní pán se předvádí…“ A tak dál.

Dostat klip do vysílání tehdejší Československé televize asi nebylo zrovna lehké. Nebo se pletu?
Standa: Já se docela divím, že jsme z toho neměli problém, protože když si poslechneš text, tak tam jsou jasný narážky na komunisty.

Tomáš: Ale ten text byl myšlen úplně upřímně, ty dvojsmysly tam najdeš, až když si ho přečteš několikrát. On ani ten bolševik nebyl tak chytrej, aby pochopil všechno hned. (úsměv)

Milan: Když budeš chtít, tak si nějakou narážku najdeš v každý písničce, třeba i Kočka leze dírou je plná dvojsmyslů.

Tomáš: My jsme se už nějakou dobu dohadovali, že by bylo dobrý nějaký záznam natočit. Já jsem měl dobrého známého, který videoklipy točil, sice pro Frantu Janečka, Karla Gotta a tuhle partu, ale měl zkušenosti. Seznámil jsem ho s Mirkem Brázdou, a když se ve studiu Českého rozhlasu v Pardubicích natočila zvuková stopa, dohodli jsme se, že nám ten člověk udělá klip. Nějakou dobu jsme vše domlouvali, až najednou zavolal Mirek, že dohodl exteriéry na zámku ve Slatiňanech, tak jsme to natočili. A do televize to zase prosadil ten známý.

Jak ses vlastně dostal k psaní textů?
Tomáš: Kluci nosili pěkný písničky, který byly v angličtině, a protože anglicky tehdy uměl málokdo, bylo lepší zpívat v češtině. Já jsem nikomu nic neříkal, ale ty nahrávky jsem si bral a pak jsem přišel s českým textem. Dřív jsem jezdil se skupinou Alfa, ve které hráli poměrně dobrý muzikanti, ale texty měli hodně temný a písničky byly jenom pomalý. Jednou jsem si sedl k pianu a napsal rychlou věc s veselým textem, a byl to hned hit.

Stando, většinu písniček jsi složil ty, vzpomeneš si, jaká byla první?
Standa: Jasně, Robot a pak ještě Seděli jsme v parku sami dva. Když Michal s tím veršem přišel, tak jsem se vyděsil, ale párkrát jsme ji hráli. Od Creedence jsme měli písničku Mít lásku tvou, která se líbila hlavně holkám.

V polovině devadesátých let jsi z Motouzu odešel, proč?

Standa: Já jsem se po revoluci stal ve firmě nadbytečným, takže jsem přišel o práci. V té době jsem měl rozestavěný barák a potřeboval jsem peníze, sháněl jsem tedy jiné zaměstnání. A našel jsem ho v Praze u jedné německé firmy, což jsem ale nevěděl. Takže mě odvezli do Německa, kde se pracovalo na turnusy: byl jsem tam třeba šest neděl a pak jsem měl týden volna. Už to zkrátka s kapelou nešlo skloubit.

Sledoval jsi Motouz i po svém odchodu?
Standa: Ne, nebyl na to čas.

Tomáš: Standa má hodně specifickou barvu hlasu, na tom kapela do velké míry stála. Takže když odešel, tak Motouz hodně utrpěl. Začali se tam střídat lidi, už se ani tolik nehrálo, zkrátka nebylo to ono.

Karle, tys Motouz opustil dřív než Standa. Jaké byly tvé důvody?
Karel: To je těžká otázka. Moje první manželka mi zakázala hrát, tak jsem odešel a pak jsem jí zase vadil doma. (úsměv) Zanedlouho potom jsme se stejně rozvedli, takže můj odchod neměl cenu. Moje současná manželka zase naopak chce, abych hrál. Prý talent je třeba rozvíjet, takže hraji doposud: svatby, večírky, v lázních a podobně.

V květnu se v Hlinsku uskutečnil koncert Motouzu se symfonickým orchestrem, jak se vám líbil?
Tomáš: Koncert byl moc hezký, byla to skvělá akce. Jen je škoda, že ten orchestr nebyl moc slyšet. Ale to sám dobře víš, psal jsi o tom na Rockovém světě. Buďme rádi, že se koncert mohl uskutečnit. Mám radost, že kapela existuje dodnes, i když vystupuje jen sporadicky. V současné sestavě jsou dva benjamínci: Lukáš Štědrý (zpěv), Antonín „Tonda“ Donát (bicí). Marek Jirovský (klávesy), Ivo Hašler (basová kytara) a Míla Sládek (kytara) hráli už s námi, takže hezky propojují „starý“ a „nový“ Motouz.

Standa: Kluci si zaslouží, abychom jim za všechny pamětníky poděkovali, že kapelu táhnou dál.

Karel: Hlavně Tondovi, to on celý koncert zorganizoval.

Tomáš: Jo, Tonda si zaslouží absolutorium.

Za největší hitovku je mnohými považována Plná náruč růží, jakou favoritku máte vy?
Standa: Přesně jak říkáš, pro mnoho lidí je Plná náruč růží hit číslo jedna. Mojí oblíbenou je ale Holka v džínách.

Karel: Smutná lady, Paroháč (proč asi?) (smích), Když jsme byli malí, já a ty – ta byla bez basy, a tak jsem mohl během ní prohánět děvčata po parketu i mimo něj. (smích)

Tomáš: Mám to stejně jako Standa: Vždycky jsem měl rád Holku v džínách.

Milan: Já nemám žádnou oblíbenou, mám rád všechny. Všechno to byly písničky, ať už šlo o vlastní, nebo převzatý, který tě chytnou. Prostě, dobře vybraný skladby. Projevilo se to i na zájmu lidí, který si je za nějakou dobu zpívali s kapelou. Jeden čas se říkalo, že Motouz je dívčí kapela.

Standa: Za holkama choděj kluci, takže to byla blbost.

Tomáš: Přitom se hrálo hodně od Iron Maiden a i některý vlastní věci byly hodně metalový, třeba Bílej pavilon nebo Ples upírů, Poklady faraonů, ty už lidi skoro zapomněli. Standa psal takovou muziku, že by metalisti záviděli.

Kluci, neodpustím si několik otázek na vás jakožto zvukaře. Tenkrát bylo běžné, že každá kapela měla svého zvukaře. Jak to bylo vůbec možné?
Tomáš: Tenkrát byl zvukař s kapelou srostlý, byl to v podstatě její další člen. Hrálo se každý pátek a sobotu, takže kapely v pohodě uživily nejen zvukaře, ale i osvětlovače. Dneska je to jinak: kapely hrají třeba jenom dvakrát do měsíce, proto jich musí mít každý zvukař ve svém portfoliu víc.

Zvláštností Motouzu bylo, že jste byli dva. Jak k tomu došlo?
Milan: Nejdřív zvučil Tomáš sám. Já jsem od roku 1971 jezdil se skupinou Fénix, která končila činnost, když Tomáš odešel na vojnu. Potkal jsem se na Daku (třemošnická továrna na výrobu brzd – pozn. red.) s Mirkem Brázdou, který tam byl na náhradní vojenské službě. Takže mě oslovil, jestli bych nechtěl zvučit Motouz.

Tomáš: Milan se připojil až v říjnu 1984, když jsem já odešel na pět měsíců do Kamýka do armády. Standovi jsem přepůjčil moji Škodu 1203, aby měli po tu dobu čím jezdit. Když jsem se na začátku března 1985 vrátil, zůstali jsme spolu, protože – kdo to má, dva zvukaře? Aparaturu jsme mohli stěhovat ve dvou, což byla taky výhoda. Navíc čtyři ruce jsou vždycky lepší než dvě. Jediná nevýhoda byla, že jsme se museli dělit o peníze, ale to jsme neřešili: stejně jsme většinou hráli „do krabice od bot“, aby bylo na vybavení.

Milan: Když se vrátil Tomáš, zjistili jsme, že jsme na stejné vlně, a zůstali jsme spolu.

Standa: My jsme se sešli asi náhodně, ale byli jsme dobrá parta.

Jak jste měli rozdělenou práci?
Tomáš: Milan byl starší a finančně víc zabezpečený, takže hodně investoval do techniky. Navíc byl hodně šikovný, co se týče elektriky, takže stavěl různý zesilovače a podobný věci.

Milan: Ano, já jsem byl víc technik a Tomáš zase lepší sluchař, dobře jsme se doplňovali.

Obrovským trendem jsou dnes digitální mixpulty, vy ale pořád zůstáváte u analogové technologie, proč?
Tomáš: Mezi těmi technologiemi je zásadní rozdíl ve zvuku, který je u analogu takový „špinavější“ tím, že je víc zkreslený. Já jsem kdysi od jednoho člověka kupoval „párák“ (kabel, který u analogové technologie slouží k propojení mixpultu a reprobeden – pozn. red.) s tím, že on přechází na digitál. Po čase jsme spolu opět mluvili a on si stěžoval, že ten digitální zvuk je moc čistý a že ho musí uměle zkreslovat. Já jsem si prostě na digitál nikdy nezvykl a Milan taky ne.

Jména členů, kteří už bohužel nejsou mezi námi, Mirka Brázdy (kytara, zpěv) a Bohouše Kocka (bicí), už tady několikrát zazněla, přesto prosím na úplný závěr na ně zavzpomínejte.
Tomáš: Bohouš byl vždycky ten, který měl Motouz na prvním místě. Byl to ohromný tahoun. Když jsme se my všichni nepohodli, tak nás Bohouš vždycky stmelil a táhnul nás dál. Díky němu kapela tak dlouho vydržela. Z té původní sestavy on byl v Motouzu nejdéle.

Mirek zase byl velmi organizačně schopný, přes svoje kontakty dokázal sehnat hodně kšeftů, čímž se Motouz prosadil. Oba mi moc chybí.

Karel: Naše rytmická sehranost s Bohoušem sehrála také svou… Teď mně vypadlo slovo, byl jako můj brácha, vlastně mi je velmi blízká celá jeho rodina. Moc mně chybí… A ještě je tu jeden člověk neodmyslitelně spjatý s Motouzem, o kterém však nepadla vůbec řeč: dvorní osvětlovač František „Kosák“ Kosař, ale to by bylo na dlouhé a neslušné vyprávění.

Celá fotogalerie: