Vladimír Zatloukal – O barvách, o životě, lásce

Text: Luboš Hnát
Foto: Vladimír Buriánek
Publikováno: 8. 4. 2022

Hudba Praha Band - dolní řada zleva: Vladimír Zatloukal, Daniela Čelková-Litváková, Jamajka Koblicová a Bohumil Zatloukal, horní řada zleva: Tomáš Stloukal, Jiří Jelínek, Zdeněk Hnyk a Jakub Doležal

Hudba Praha Band – dolní řada zleva: Vladimír Zatloukal, Daniela Čelková-Litváková, Jamajka Koblicová a Bohumil Zatloukal, horní řada zleva: Tomáš Stloukal, Jiří Jelínek, Zdeněk Hnyk a Jakub Doležal

Když se v roce 2015 rozštěpila legendární Hudba Praha na dvě formace, mnoho fanoušků partu, v jejímž čele stanul kytarista VLADIMÍR ZATLOUKAL a která si začala říkat Hudba Praha Band, obviňovalo z parazitování na slavném jméně. Ovšem právě ona na sklonku loňského roku vydala debutovou desku Barevný sny, a jak se zdá, pokračuje v nejlepší tradici své předchůdkyně. Především o novém albu jsme si s Vláďou povídali v následujícím rozhovoru.

V listopadu jste po sedmi letech existence vydali desku Barevný sny, jak jste s ní spokojeni?
Sedm let, říkáš. To je hodně dlouhá doba jako napsaný text, ale v reálu to byl okamžik. Částečně jsme využili různé lockdowny, ve třech případech už jsme pár let písně Nech toho, nech toho, Někdo jde bytem a Barevný sny hráli. S deskou jsme spokojení, ale znáš to. Člověk jako autor a hráč má neustále pocit, že je co zlepšovat.

A jak na ní reagují fanoušci?
Podle tří koncertů, které jsme odehráli, ji přijali velmi dobře.

Vysvětlíš mi, co znamená ten název?
Barevný sny je název poslední písničky z alba, a jak my říkáme, je to taková hippies pecka. O barvách, o životě, lásce… Navíc si myslím, že deska je barevná i obsahově a také tím, že mimo Zdeňka, který je frontman kapely, v ní zpívám já, Bohouš, Jamajka a Daniela, a to jsou také různé barvy.

Hudba Praha Band - zleva: Vladimír Zatloukal, Jakub Doležal, Zdeněk Hnyk, Daniela Čelková-Litváková, Jamajka Koblicová a Bohumil Zatloukal

Hudba Praha Band – zleva: Vladimír Zatloukal, Jakub Doležal, Zdeněk Hnyk, Daniela Čelková-Litváková, Jamajka Koblicová a Bohumil Zatloukal

Album jste nahrávali ve studiu Propast Petra Jandy. proč padla volba právě na něj?
Věděli jsme, že je to tam dobrý. Brácha Bohouš se s Petrem Jandou zná, tak se domluvili. My jsme tam byli absolutně spokojení, byla to správná volba. Navíc ve studiu vládne skvělý zvukař Petr Kovanda, který nám hodně pomohl: je to špičkový zvukař, evropská špička. Nedaleko hospoda Propast, tam se nám líbilo také. Prostě vládla tam pohoda.

Osobně si myslím, ně největší peckou z alba je Někdo jde bytem, jakou píseň preferuješ ty?
Nemám svého favorita, já jsem si zpíval těch pecek víc, když jsem se přistihl, že si něco prozpěvuju pod vousy. To ať posoudí každý podle sebe, co se mu líbí nejvíc.

Při křtu v pražském klubu Vagon jste desku přehráli celou a dodrželi jste i přesné pořadí skladeb. Bude takhle vypadat váš koncertní playlist, nebo šlo o výjimečnou záležitost? Případně, jaká bude jeho podoba?
Desku hrajeme v pořadí, jak byla nahraná v první půlce playlistu. Zjistili jsme, že nás hraní těch nových pecek fakt baví. Druhá půlka koncertu je pak tvořená starými kousky Hudby Praha a Jasné páky. Tento play list chceme zachovat nejméně celý rok.

Na Barevných snech se objevily i dva kousky pocházející z dob Hudby Praha: Miláčku a Nech toho, nech toho, máte v zásobě ještě nějaké písničky, nebo už je „šuplík“ úplně prázdný?
To tě, Luboši, musím opravit, tyto dvě pecky nejsou Hudby Praha, ale hrála je už Jasná páka před čtyřiceti lety. Nikdy nebyly studiově nahrány a málo se hrály. Myslím, že další deska bude z nových pecek.

Petr Janda křtí CD Barevný sny

Petr Janda křtí CD Barevný sny

Ptát se na nové písničky vzápětí potom co vyšla deska, není obvyklé, přesto to udělám: Dočkají se fanoušci nástupce Barevných snů?
My s tím počítáme a už vznikají písně nové.

Pojďme teď k jiným tématům: Především na postech zpěvaček došlo v minulosti k několika změnám, je současná podoba kapely definitivní?
Myslím, že sestava vykrystalizovala ideálně, jsme s ní fakt spokojeni. Holky mají k sobě výborně barevně sladěné hlasy a znějí jako na Maelstrőmu, Divokým srdci nebo Majáku, což jsou naše nejlepší desky z devadesátých let.

Vláďo, nedávno jsem si v jednom rozhovoru přečetl, že world music není tvůj šálek kávy, co říkáš na to, že se někteří staří rockeři jako třeba Robert Plant k tomuto stylu přiklánějí?
Když je to baví… Já, čím jsem starší, tím jsem větší konzerva a poslouchám rockovou klasiku. Takže ať si každý poslouchá a skládá to, v čem se cítí šťastný.

Nechci píchat do vosího hnízda, ale nedá mi to, abych se nezeptal, jaké jsou teď vaše vztahy s Michalem Ambrožem?
Už jsem Michala dlouho neviděl, musím mu zavolat a zajít s ním na plzničku.

Poslední otázka: Za chvíli vás čeká vystoupení se Ztracenými iluzemi, neuvažujete také o nahrání desky nebo alespoň živáku?
Nedávno jsme se o tom s bráchou Bobem, který je kapelník Ztracených iluzí, a Jamajkou bavili u mě v kuchyni na zkoušce. Myslím, že doba nazrála a něco s tím uděláme.