Luděk Adámek – Všechno byla souhra náhod

Text: Luboš Hnát
Foto: Archiv Luďka Adámka, Markéta Kolínská
Publikováno: 2.10.2025

Baskytarista a kapelník skupiny Vitacit LUDĚK ADÁMEK mi v následujícím obsáhlém rozhovoru prozradil leccos z historie této heavymetalové legendy, zavzpomínal na své muzikantské začátky a také mírně poodhalil své jiné hudební aktivity.

Luďku, vím o tobě, že aby ses vyřádil, potřebuješ dělat kravál. Co děláš, aby ses uklidnil?
(smích) Do nedávna jsem kouřil, ale protože mám problémy s prouděním krve, tak jsem musel přestat. Někdy třeba jen sedím na zahradě a čumím do blba a přemýšlím, nebo si zalezu do studia a hraju, případně se podívám na televizi. Mám rád dokumentární filmy, tak na ně koukám. Prostě takový běžný věci.

Pojďme si probrat tvou muzikantskou kariéru od úplných začátků. Tvým prvním nástrojem bylo violoncello, proč sis ho vybral?
Protože mě na to přemluvili. Já jsem šel dělat zkoušky do lidové školy umění. Doma jsme měli piano, na který hrála sestra, proto jsem se na něj šel přihlásit. Jenomže oni měli na piano moc žáků. Tak se snažili některých zbavit a nacpat je někam jinam, kde naopak žáků bylo málo. Přemlouvali mě, abych šel na violoncello, a já souhlasil. Potom jsem přišel domů a máma se mě ptala, jestli mě vzali a budu chodit ke stejnému učitelovi jako sestra. Já jsem řekl, že budu chodit k úplně jiné učitelce, protože jsem přijatý na violoncello. Máma se bůhvíproč zhrozila. Bylo to náročnější: nástroj jsme si museli ze školy půjčit, musel jsem ho pořád tahat tam a zpátky, ale bavilo mě to. Byl to takový můstek k baskytaře, která měla taky čtyři struny. (úsměv)

Jak daleko je od violoncella k baskytaře? A proč jsi k ní vlastně přešel?
Člověče, hodně daleko. Já jsem někdy nosil violoncello do školy, protože pak jsem hned chodil buďto na hodinu, nebo na orchestr. A občas učitelé chtěli, abych něco zahrál ‒ ale když jsem přitom koukal po třídě, tak jsem si všiml, že to vůbec nikoho nezajímá. Ale když nějaký kluk vzal do ruky kytaru a začal na ni brnkat, tak všichni seděli okolo něj a byli úplně nadšený. Proto jsem na ni chtěl hrát. Jedna moje spolužačka měla staršího bráchu, který prodával elektrickou kytaru, tak jsem si řekl, že kašlu na akustiku a budu hned hrát na elektriku. A hrnul jsem se k nim domů. Když jsem si ji vyzkoušel, byl jsem úplně nadšenej. Jenže jsem měl našetřeno asi 150 korun a on za ni chtěl 300. Snad hodinu jsem ho ukecával. Aby se mě zbavil, tak říká: „Kytaru ti neprodám, ale mám tady baskytaru, která potřebuje trošku opravit a tu ti za 150 nechám.“ Tak jsem si ji odnesl a od té doby na ni hraju. (smích)

Kolik ti tenkrát bylo?
Třináct. Tou dobou jsem si už dával violoncello na ležato a zkoušel různé pózy.

Bylo nějaké období, kdys hrál na oba nástroje současně?
Ano, asi do mých patnácti. Chodil jsem do té lidušky (lidová škola umění – pozn. red.) a pak jsem hodlal jít na konzervatoř, což máma nechtěla. Přihlásila mě na strojní průmyslovku, kde jsem zůstal věrný base. Když mě kluci vytáhli na pivo, tak jsem si dal jedno a utíkal jsem domů cvičit.

Měli jste na průmyslovce nějakou kapelu?
Ze začátku ne. To až tak v patnácti nebo šestnácti letech. Tenkrát existovala kapela, ve který hrál kytarista Karel Jančák. Moje máma byla učitelka a on byl shodou okolností její žák. Jeho skupina se jmenovala Antitma 16. My jsme se někde potkali, slovo dalo slovo a já tam nastoupil. To byla první kapela, ve který jsem hrál. Měli jsme snad jedno jediný vystoupení. Pak jsem se dověděl, že jazzrocková skupina Katarze shání baskytaristu, tak jsem pilně cvičil. Jenže když jsem se měl vyjádřit, jestli to vezmu, zasáhl osud a já přijal nabídku od Vitacitu.

K němu se ještě dostaneme. Tvojí partnerkou je houslistka Eliška Dvorská: Nedá mi to, abych ti nepoložil podobnou otázku jako jí. Jaký je tvůj vztah k vážné muzice?
Protože jsem hrál na violoncello, je můj vztah k vážné hudbě vcelku kladný. Je pravda, že ji poslouchám méně, ale líbí se mi. Má specifikou náladu a atmosféru, která mi není vůbec cizí.

Vím, že s Eliškou něco natáčíte, můžeš prozradit něco konkrétnějšího?
Ale jo, můžu. (úsměv) Přemýšlel jsem, co si Eliška může s houslema počít mezi chlapama v rockový muzice, a ptal jsem se jí, jak se v ní cítí. Říkala, že se setkává s přezíravými názory typu „na holku dobrý“. Když jsem ji poprvé viděl s Purplemánií, uvědomil jsem si, jak obrovský má talent, kterým často ty chlapy strčí do kapsy. Tak jsem dostal nápad, že bychom mohli zkusit udělat něco spolu. Nahrál jsem jí do počítače nějaké základy a navrhnul, ať do nich vymyslí nějaké housle. Druhý den mi poslala několik variant: Jedna se mi líbila, tak jsem prohlásil, že z toho uděláme písničku. A v mém domácím studiu jsme ji nahráli. Je to taková rozšafná písnička, kde je jenom baskytara, bicí a housle. Oba nás společné muzicírování moc baví.

Hodláte dál pokračovat?
Ano, ale musíme si na to najít čas.

Pojďme k historii Vitacitu, jaké byly tvé začátky u nich?
Jednou jsem jel vlakem kamarádovi na vojenskou přísahu, s sebou jsem všude tahal španělku. Vlezl jsem do kupé, kde seděli tři kluci. Taky s sebou měli kytary a taky jeli kamarádovi na přísahu. Ten společný kamarád byl Karel Adam – basák Vitacitu. Začali jsme ve vlaku hrát. Říkali, že na kytaru hraju nějak zvláštně, a já odpověděl, že normálně jsem vlastně baskytarista. Tak mi nabídli, abych s nima vystupoval. Dozvěděl jsem se, že jde o kapelu Vitacit, což bylo tenkrát hodně slavný jméno. Snad dva měsíce se mně neozvali, ale pak jsme se potkali U Fleků. Já říkám: „Tak kdy si zahrajeme?“ A oni: „Co dneska?“ Souhlasil jsem a vůbec mi nevadilo, že zkoušejí v Roztokách u Prahy. Já jsem si tam všechno půjčil. Jamovali jsme tam, a já druhý den klukům z Katarze řekl, že nastupuju do Vitacitu. Všechno byla souhra náhod.

Kdy jsi vlastně objevil heavy metal?
S tím přišel Dodo (Miloš „Dodo“ Doležal, zpěvák a kytarista Vitacitu – pozn. red.), kterého jsem potkal u kamaráda, co opravoval kytary. Dodo jich několik koupil a chtěl si je dát prohlédnout a doladit. Já jsem tam měl basu. A předháněli jsme se, kdo hraje líp. My jsme tenkrát měli kytaristu, který neměl tah na branku a nemakal jako my, tak jsme přemýšleli, koho za něj. Na zkoušce jsem řekl, že jsem potkal Miloše a že jsem ho pozval na zkoušku. Když jsme si s ním zahráli, dohodli se, že ho bereme. On hrál jinak než tehdy všichni kytaristi, a to se mi moc líbilo. My jsme vyrůstali na Deep Purple, Black Sabbath, Led Zeppelin, Jethro Tull, zatímco on už jel v Judas Priest, Iron Maiden, prostě v nový vlně britskýho metalu. A v ní už se na kytaru hrálo jinak… Takže začal Kuřete (Pavel „Kuře“ Hejč, kytarista Vitacitu – pozn. red.) učit nový styl. On se v něm taky našel a písničky, který jsme pak začali dělat, byly najednou trošku jiný. Takhle to celý začalo.

Měli jste nějaké problémy s režimem?
My jsme se režim snažili ignorovat.

A on vás?
Ne vždycky, (smích) byli jsme nuceni, abychom hráli na festivalech politický písně, což jsme absolvovali jenom jednou. A řekli jsme si, že víckrát už nikdy. Potom jsme se z toho pokaždé nějak vykroutili. Já jako kapelník jsem si docela „užíval“ režimní zaměstnance odborů kultury a podobných úřadů. Jako poloprofesionální skupina jsme museli chodit na přehrávky. Ty se skládaly z umělecké části, já jsem ještě musel dělat zkoušku z hudební teorie a taky z politického rozhledu. Když jsme chtěli hrát mimo okres, kde jsme měli zřizovatele, v našem případě to byla Praha západ, tak jsem musel každého půl roku chodit na národní výbor a předkládat ke schválení repertoárový list a texty písniček. Takhle nám režim házel klacky pod nohy.

Vím, že jste hráli v paláci kultury na prvním Rockfestu a že kolem toho byl nějaký poprask, o co šlo?
My jsme už byli vyhlášená metalová kapela, ale komunisti nevěděli, co heavy metal je. Já jsem byl pozván k Vasilovi Mohoritovi, což byl předseda SSM (Socialistický svaz mládeže – pozn. red.) a kovaný komunista. Vysvětloval jsem mu, co ten metal je a o co nám jde. Teprve potom se rozhodli, že nás a ostatní metalový kapely na Rockfest pozvou. Oni udělali soutěž, kde jsme byli s kapelama typu Nahoru po schodišti dolů band nebo Z kopce. Vítěz měl dostat příležitost vystoupit ve velkém sále Paláce kultury na závěrečném koncertě. Šlo o to, aby nám komunisti ukázali, že i přes naše úspěchy je ta ryze česká hudba, kterou pro ně představovaly kapely typu Nahoru dolu po schodišti band, lepší než ta inspirovaná těmi „zlými“ kapitalisty, kterou jsme dělali my.

V porotě byl Petr Hannig, kterému jsem už dřív u mě doma pouštěl metalový nahrávky, Michael Kocáb, Michal Prokop a další lidi. Když skončila soutěžní část a měly se vyhlásit výsledky, ukázalo se, že šlo jen o to, aby porota dehonestovala tvrdou muziku, smetla ji ze stolu a de facto ji zakázala. Jenže se zvedl Kocáb a řekl: „Jestli nevyhraje Vitacit, tak jste tady všichni idioti, který nerozumějí muzice.“ Přidal Hannig, který nás taky podpořil. Proto vymysleli takové šalamounské řešení, že nebude jeden vítěz, ale budou čtyři laureáti. Takže druhý den jsme hráli i my na velkém koncertě.

Pokud vím, tak jste hráli i na dalších ročnících Rockfestu.

Ano, ten další rok už neměli šanci se na nás vykašlat, tak nás pozvali rovnou. Ale umístili nás do foyer na malé pódium k zadnímu schodišti a mysleli si, že tam budeme uklizený a žádný lidi si nás tam nenajdou. Jenže to se hodně spletli: byla tam hlava na hlavě, takže organizátorům nezbylo nic jiného než se s tím smířit. No, a třetí ročník už měl metalové matiné v Lucerně, a to už bylo jasný, že metalová muzika je populární a lidi si jí velmi užívají. O rok později už bylo metalové matiné přesunuto do sportovní haly.

V roce 1988 jste se objevili ve filmu Horká kaše.
Scénář byl napsaný podle knížky, která se jmenovala, Jak se kreslí nula. Šlo v ní o to, že fanoušci heavy metalu dělají bordel a znásilní mladou holku. Celý se to odehrává na Jižním městě, což byl prototyp místa, kde se poflakují veksláci a nejrůznější pochybný existence. Zápletka toho filmu byla taková, že tam nějaká metalová kapela odehraje koncert a rozvášnění fanoušci budou dělat výtržnosti. Filmaři si chtěli vybrat, která kapela v tom snímku bude účinkovat. Nejpopulárnější jsme byli my a Arakain, takže oni začali chodit na koncerty naše i jeho, který byl trošku drsnější než my. Najednou začali zjišťovat, že se žádné výtržnosti nedějí, že fanoušci na koncertě sice hrozí, ale potom se normálně baví o muzice a jsou v pohodě. A přišli na to, že se scénář musí přepsat.

Víš, proč padla volba právě na Vitacit?
My jsme se s Arakainem domluvili a udělali jsme společný koncert v Chomutově na letní scéně, na který přijedou filmaři, budou mít přímý porovnání a vyberou si. No, a jejich volba padla na nás. Arakaini to strašně těžce nesli. Brichta pak chodil a tvrdil, že jsme je zařízli zvukově. Jenže ono to bylo trochu jinak. Je tenkrát zvučil Láďa Čepelák, nás Štěpán Alexa: oba postavili aparáty, ty se spojily a já jsem Štěpánovi řekl: „Prosím tě udělej všechno, co po tobě budou chtít, ale já chci, abychom my hráli jenom na tvůj aparát.“ Věděl jsem, že to stačí, že to uhraje a že je kvalitnější. Láďa Čepelák docela chlastal a velkej výkon té hromady beden nezvládl, takže Arakainu neudělal dobrej zvuk, zatímco my jsme ho měli výbornej.

Jak vzpomínáš na jeho natáčení?
Vzpomínám na to moc rád. Koncertní záběry se točily na Barče (Kulturní dům Barikádníků – pozn. red.), což tenkrát byla metalová bašta. Filmaři si mysleli, že tam bude problém dostat lidi. My jsme tenkrát měli dost velký fanklub, přes který se lidi o tom natáčení dozvěděli. Točilo se dvanáct hodin denně od pondělí do neděle a vždycky tam přišli fanoušci, který za účast nic nechtěli: stačilo jim, že s námi můžou být celý den. Moc si to užívali. My jsme štáb přesvědčili, že jim nemůžeme pořád dokola pouštět jeden dvacetivteřinový kousek, a tak jsme mohli zahrát mezi záběry třeba čtvrthodinu. No a všichni si to hodně užívali.

Ve Vitacitu zpívali vždy výrazní zpěváci, s kým se ti kapela líbila nejvíce?
Každý období mělo něco do sebe. S Danem Horynou to bylo dobrý, ale kolikrát se ještě před koncertem ožral a pak jeho zpívání nestálo za nic. Na doporučení kytaristy Michala Bohumela jsem do Vitacitu přijal Láďu Křížka. Byl jsem rád. Dan uměl tu muziku prodat, což bylo skvělý, ale jeho hlasový možnosti byly na můj vkus dost omezený. Láďa skýtal více hlasových možností, měl v něm prostě víc barev, melodický linky najednou začaly být zajímavější. Proto byl Láďa pro tu naši další etapu dost důležitý. Dodo vůbec nebyl špatný zpěvák. Stejně jako Láďa byl hodně pompézní. Oni uměli i Ovčáci čtveráci prodat s velkou pompou, prostě na to měli hlas.

Co současný zpěvák Alex McBeat?
Alex má talentu na rozdávání, ale zároveň má potřebu dělat spoustu věcí najednou, což často bývá i kontraproduktivní. Nedá se mu však upřít, že má nadání od pánaboha. Umí zpívat Křižkovy věci jako Křížek a Dodovy jako Dodo, a ještě umí být i svůj

 Jak moc důležitý je v kapele dobrý bubeník?

To je padesát procent kapely.

Proč?
Když není dobrý bubeník, tak všichni ostatní můžou být virtuosové, a je to k ničemu.

Je tedy důležitější bubeník než zpěvák?
To se takhle úplně říct nedá. Uvedu jeden příklad: Když truhlář ovládá svojí práci a dostane zakázku, tak se předpokládá, že ví, co se po něm chce a jak se to má udělat, aby to bylo hezký. A když to udělá dobře, je to prostě řemeslo. Muzika je taky řemeslo. Neboli když chceš dělat muziku, musíš umět řemeslo. Stejně jako u toho truhláře musíš mít i talent, který je stejně důležitý… Když se někdo rozhodne, že bude bubeník a má jakýsi hudební sluch a rytmické cítění, tak se sice může naučit techniku, ale nikdy nebude hrát dobře. Protože tam něco málo chybí, a právě to málo dává kapele drajv a energii. Ty lidi, který to pak poslouchají, sice nevědí proč, ale poznají, že to není úplně ono. Bubeník dělá rytmický základ muziky, který s fanouškama buď hýbe, nebo ne, a proto je strašně důležitý.

Co se děje v současném Vitacitu?
Vlastně jsme de facto až na mě a příležitostně Kuřete nová kapela. Snažíme se co nejlépe dál nést odkaz Vitacitu a přesvědčovat posluchače, kamkoli přijedeme, že pořád mají naše staré písně co nabídnout. Víme, že lidé chtějí na koncertech převážně slyšet právě je, přesto děláme i na novém materiálu.

Dočkáme se nové desky?
Jak jsem už naznačil, chystáme nové písně, které určitě budeme chtít zveřejnit na další řadové desce. Zřejmé jí bude předcházet nějaký singl.