Jindřich Oplt – Nejsem žádnej fotograf

Text: Hanka Luxemburková
Foto: Archiv Jindřicha Oplta a Petra Čejky
Publikováno: 12.5.2025

JINDŘICH OPLT je nadšeným fotografem zejména bluesových koncertů. V následujícím rozhovoru poodhalil nejen pozadí své tvorby, ale prozradil i leccos ze svého vztahu k muzice. Na to všechno se ptala spolupracovnice Rockového světa Hanka Luxemburková, která říká, že pokud nemá Jindra modrou krev, tak srdce určitě.

Jindro, proč blues?
Copak já vím? Dost možná proto, že podle mýho je blues prazáklad veškerý pořádný muziky posledních pár desítek let. Sice jsem coby teenager (v 70. letech minulýho století) poslouchal a sbíral desky kapel jako Van Der Graaf Generator, King Crimson, Genesis, Nice, Emerson Lake & Palmer, Pink Floyd apod., ale zároveň i třeba Ten Years After, Jethro Tull, Doors, Who, Rolling Stones, Cream, Zappu, Boba Dylana a další, kde byl ten bluesovej původ naprosto zřetelnej. A samozřejmě taky Johna Mayalla, B. B. Kinga, Petera Greena, Fleetwood Mac. No a nakonec jsem přišel na to, že i v muzice těch artrockovejch (jak se dneska asi říká) kapel se dají vespod vysledovat ty bluesový kořeny, a že proto se mi nejspíš tak líběj.

Co nebo koho fotíš nejraději?
Tak v tomhle asi nejsem moc vybíravej. Chodím na muziku, která mě baví (nebo to aspoň předpokládám), a ty muzikanty pak fotím. Nefotím na zakázku (kdo by si mě taky najal) něco, o čem bych byl předem přesvědčenej, že se mi to nebude líbit, bez ohledu na to, o jak slavný jméno by se jednalo. I když jednou se mě snažil kdosi (už vůbec netuším, o koho šlo) na Respect festivalu přesvědčit, abych mu něco nafotil v Rudolfinu, a vím, že mi to nepřišlo úplně nezajímavý. Nicméně jsem to musel stejně odmítnout, a dlouze ho přesvědčovat, že do Rudolfina teda fakt nemám nic vhodnýho na sebe.

Jsi veskrze ukázněný koncertní fotograf. Dodržuješ pravidla, nepřekážíš. Neříkej, žes někdy nerebeloval?! Můžeš zabrousit i do nefotografických sfér, třeba nějaký zážitek z koncertu z dob dávných apod.
Tak nepřekážet je pro mne asi to nejdůležitější, co se snažím dodržovat. Samozřejmě každýmu se někdy stane, že někomu vleze do záběru, nebo že překáží divákům. Ale jsou lidi, kterejm to přijde úplně normální, a to mně docela vadí. A pak jsou ještě lidi, kteří by tam vůbec neměli bejt. Když třeba na velkým renomovaným festivalu stojí v pitu (vyhrazené místo pod pódiem pro fotografy – poznámka redakce) slečna, v jedný ruce skleničku s jakýmsi míchaným nápojem, v druhý malinkej kompakt, tváří se důležitě a překáží několika fotografům (kteří nemají moc času) zároveň, o divácích nemluvě, a nic s ní nehne. Později se zjistí, že to je děvče nějakýho významnýho sponzora, takže proč ne. Rebelovat jsem asi nerebeloval, nebo si aspoň nic takovýho nevybavuju. Ono to asi nejspíš ani nemá cenu. Ale nesnáším lidi, co nedokážou pořadatelům říct předem, že si nepřejou, aby je někdo fotil (i když se to třeba u nich dá předpokládat), a když přijdou na pódium, tak začnou fotografy urážet a posléze nechají pit vyklidit, protože jinak nezačnou hrát. Ale to si pak člověk tak akorát může myslet něco o idiotech a jít pryč. A to tak, že úplně, což jsem taky udělal, i když jsem se předtím na jeho písničky docela těšil.

Začals fotit koncertní scénu až po revoluci, nebo sis musel dávat pozor, aby ses nedostal do křížku s režimem?
Ne. Samozřejmě jsem fotil jako dítě (a to je taky mý jediný fotografický vzdělání), ale pak dlouho skoro vůbec. Až pak když se otevřely možnosti cestovat za hranice všedních dnů, tak jsem si koupil takovej obyčejnej foťáček, abych měl nějakou památku. Asi v půlce devadesátých let jsem si pořídil první zrcadlovku Nikon a postupně jsem se snažil vyfotit někde nějakou zajímavou muziku, třeba Ivana Krále, Plastiky, kapely svejch kamarádů, ke konci tisíciletí třeba Canned Heat a The New Animals s Ericem Burdonem. A pak jsem se jednou vypravil do Šumperka na Blues Alive.

Jaké své fotografie si nejvíce ceníš a naopak jakou bys rád ještě pořídil?
Nevím, asi žádnou takovou nemám. Samozřejmě mám radost, že jsem si mohl vyfotit lidi, u kterých jsem v to vůbec nedoufal, ale nenapadá mě žádná, který bych si cenil nějak výjimečně. Těch, který bych rád pořídil, by se samozřejmě pár našlo, ale buďto jsou jejich protagonisté už mrtví, nebo sem nepřijedou, a když, tak na ně nedostanu fotopas. Takže si s tím zase tak moc hlavu nelámu.

Zdá se mi to, nebo tě fascinuje polská hudební scéna? Narážím tak nejen na tvé opakované výpravy za muzikou například z domovského Hradce Králové do 800 km vzdálených Suwałek (Suwałki Blues Festival) nebo na prezentaci tvých fotografií v hudebním čtvrtletníku Twoj Blues.
Nedá se říct, že by mě polská scéna fascinovala, ale je tam spousta výbornejch bluesovejch kapel a spousta výbornejch bluesovejch akcí, koncertů a festivalů. Suwałki Blues Festival je fenomén sám o sobě a potkává se tam výkvět polský i světový scény. Bohužel je to trošku z ruky (my jsme teda najeli přes 900 kilometrů), a jak člověk stárne a zdraví ho opouští, tak už se do takovejch akcí moc nepouští. Navíc jet někam sám se mi moc nechce, obzvlášť takhle daleko, a s kamarádama je to obvykle složitý. Na poslední chvíli by třeba jeli, ale já potřebuju mít dávno předem zařízenej fotopas a ubytování. Jsou i výborný festivaly blíž, třeba Rawa Blues v Katowicích, kde jsem byl několikrát, ale naráží to na to samý. S časopisem Twój Blues to bylo tak, že jsem zkrátka asi byl ve správnej čas na správným místě, takže už patnáct let jsem jeho stálým spolupracovníkem. Ostatně stejně to bylo i třeba s elektronickým časopisem Crossroads (ten vydával David Gaydečka a šéfredaktoroval tomu Ondřej Bezr), ale ten bohužel „umřel“ na svoji přílišnou progresivitu. Pro mladý to nebylo až tak zajímavý a starý máničky, který by si to (prý) kupovaly na papíře, zas nebyly ochotný se smířit s tím, že by si to měly číst někde na tabletu či počítači. Škoda.

Uměls spojit příjemné s užitečným a vyrážels často ve volném čase i za hranice, kde „jako na potvoru“ někdo vystupoval. Jaké kouty jsi navštívil a koho jsi tam viděl, slyšel a třeba i fotil, kdo k nám do Čech nezabloudil?
Kromě spousty polskejch koncertů a festivalů jsem v cizině fotil asi jenom v Itálii na Pistoia Blues Festivalu, a nebylo to „jako na potvoru“, ale jeli jsme tam vyloženě proto, že tam hrál Buddy Guy, o kterém jsme v roce 2010 nepředpokládali, že by mohl někdy přijet k nám. Kromě něho tam byli další, kteří se u nás později objevili, jako třeba Robert Cray, Cedric Burnside, Buddy Whittington, kterej tady byl už předtím s Mayallem. Takže asi jediná výjimka z těch fakt světovejch byl Jimmy Vaughan, se kterým tam zpívala Lou Ann Barton, někdejší zpěvačka v kapele jeho bráchy S. R. Vaughana Double Trouble (a později dalších).

Koho bys ještě rád viděl na pódiu?
No, tak to je dost podobný s tím, koho bych rád fotil. Ale navíc mě už fakt nebaví stát někde pár set metrů od pódia a vidět na něm nějaký mravenečky, a o něco větší vidět na velkoplošnejch obrazovkách. To jsem si samozřejmě užil třeba při prvních koncertech Rolling Stones v Praze, ale stejně jsem radši stál přímo pod pódiem na jinejch koncertech. Samozřejmě ta atmosféra a pocit toho bejt při tom se nedá nahradit, ale už jsem toho zažil spoustu, a dneska si radši vychutnám koncert doma na velký televizi, kde vidím a slyším všechno. Před pár rokama jsem se nechal vytáhnout na Neila Younga do Drážďan, kde jsme sice nestáli až někde fakt daleko, ale i tak jsem si mohl jenom domejšlet, že tam opravdu je on a třeba Lukas Nelson. Takže ten pocit jsem si zažil, jenomže mě to moc neuspokojilo. Ale třeba ještě přijede někdo zajímavej, na nějaký zajímavý místo, kde mi to bude stát za to. Samozřejmě by se takovejch jmen ještě pořád pár našlo.

Přenes nás klidně i v čase. S jakým muzikantem bys vydržel sedět a povídat si celý večer a proč by to byl zrovna Petr Kalandra?
Haha…. tak to jsi mě docela dostala. No, s Petrem bych to určitě vydržel, už jenom proto, že by tady byl. Protože tady fakt pořád dost schází. Aspoň mně. Sblížili jsme se tuším v létě 1980, a byli jsme kamarádi až do toho pětadevadesátýho, a těch setkání jsme si užili spoustu. A nakonec se nikdo ani neodvážil mi říct, že leží ve špitále a nevypadá to vůbec dobře, takže jsem se ani nerozloučil. A na pohřby nechodím, na to fakt nemám. Asi by se našel i někdo jinej, s kým bych to dal, akorát, že ten Petr by za chvíli odněkud vytáh‘ kytaru, a bylo by to hned o něčem jiným.

Co ty a hudební nástroje? Pokud se nemýlím, tak třeba foukací harmonika ti není úplně cizí.
Tak vždycky jsem měl rád lidi, kteří na to hráli. Sonny Terry, Bob Dylan, Paul Butterfield, John Mayall, u nás Merta, Třešňák, no, a i ten Petr. A samozřejmě spousta dalších. Ale právě díky Petrovi jsem s tím tak trochu začal. Tenkrát bydlel kamarád na kolejích s Cejloncem, kterej nějak spolupracoval s jejich ambasádou, a tak jezdil s diplomatama za čáru na nákupy. Takže kromě pár jinejch věcí jsem si od něj nechal přivízt pár Blues Harpů a Marine Bandů od Hohnera, protože tady se tenkrát nic takovýho koupit nedalo. A od Petra jsem pak dostal chromatickýho Hohnera, ale ten mi nějak k srdci nepřirost. My jsme totiž tenkrát měli několikanásobnýho mistra světa ve hře na chromatickou foukací harmoniku, nějakýho Lubomíra Plevu. A občas ho pouštěli v rádiu. A mně se to fakt nelíbilo. Až Bill Barrett, kterej hrával s Hazmat Modine a potom sem začal jezdit vždycky s nějakým kytaristou v duu, mi ukázal, že i tohle je nástroj hodnej pozornosti. Ale to už bylo pozdě. Ale na ty bluesový harmoničky jsem si hrával často spoustu let. Ale jenom pro sebe. A furt je tady někde mám. Ale už léta jsem na ně nehrál, stejně jako jsem ani nevytáhnul kytaru z futrálu.

Zkoušels někdy napsat nějakou píseň či báseň?
No, to je otázka na tělo. Co si tak vzpomínám, tak jsem si napsal dva texty. Ze života samozřejmě. Oba byly na Dylanovy melodie – Desolation Row a Love Minus Zero/No Limit. Samozřejmě byly primitivní, ale docela to pasovalo. A ten život (můj) tam byl. Samozřejmě jsem to nikdy nikomu nezahrál, i když jednou na to málem došlo. Nocovali jsme s naším výletním autobusem (zkraje devadesátek) někde na jihu Francie, už nevím, jak se tomu tam říkalo, něco jako pobřeží žebráků nebo něco na ten způsob, a to jsem se docela rozkurážil, jenže už jsem byl tak nalitej, že jsem ani nebyl schopnej naladit kytaru, takže z toho sešlo. Aspoň doufám.

Baví tě ještě něco stejně jako muzika?
No, to je otázka. Samozřejmě mám rád dobrý knížky a dobrý filmy. Jo, a baví mě fotit!! Ale v podstatě zase jenom tu muziku. Ta holt má asi ve všem navrch. Taky mě bavilo cestovat (za muzikou), ale jak stárnu, tak už to nějak není ono.

A teď trošku k prastarým fotoaparátům a dobám, kdy fotky vznikaly jinak než digitálně: Můj děda mi kdysi věnoval foťák s měchem. Jakou největší raritu jsi měl možnost vyzkoušet ty? Vyvolával sis někdy fotky sám?
Tak tady tě asi trošku zklamu. Jak praví titulek, tak fakt „nejsem žádnej fotograf“, a nikdy jsem nebyl. V životě jsem nevyvolával negativy, natož abych dělal fotky. A co se fotoaparátů týče, tak když jsem byl malej, tak jsme měli jakejsi ruskej přístroj, později se mi občas do ruky dostala půjčená Flexareta a ještě mnohem později východoněmecká Praktica. A někde mezitím nějakej nejobyčejnější kompakt. Potom přišel na řadu ten první Nikon, o kterým jsem tady už mluvil, a potom už digitály. Nejdřív jakejsi superzoom kompakt od Panasonicu. Stál spoustu peněz, ale díky svý nezkušenosti jsem se k moc skvělejm výsledkům nedopracoval. No, a potom jsem se jednou v Šumperku zeptal Ivana Prokopa, jestli by pro mě mělo nějakej význam si koupit zrcadlovku. A on mi řekl něco v tom smyslu, že se mu moje fotky líběj a že by to určitě smysl mělo, ale je to zkrátka na mně. Sice jsem byl tenkrát už pár let nezaměstnanej, ale zrovna mi končilo stavební spoření, tak jsem ho vybral a koupil jsem si Nikon D300 a dva celkem slušný objektivy. A tím to celý dostalo úplně jiný obrátky. Pak přišel fullframe D700, potom D800, a teď používám dvě D810. A už jde jenom o to, kdo přestane fungovat dřív. Jestli ony, nebo já.

Dobře, a teď naopak: Jaký přístroj bys používal, kdyby tě nic nelimitovalo?
Hele, já mám ty svý zrcadlovky rád. Akorát mi občas vadí, že jsou trochu hlučný, takže se někdy u toho focení trošku stydím, a radši toho nechám. Ale kdybych fakt nevěděl, co s penězma, tak bych asi do nějakýho bezzrcadla šel, i když už to pro mě moc nedává smysl. A jelikož celou svoji „kariéru“ mám založenou na Nikonech, tak bych u toho zůstal. Moc se v nich nevyznám (protože to nepotřebuju), ale předpokládám nějakou Z9 nebo Z8 a pár skel. Ale to jsou statisíce, takže nic.

V Undergroundovém klubu Eden visí tvá fotka mladinkého Jirky Rambouska, který dnes obráží svět coby excelentní hráč na elektrickou kytaru. Loni jsi na festivalu Bluesbadger v Toušeni fotil asi jedenáctiletého baskytaristu Gabriela Bendu, o kterém asi též ještě uslyšíme. Nedojímáš se, nadneseně řečeno, při pomyšlení, kolik muzikantských začátků jsi už stihnul zdokumentovat?
Snad ani ne. Jasně, jsem rád, když se někdy nachomejtnu k tomu, že něco pěknýho začíná. Mám z toho radost a přeju jim to. Ale to je tak všechno.

Kde kromě broumovského klubu Eden jsou k vidění tvoje fotografie?
Tak v tom Edenu to je docela náhoda. Nechal jsem před časem udělat nějaký fotky kvůli akci nazvaný „Nostalgická vzpomínka na neoficiální výstavy neoficiálního umění na Českolipsku“, kterou každoročně v Holanech pořádá Zdeněk Jelínek, řečený Valis. No a pak jsem nevěděl co s nima, tak jsem je věnoval Standovi Pitašovi (provozovatel klubu – poznámka redakce), protože to byly vesměs fotky z jeho klubu. A ten zřejmě taky nevěděl, co s nima, tak je pověsil v Edenu. Jinak už spoustu let tvoří moje fotky výzdobu divadelního klubu Scapino v Kolíně. Dokonce před touhle sezónou došlo k jejich obměně. K tomu, že to takhle vzniklo, došlo nejspíš taky docela náhodou, ale z iniciativy ředitele tamního divadla. Nebudu to moc rozebírat, ale zkrátka tenkrát tam pořádal takovej týdenní bluesovej festival a k tomu chtěl původně udělat moji výstavu v přilehlý výstavní síni, ale z toho nakonec sešlo. Takže celej klub byl docela punkově polepenej mejma fotkama a k tomu tam ještě vystavoval svoje mobilovky místní muzikant a fotograf Jarda Dvořák. A tak se stalo, že na „vernisáži“, která vlastně žádná nebyla, ale zkrátka když to vypuklo, tak tam hrál další můj velkej kamarád Honza Spálenej se svým triem. Pak to tam takhle nějakej čas bylo, a přišel covid, takže veškerá kultura umřela. A když se tam znova rozjel život, tak jsem s otevřenou hubou koukal na to, že tam visej krásně udělaný moje fotky, pěkně nasvícený, zkrátka jak to má bejt. Jinak si myslím, že nikde veřejně žádný moje fotky nejsou nějak dlouhodobě vystavený. Na netu samozřejmě jo. Tam jich je k vidění spousta. A i sem tam v nějaký knížce či na obalu něčí desky.

Umíš si představit, že obrážíš všechny ty koncerty, festivaly takzvaně s rukama v kapsách, žádná desetikilová fotobrašna na rameni, že nemáš u oka objektiv a prostě jen posloucháš muziku, povídáš si s lidmi, piješ pivo?
No, představuju si to často, a asi k tomu i dojde, protože už tu brašnu zkrátka neunesu. Ale na druhou stranu se toho bojím, protože když to občas zkusím (jako třeba na posledním koncertu Patti Smith nebo Boba Dylana), tak jsem z toho celej nesvůj. Nevím, co s rukama a tak. Ale to je asi o zvyk.

Nemýlím-li se, pak největší pastvou pro tvůj objektiv je šumperský festival Blues Alive, který fotíš už od roku 1999, tedy nějakých 26 let, je to tak? Na tomhle místě muselo vzniknout nepřeberné množství tvých fotek. Máš ještě přehled, kolik jich máš uložených na svých pečlivě organizovaných webech (http://www.moreblues.cz/) a (https://jazzworldothers.zonerama.com/)?
No, to se teda nemýlíš, a jsem za to jeho pořadatelům hodně vděčnej. Sice jsem tam byl poprvé v tom devětadevadesátým, ale pak jsem ještě párkrát vynechal. Nicméně od roku 2007 jsem tam byl každej rok, a to nejenom na podzim, na tom velkým festivalu, ale i na jaře, kdy jsou soutěžní Aperitivy a bejvalo i Echo Blues Alive. Kolik fotek odtamtud celkem mám takhle z hlavy nevím, ale veřejně přístupnejch na moreblues.cz a na mým fejsbůčku jich je něco přes patnáct tisíc. Ta Zonerama, to je trošku o něčem jiným. Kupodivu fotím i jiný věci než jenom blues. Undergroundový akce, world music, jazz a tak. A když mi na tom mým webu začalo docházet místo (a netušil jsem, že si můžu dokoupit další), tak jsem si založil účet na tý Zoneramě, a přestěhoval jsem tam ty věci, který se netýkají blues. A už jich tam je taky docela dost.

Jestli dovolíš, tento rozhovor uzavřu poděkováním, žes k němu svolil, poděkováním za krásné koncertní fotky, ale i tipy na dobré koncerty. Zároveň velká gratulace, že už potřetí se tvoje fotka (tentokrát s Johnem Mayallem) stala „fotografií roku“ v anketě časopisu Twoj Blues.
Děkuju.