Eliška Dvorská – Tajná rocková mise

Text: Luboš Hnát
Foto: MakoArt Production, Jindřich Oplt, Markéta Kolínská, David Szalay a archiv Elišky Dvorské
Publikováno: 26.5.2025

ELIŠKA DVORSKÁ, které se přezdívá Jerry Goodman v sukni, je nezpochybnitelnou českou královnou rockových houslí. Stejně jako on totiž mistrovsky ovládá svůj nástroj. V následujícím rozhovoru jsme probrali nejen její hudební kariéru, ale prozradila mi také něco ze svého soukromí. Bylo to moc příjemné povídání.

Eliško, určitě nejsem jediný, komu tvé příjmení připomíná slavného operního pěvce Petera Dvorského, pojí vás nějaké příbuzenské vazby?
Ano, nejsi jediný, (úsměv) a pak tu byl ještě R. A. Dvorský and His Boys. Vlastně nemůžu ani říct, že jde o shodu jmen, protože jméno Dvorský je v našem rodě vymyšlené. Předci z otcovy strany k tomu měli osobní a zřejmě i politické důvody, v každém případě já bych se měla správně jmenovat Eliška Dytrychová.

Dočetl jsem se, že jsi na housle začala hrát v pouhých tři a půl letech, od pěti už jsi chodila do hudební školy. Jak jsi vnímala skutečnost, že zatímco si jiné děti hrály, ty už jsi měla v tak útlém věku své povinnosti?
Brala jsem to jako denní rutinu. Každodenní pilné cvičení bylo pro mě naprosto samozřejmé, a tak jsem se tím dál nezabývala. Kamarádi museli počkat a také počkali… Nijak jsem tím nestrádala a nemůžu říct, že by mně nějak chybělo dovádění s ostatními dětmi venku. Všechno se dalo stihnout a nablbli jsme se ažaž…

Hodně lidí včetně mnoha muzikantů od houslí uteklo, co tebe u nich udrželo?
Prostě mi to šlo. (smích) V době, kdy mi to nepřipadalo zrovna atraktivní (třeba v pubertě a podobně), jsem už ale byla s houslemi tak sžitá, že i mně připadalo škoda se na to vykašlat. To už bych s jiným nástrojem nedohonila. A vlastně mi bylo vcelku jedno, na jaký nástroj bych měla hrát, důležité pro mě bylo dělat muziku.

Housle jsou spojeny zejména s vážnou hudbou, jaká muzika u vás doma zněla?
To je zajímavá věc. U nás doma se poslouchala jenom vážná hudba. Až téměř fanaticky. Cokoliv jiného bylo nepřípustné a zakázané. Největší odvaz, který jsme doma měli, byl asi Voskovec s Werichem. A Kryl.

Kdy jsi objevila rockovou muziku?
To si vybavuju. Bylo mi devět nebo deset let, když jsem poprvé v televizi uviděla elektrickou kytaru. Hrál na ní Richie Sambora nějaké sólo, měl navíc ještě pěknej outfit a rozhalenou košili a já na to koukala jako na úplné zjevení, protože jsem do té doby nic podobného neviděla ani neslyšela. Byla jsem z toho úplně vyřízená. Od té doby se mi otevřela zcela nová spektra zájmu. Začala jsem si od kamarádů shánět kazety a brala jsem úplně všechno, kde byla elektrická kytara, hlava nehlava. Postupně se ke mně dostali nejdřív Beatles, R.E.M., Police, Sex Pistols a další kapely, všechno to bylo zcela náhodné, hlavně když tam byla kytara. (úsměv) A potom později Led Zeppelin a ještě později Deep Purple. No, a to už byly věci, které mě zaujaly nadosmrti. (úsměv)

Jak tedy rodiče, kteří ti pouštěli klasiku, reagovali na fakt, že jsi najednou začala poslouchat rock?
No, vlastně nijak. Dělala jsem to potají. Ono to může působit komicky, ale to byla opravdu tajná mise. Dokonce jsem si přemazávala kazety s houslovými koncerty. (úsměv) Tehdy to bylo snadné, stačily zalepit izolepou.

Tvým partnerem je kapelník heavymetalového Vitacitu Luděk Adámek. Nemůžu se tedy nezeptat: co ty a metal?
Teď jsi mě rozesmál nahlas. (smích) To je něco ohledně kovu, ne? Ne, vážně. Nejsem žádná odbornice ani metalová fanynka. Nemám moc ráda jakékoliv škatulkování, protože muzika je buď dobrá, anebo ne. Každý žánr je pro mě zajímavý, nebráním se poslechu vůbec ničeho a všechno mě zajímá. Myslím, že Luděk mě trochu šetří, a pravda je, že doma společně posloucháme spíš hard rock. Ale všechno, co tvoří anebo ho třeba jenom zaujme, mi určitě k poslechu dává a já si tím alespoň rozšiřuju své hudební obzory. Taky teď nahráváme něco společně, ale metal to teda úplně nebude. (úsměv)

A když to otočím: Co Luděk a vážná hudba?
Luďa hrál v mládí na violoncello, takže smyčcovým nástrojům docela rozumí a ví toho hodně o technice hry a tvorbě tónu apod.  Sice spolu neposloucháme po večerech Mozartovy symfonie, ale myslím, že to má podobně a taky se nebrání rozličným hudebním žánrům. Ale aby se vyřádil, potřebuje prostě dělat kravál – jeho slova.

Tvým mentorem rockového hraní na housle je Honza Hrubý, jaký je učitel a co ti jeho škola dala?
Pravda je taková, že Honza mě nikdy neučil přímo hrát, ale přesto mi toho dal moc. Vždycky jsme o hraní vedli dlouhé rozhovory u piva. (úsměv) Jeho paní byla tak hodná, že mi vypálila na cédéčka Honzovu diskografii, která mi toho dala hrozně moc. Honzův styl obdivuju od té doby, co jsem ho objevila… Je to čistá radost a on je doopravdy houslový blázen v tom pravém slova smyslu.  Vše, co mi řekne o svojí technice hry, o svých představách, které se mu s hraním pojí, o svých nápadech, zkušenostech – no prostě to vše bylo a je pro mě velmi přínosné.

Kdy jsi Honzu objevila a jak ses k němu dostala?
To je docela vtipné, protože když mi bylo asi dvacet, hrála jsem na nějakém festiválku v Roztokách u Prahy. A na zvukovce tam přišel takovej brejlatej pán a chodil kolem mě dokola, prohlížel si mě, koukal mi na ruce a pak mě poplácal po rameni a odešel. A já jsem tak trochu nevraživě koukala, co tam ten člověk dělá a pak někdo od techniky povídá: „Hele, to byl Hrubý.“ A já jsem říkala: „Kdo že to byl?“ „Ty ho neznáš? To je Honza Hrubý, náš nejlepší houslista.“ Takže to byl opravdu objev! Pak jsem si postupem času naposlouchala spoustu muziky, kterou udělal – samozřejmě Mišíka, Prokopa… Ale ještě spoustu jeho projektů jsem neznala, jako třeba jeho Kukulín nebo muziku ve spolupráci se Seanem Berrym (anglický harfenista – poznámka redakce) – to mě hrozně baví.

Před pár lety jsem koukala v televizi na nějaký dokument o Michalu Prokopovi a myslela jsem na to, že bych potřebovala se s tím Honzou nějak potkat blíž. No a náhodou jsme o asi rok později hrály s holkama po Prokopovi na Kladně. Říkala jsem si, že víc na podnose to už mít nemůžu, tak jsem za Honzou prostě drze zašla, jestli třeba nedává soukromé hodiny. On se rozesmál a od té doby se takhle občas potkáváme a vedeme důležité rozhovory o houslích. (úsměv)

Možná, že většině lidí se pohledu na tebe vybaví Vanesa Mae, je pro tebe vzorem? A když ne ona, tak kdo?
Vanessa Mae byla pro mě zásadní, ale bylo to ještě v době okolo alba Red Hot, kdy hrála se skvělou živou kapelou. Měla perfektní aranže, hrála fantasticky, celé to neuvěřitelně šlapalo. Hrála skvělé covery, třeba Bacha (to k tomu úplně svádí), ale měla i vlastní autorské věci, rockové, občas s jazzovými nebo bluesovými prvky. Byl to fakt nátěr. (úsměv) Ale pak se to nějak postupně zvrtlo k takovému diskotékovému stylu, a to už mě nebavilo.

Eliško, k čemu je u houslí pátá struna?
K h…., protože nemá na houslích co dělat! (úsměv) Dělám si legraci, samozřejmě přidává spodní kvintu, takže mám strunu C navíc, jako na viole. To rozšiřuje možnosti hry, ale zase se na to hůř hraje, protože struny jsou víc u sebe. Něco za něco, no to je jako ve všem.

V současné době hodně spolupracuješ s Honzou Holečkem, co vás dva svedlo dohromady?
To by ses musel zeptat spíš Honzy, vlastně nevím, kde ke mně přišel. Ale jsem ráda, že mě oslovil. Honza totiž krom toho, že je úžasný muzikant, je také nesmírně pracovitý a umí věci dotahovat do konce, což je úplně fantastická kombinace. Také mi rozšiřuje hudební obzory, ukázal mi například Van der Graaf Generator, kteří mě úplně nadchli, a také proto jsme se pustili do několika jejich coverů.

Honza mi jednou říkal, že jsi výborná aranžérka a dokážeš si během pár minut napsat aranž pro housle. Dá se to naučit, nebo jde o otázku citu a talentu?
No tak málokdy je to během pár minut, může to někdy zabrat i pár hodin. (úsměv) Asi každý by měl tohle zvládnout v rámci svého nástroje, který ovládá. Naučit se to ale podle mě nedá, záleží na mnoha faktorech, někdy to jde líp, někdy hůř. Každá tvůrčí činnost je taková, že se tomu nedá úplně poručit.

Kromě hraní s Honzou máš ještě svou kapelu String Ladies a hodně také hostuješ s mnoha známými jmény. Kromě toho jsi plodná skladatelka. Jak mezi své aktivity dělíš svůj čas?
Určitě nejsem plodná (jé, to zní trochu blbě) (smích) a už vůbec se nepovažuju za skladatelku. Dnes je taková móda, že každý, kdo napíše pár not nebo pár slov, je hned skladatel či spisovatel. Tohle já nemám ráda. Skladatel je pro mě někdo, kdo od rána do večera sype autorskou muziku z rukávu a živí ho to, a to já teda určitě nejsem. Přesně to je oblast, na kterou mi zbývá nejméně času, protože to prostě vždycky počká, nikam to nespěchá, nikdo na to nečeká. Tady musím přidat! (úsměv) Svůj čas dělím normálně, snažím se upřednostnit priority a to, co nejvíc hoří.

Máš nějaké hudební přání nebo sny, které by sis do budoucna ráda splnila?
Mám strašnou kliku, že mně se moje hudební přání plní. Zatím se mi vždycky všechno splnilo. Asi si stačí jen správně přát – to znamená, nesmí v tom být nějaké postranní nebo materiální úmysly. Taky věřím tomu, že přání se plní, když se neprozrazují, takže si to nechám pro sebe.