Jiří „Hugomír“ Hejda – Nejlepší inspirací je kocovina

Text: Luboš Hnát
Foto: Archiv Jiřího „Hugomíra“ Hejdy, Martina Policarová
Publikováno: 4.8.2025

Pražská bluesová formace LETOUNI SOUMRAKU slaví třicet let od svého založení. Její frontman JIŘÍ „HUGOMÍR“ HEJDA mi v jedné dejvické pivotéce prozradil leccos z historie skupiny, došlo i na jeho hudební vkus a dozvěděl jsem se také hodně o jeho mnohdy originálním způsobu psaní textů.

Letouni soumraku se na naší scéně pohybují už třicet let, poodhal mi prosím jejich historii.
Historie je vcelku jednoduchá. Potkal mě otec zakladatel Filip „BB“ Zoubek a říká: „My máme takovou bluesovou partu a nemáme zpěváka.“ Zeptal jsem se: „Vy hrajte instrumentální blues?“ A on, že jo. Já jsem se svým dlouholetým kamarádem, vynikajícím kytaristou Zdeňkem Dudou měl takovou skupinu a občas jsme někde hráli, tak jsem mu řekl, že hrajeme na jednom malým fesťáčku. On na to: „My tam hrajeme taky, přijď nám něco zazpívat.“ Tak jsme se dohodli. Já jsem tam byl nalitej jak houba, a vůbec nevím, co jsem s nimi zpíval. Texty jsem si vymýšlel přímo na place a pak jsem je hned zapomněl – to je úplně nejlepší a nejspontánnější blues, prostě tak, jak to má bejt. Potom mě pozvali na zkoušku, tak jsem tam přišel a zjistil jsem, že máme kapelu. Se Zdeňkem Dudou jsme udělali první písničky, který jsme pak hráli s Letounama a hrajeme je dodnes.

V souvislosti s Letounama musím zmínit také Standu Štěpánka alias Doktora, který stál jako šedá eminence u základů kapely a byl ustanoven prezidentem jejího fanklubu, kterým je dodnes. My jsme ho jednou vyfotili, jak s pivem na našem koncertu spí. Dali jsme to na web a napsali jsme: „Veškeré informace o kapele podá prezident našeho fanklubu Ing. Štěpánek.“ A kdykoli mu někdo zavolal, tak mu jeh odpověděl: „Já přece nic nevím“. To je přesně součást našeho humoru.

V jakých kapelách jsi působil před Letounama?
V žádných. Já jsem do svých třiceti let do sebe lil všechno, co teklo. Asi rok jsme měli s tím Zdeňkem, a ještě s Vaškem Tomšů, který je výborný muzikant. Takže jsme si takhle ve třech, nebo ve čtyřech, když někdo přišel třeba s trubkou, zahráli. To se nedalo považovat za regulérní kapelu, ale dělali jsme pěkný písníčky. Třeba Blues hotelu Panská.

Proč se vlastně jmenujete Letouni soumraku, má to nějaký význam?
Dusky Gliders jsou australské vakomyši a vakoveverky, které vylétají za soumraku. To vymyslel náš první bubeník Pastor, který furt četl, a navíc si všechno pamatoval. Zrovna četl nějaký cestopis o Austrálii, kde se psalo o Dusky Gliders ,a on říkal: „To jsme přesně my, taky za soumraku vylejzáme do hospod.“ A bylo to.

Když jsem tenhle rozhovor připravoval, hledal jsem si o vás nějaké informace. Ale moc úspěšný jsem nebyl, jako byste se vyhýbali mediální pozornosti. Je to tak, nebo jde jenom o můj pocit?
To je jednoduchý, my jsme měli stránky www.letouni.com, který fungovaly dvacet let a byly trošku surrealistický s takovým specifickým humorem. Nešlo tam jen o letouny, ale srandu jsme si dělali i z jiných věcí. Staral se o ně Filip, my máme stejný druh humoru, takže jsem z toho byl nadšený. Filip odešel a my jsme ty stránky přestali platit, proto zanikly a informace nejsou. Mně to chybí, protože tam byla spousta úžasných nápadů, ale nikdo z nás je nebyl schopný udržovat, tak proč bychom je měli platit? Nic hlubšího v tom nehledej.

Zaujalo mě, že původní sestava byla složená ze samých pacovských rodáků. To byla náhoda, nebo záměr?
No, vždyť jsme vznikli v Pacově, kde jsme fungovali první rok. Původní složení bylo: Filip „BB“ Zoubek, Jiří „Oudý“ Jira (kytara, foukací harmonika), Milan Morava (kytara), Václav Tomšů (kytara, foukací harmonika), Pavel „Duchoň“ Pavlík (baskytara), Drahoslav „Pastor“ Němeček (bicí), Aleš Bezkočka (trombón a akordeon) – a já jsem otevíral hubu. Jo, a od samého začátku samozřejmě na kytaru Zdeněk Duda.

Já jsem si myslel, že jste vznikli v holešovické hospodě U Houbaře.
Nesmíš věřit všemu, co se píše na internetu. (úsměv) Polovina z nás v Praze pracovala a na víkend jsme jezdili do Pacova. Ale je fakt, že U Houbaře jsme se scházeli.

Jak se v průběhu času proměňovala vaše sestava?
Z původní sestavy jsem už zbyl jenom já. Tipuju, že se v kapele vystřídalo čtyřicet muzikantů, ovšem prvotřídních! Byli tam takový jazzmani jako Tomáš Křemenák, Jirka Milota – velmi respektovaný kytarista, Jarda Hůla – stěžejní hráč na foukací harmoniku, neznám u nás lepšího, nebo filharmonik Martin Čech (flétna, piano), který v písni Blues pivní sklenice hrál skvěle na půllitr. Původní sestava se změnila po roce, takhle se to střídalo. Všichni jsou do dneška letouni.

Jak dlouho hrajete v současném obsazení?
Baskytarista Roman Policar, bubeník Franta Jakeš a saxofonista Míra Mráz už jsou v kapele dvacet šest nebo dvacet sedm let. Služebně nejmladší je kytarista Viktor Levitus, ten s námi hraje asi sedm let. Vážím si toho, že v kapele jsou chlapi, který jsou kvalitní lidi, na který se dá spolehnout. Protože lidská stránka je pro mě nejdůležitější. Samozřejmě to musí být dobrý muzikanti, ale dobrej muzikant ještě nutně neznamená dobrej člověk. A já jsem moc rád, že se v Letounech sešlo obojí plnou měrou.

Programy pražských klubů sleduji poměrně často, na Letouny soumraku v nich však narazím málokdy.
My málo hrajeme, to je pravda. Hodně jsme hrávali v Blues sklepu, ale ten šel úplně do háje. Personál se tam ke konci choval dost špatně, okradli nás tam o peníze, tak jsem řekl: „Tady hrát nebudu.“ A v několika dalších klubech to skončilo podobně. Já se do klubů ani moc necpu, mě to tam nebaví, radši hraju po hospodách. Ale dva kluby musím zmínit: Zaniklou lumpenkavárnu U Veselý kozy. Ta byla na samém konci smíchovskýho lihovaru, byla tam krásná stará zahrada s velkým pódiem, na kterém bylo piano. Vedl ji skvělej člověk Dan Suk a byla tam úžasná atmosféra.

Druhej nezapomenutelnej klub byl Red Hill Pub na Červeném vrchu, což byl v podstatě nonstop. Vedl to tam kamarád Roman, vulgo Fernet. A ten vždycky chtěl, aby se hrálo co nejvíc nahlas. Nahoře nad klubem byl vykřičenej dům a o půlnoci chodily holky dolů dát si pití a zatancovat se štamgastama. To byla atmosféra! Fernet tam měl za pípou bejvalýho boxera, velice slušnýho člověka s prvorepublikovou výchovou a vyjadřováním. Obzvláště k dámám se choval úžasně. No a ten boxer chodil s nějakou mladou holkou, která ho nechala, a on se z nešťastný lásky na pódiu, kde se hrávalo, oběsil. Já ho měl rád a občas jsem tam zajel odpoledne na pivo jen kvůli němu. Čest jeho památce.

Na vašem výročním koncertě v Malostranské besedě bylo beznadějně vyprodáno. Čím si to mám vysvětlit?
To mě nepřekvapuje, my máme vyprodáno vždycky a všude. Posluchačů máme dost, ale protože   moc nehrajeme, tak si to jdou užít s námi. V Malostranské besedě hrajeme jenom při výjimečných příležitostech, jako jsou právě různá výročí.

Na onom koncertě jsem si všiml, že poměrně čile komunikuješ s hvězdou Yo Yo Bandu Richardem Tesaříkem. Pojí vás vzájemná hudební minulost?
My se s Richardem známe čtyřicet let. Za komunistů jsme spolu myli okna a doteď jsme kamarádi. Společně jsme už také hráli, to všechno máme dávno za sebou. Když jsem měl narozeniny, tak jsem vždycky v Cetorazi, což je vesnice za Pacovem, na místním parketu udělal oslavu, kam se sjelo snad dvě stě kamarádů z celý republiky. Přijel Yo Yo Band a hrálo se. Jednou přijeli jenom bratři Tesaříci a vystupovali jsme společně, to mám ještě někde zaznamenané.

Síla Letounů tkví zejména v tvých osobitých textech, kde čerpáš inspiraci?
Jak už jsem říkal: celé mládí jsem strávil v hospodách a výčepech, ale psal jsem taky povídky a poezii, toho jsem měl plné šuplíky, takže jsem měl z čeho čerpat. Nepotřeboval jsem nic vymýšlet, prostě jsem něco vytáhl a řekl si, žetohle by se dalo použít. Kluci něco hráli, já jsem přinesl papír nebo jsem to měl v hlavě, a vznikla písnička. Polovinu textů nemám dodneška ani napsaných, prostě si je pamatuju.

Vzpomeneš si, kdy jsi napsal svůj první text?
Ne, to ani nejde. Jak už jsem říkal: v začátcích jsem si vymýšlel texty z hlavy přímo na place. První, o kterým vím, a dodnes ho hrajeme, je už zmiňované Blues hotelu Panská. Ten jsem napsal na motoru náklaďáku IFA, když jsme vezli coca-coly do kabaretu U Nováků. Já měl po čtyřech dnech kocovinu, a když jsem tam čekal, až můj kamarád Honza Samek, který už není mezi námi, vyřídí papíry, tak jsem sedl a na jeden zátah jsem napsal písničku, dodnes si to pamatuju. Kocovina je nejlepší inspirace.

Pátral jsem po vaší diskografii, ale kromě několika živáků jsem nic nenalezl. Máte nějaké studiové album?
Ano, jedno máme. Jmenuje se Z hotelu do baru, z baru do bufetu, z bufetu do hrobu. Máme na něm fotku od Jana Reicha, jehož manželka nám ji dovolila použít, za což jí moc děkuju. Vyšlo tři sta kusů, který jsou pryč. Ani já ho nemám. Pak je záznam z Malostranský besedy, který se moc povedl. Úplně první byl živák z Blues sklepa, který doma vylisoval výborný muzikant Vašek Kameník. U někoho jsem ho jednou nebo dvakrát slyšel, ale v životě jsem ho neměl.

Píšete nějaké nové písničky?
Málo, relativně nová věc je Až nám karty z rukou vypadnou, na kterou máme natočený klip, ta je stará dva roky. Já už jsem starej, pracuju sedm dní v týdnu a neumím si sednout jako Zdeněk Rytíř a říct si: Teď napíšu text. Nejsem žádný profesionál. Už asi tři roky mám doma rozdělaný text, možná, že ho za tři roky dodělám, já nevím. (smích) Taky může přijít nějaký nápad z ničeho nic, jak to tak bývá. Třeba písničku Bufety jsem napsal ve tři ráno. Někdo zařval: „Vraťte nám bufety,“ já jsem se vzbudil, napsal jsem text a zase jsem usnul. Ráno jsem ho našel a říkám si: Hele, jak jsem čipernej. (smích) A to jsou přesně věci, který vznikají na jeden zátah bez žádných škrtů.

Takže napíšeš text a až potom se skládá muzika?
Ne, texty většinou vznikají na muziku. Když mě políbí ta správná múza, píšu i tímhle způsobem, ale to je málokdy. Zhruba polovinu textů tvoří moje staré básničky.

Několik textů jsi udělal i na staré bluesové klasiky. Jak postupuješ v tomhle případě?
Na anglický písničky se píše úplně nejlíp. Já je nepřekládám, nezajímá mě obsah. Tu věc si poslechnu a slova vymýšlím foneticky. Třeba písničku Až nám karty z rukou vypadnou, což je Don’t Explain od Billie Holiday, ale my jsme udělali verzi od Casandry Wilson. Když jsem slyšel, jak zazpívá to úvodní „Hush“, tak jsem přesně věděl, o čem budu psát. Ona tam má sice úplně jiný frázování, ale to mě nezajímá, já se držím svého nápadu.

Náš rozhovor točí kolem blues. Posloucháš ho výhradně, nebo se věnuješ i jiným žánrům?
Blues už neposlouchám skoro vůbec, to bylo kdysi dávno. Okolo svých patnácti let jsem poslouchal všechno, co bylo dostupný. Já jsem vyrůstal v jižních Čechách a tam se daly sehnat akorát jazzový verze těch pecek. Měl jsem rád Billie Holiday, Arethu Franklin, Tinu Turner, ještě když byla s Ikem. Ale já jsem poslouchal v podstatě všechno. Miluju klasiku, jazz, do dneška mám rád kapely typu Deep Purple, Led Zeppelin, sólového Ricka Wakemana, nejbližší je mi ale Tom Waits nebo Ian Dury..