Jiří Špalek a Helena Kubelková – Jsme velmi tolerantní ke každému hudebnímu žánru

Text: Luboš Hnát
Foto: Martin Paldus, Nikola Alexij, Karel Zakar, archiv Heleny Kubelkové a Jiřího Špalka
Publikováno: 27. 9. 2021

Helena Kubelková

Helena Kubelková

K zajímavému hudebnímu počinu se odhodlali kytarista JIŘÍ ŠPALEK a zpěvačka HELENA KUBELKOVÁ. Rozhodli se totiž do metalového kabátku odít Krylovu Nevidomou dívku. Co je k tomu vedlo a jaké mají další plány, jsem se dozvěděl v následujícím rozhovoru.

Nedávno jste v metalové podobě nahráli Nevidomou dívku. Jaký osobně máte vztah ke Karlu Krylovi?
Helena: Velmi si ho vážím nejen jako muzikanta a skladatele, ale také pro jeho pevný a neochvějný postoj k politické situaci před sametovou revolucí. Jeho písně Salome, Anděl nebo Bratříčku, zavírej vrátka byly jedny z prvních, které jsem se s prvními kytarovými pokusy pokoušela hrát a zpívat v mých čtrnácti letech. Jeho osobnost je zkrátka nezapomenutelná.

Jirka: Já osobně mám vůči Karlovi Krylovi vztah v několika rovinách. Za prvé je to takový ten nostalgický, protože jako většina lidí, kteří trochu hráli na kytaru, jsem v mládí jeho písničky hrával, kde se jen dalo. Nejdřív jen tak s klukama, později na školních chmelových brigádách (to byla, milé děti, taková povinná pomoc státnímu hospodářství, kdy se místo školy jelo na týden, dva nebo i tři pracovat do nějakého JZD) a později po hospodách, když se sešla nějaká hudbymilovná parta.

Druhá rovina je, že jsem stejně jako on bolševiky nesnášel. Mého otce po šedesátém osmém poslali do Kolbenky zatloukat hřebíky do exportních beden. S osmi státnicemi u jazyků. Ale naštěstí se z toho nějak dostal a po nějaké době se vrátil k profesi překladatele. Na druhou stranu si pamatuju, že jsem po něm skoro každý den chtěl, aby mi ukázal, jak mu po šichtě narostly svaly. (úsměv) Navíc nám jako muzikantům občas komouši dost znepříjemňovali život, což mne sr…lo až o něco později.

Za třetí je to rovina souznění v názorech. S Krylem jsem sdílel jeho názory jak před, tak po té takzvané revoluci. Tedy i rozčarování z toho, kam se to všechno po osmdesátém devátém zvrtlo a kam se vlastně ztratily všechny ty hezké myšlenky a ideje, se kterými jsme do toho tenkrát šli. A myslím, že kdyby viděl dnes, jak se svobody vytrácejí jedna za druhou, byl by z toho hodně smutný. A za čtvrté se mi jeho písničky prostě líbí.

A jaký máte vztah k folku obecně?
Helena: Jsem velmi tolerantní ke každému žánru a myslím si, že každý má v hudebním světě své nezaměnitelné místo. Jak se říká, co člověk, to jiný vkus, a to nejen hudební, ale váže se k tomu třeba i móda a celkový životní styl. Folk znamená v angličtině lid a jedná se tedy původně o amatérskou moderní lidovou tvorbu. Její texty bývají velmi silné a vyjadřují autorovy niterné pocity, postřehy, poukazují na problémy nebo jen opěvují život sám. Folkové melodie jsou většinou velmi jednoduché a zpěvné, takže si je může zazpívat každý. Je to hudební styl, se kterým se setkal asi každý a každého nějakým způsobem oslovil, ať už v dobrém, nebo ve špatném. Samozřejmě, jako v každém žánru i tady existují dobří a špatní folkoví protagonisté či skladatelé. Nechci tvrdit, že folk je přímo můj šálek kávy, ale třeba právě Karel Kryl mě svou tvorbou zaujal a takzvaně chytil za srdce. U nás je spousta výborných folkových písničkářů a kapel, kteří mají svému publiku co říci. Hudba je právě úžasná ve své rozmanitosti a každý si hledá svůj styl či interpreta, který mu má co říci, ať už hudebně, či svými texty ‒ a tak to má být. Že je někdo rocker, metalista nebo poslouchá techno, pop nebo úplně jiný styl, neznamená, že čas od času nezabrousí jinam a nějaká píseň nebo interpret odjinud se mu nezalíbí.

Jirka: Já osobně, co se hudebních stylů týká, poslouchám kromě dechovky skoro všechno. Záleží na momentální náladě. Odkloním-li se od vyloženě rockové scény a klasické hudby, kterou miluji, tak už dlouho se mi líbí třeba francouzská šansoniérka Zaz, zejména její pouliční vystoupení, nebo teď nověji kapela Mazzy Star. Poslechnu si rád i jazz (tedy kromě free jazzu, kterému nerozumím.) A samozřejmě blues, které nemohu opominout a které poslouchám ve velkém. Co se českých písničkářů a českého folku týká, tak mne spíš zajímají sdělení v textech než hudba samotná. O ně by myslím v tomhle žánru mělo jít především. Což je zrovna případ Karla Kryla. Přiznám se, že českým písničkářům příliš času nevěnuji, ale jsou kapely, které kolem téhle písničkářsko-folkové scény více či méně oscilovaly a které poslouchám už hodně let. Například starší tvorba Nerezu, hodně se mi líbili Marsyas, jeden čas jsem hodně poslouchal i sourozence Ulrichovy, jako kytarista jsem velkým obdivovatelem Dagmar Andrtové-Voňkové, baví mne Vlasta Redl… Je toho dost. Ona je pestrost v poslouchání hodně prospěšná i při skládání, protože člověk se pak snáze vymaní ze stereotypů určitého hudebního stylu, a já ještě navíc mám rád různé hudební fúze, takže prostě poslouchám, na co mám zrovna chuť.

Jiří Špalek

Jiří Špalek

Proč padla volba právě na Nevidomou dívku?
Helena: Byla to vlastně tak trochu náhoda. Jedna moje studentka si přála tu písničku zpívat, ale nebyl na ni hudební základ v odpovídající tónině pro ženský hlas. Poprosila jsem Jirku, jestli by ho pro mne neudělal a jeho zároveň napadlo vytvořit metalovou verzi, prý kdybych si ji chtěla zazpívat taky. No a já chtěla, protože ji zpracoval opravdu moc hezky. (úsměv) Nakonec se nám tak zalíbila, že jsme se rozhodli na ni udělat klip a poslat ji do světa.

Jirka: Přesně tak. Helena si objednala pro svou žačku hudební podklad. A jak jsem tak tvořil, napadlo mne, co by to udělalo, kdyby se z toho udělal bigbít. Já občas mívám takové záchvaty. (úsměv) Tak jsem si k tomu zkusil něco na elektrickou kytaru, zalíbilo se mi to a natočil jsem to. Oslovil jsem Helenu s nabídkou vokálu, ona souhlasila a nazpívala písničku excelentně. Pro zajímavost, Helena to zvládla na jeden zátah, bez jediného střihu. A protože TILIA je náš společný projekt a Helena je hlavním hlasem připravovaného alba, vypustili jsme i tuhle písničku pod touto značkou, jako takové řekněme entrée projektu.

Karel Kryl je pro mnoho lidí nedotknutelný, nemáte obavy, že se najdou lidi, kteří vás budou za rockovou úpravu jeho písničky odsuzovat?
Helena: Samozřejmě jsme počítali s tím, že vstupujeme na tenký led, že někomu se líbit nebude a že ortodoxní posluchači ji zkritizují nebo dokonce odsoudí. Ale nechtěli jsme Karla Kryla ani jeho píseň nijak poškodit, nebo snad zesměšnit, jen jsme jí chtěli vtisknout novou tvář a jako rockeři vzdát hold Krylovu nadčasovému dílu.

Jirka: Zatím žádné vyloženě zatracující kritiky od posluchačů nemáme, naopak ohlasy jsou příznivé, sledovanost dobrá. Občas se objeví nějaký komentář „zraněného“ folkaře, ale to je v pořádku. Všem se nemůže líbit všechno. A kritici čehokoliv se najdou vždycky, to je náš národní sport. Ale to je v pořádku, máme svobodu slova. Zatím. Na druhou stranu v tomhle směru nejsme průkopníci, protože různých úprav různých Krylových písní jsou mraky, takže určitě nebudeme první kritizovaní. Pravda, nevím, zda už někdo zkusil transformaci do heavy metalu – v tomhle jsme asi první, a snad nám tuto troufalost ortodoxní písničkáři a folkaři odpustí, ale nám se to prostě líbí. (úsměv) A já osobně se kritiky nebojím, dokonce ji mám i rád, pokud je konstruktivní a něco mi dá. A takové ty nicneříkající kritické hlasy, které vlastně nic nesdělují, mne příliš nezajímají. Mně tihle lidé připomínají fotbalové fanoušky, kteří doma na gauči přesně vědí, jak to měl ten Panenka zahrát. Pro mne je důležité, že jsme se dobře bavili, něco vytvořili, a doufám, že se tahle heavymetalová balada fanouškům metalu líbí a bude líbit.

Co byste tedy případným kritikům vzkázali?
Helena: Přesně to, o čem jsem mluvila v předchozí odpovědi. Nevidomá dívka je nádherná a inspirující píseň a my jsme rozhodně nechtěli ji ani pana Kryla nijak znevážit. Chtěli jsme jen jako rockoví muzikanti jeho odkaz připomenout současnějším rockovým nádechem. Samozřejmě se píseň musela trochu přizpůsobit ženskému projevu. Pevně věřím, že se Krylovi obdivovatelé neurazí a přijmou naši metalovou verzi s pochopením.

Jirka: Já bych případným kritikům snad jen připomněl, že jim nic nebrání nahrávku nebo video včas vypnout, aby nedošli nějaké duševní újmy, a pustit si něco, co jim sedí lépe. A možná bych je poprosil o trochu víc tolerance.

Videoklip k písni měl premiéru symbolicky 21. srpna, předpokládám, že tohle datum nebylo zvoleno náhodně.
Helena: Nebylo.

Jirka: Ten den byl samozřejmě zvolen záměrně, protože Karel Kryl je s dvacátým prvním srpnem 1968 spojen zcela zásadně. Co se v té době dělo, je všeobecně známo, a Karla Kryla tehdy objevil národ přes vysílání Českého rozhlasu. A i když opravdovou ikonou a silným protikomunistickým hlasem se stal až v roce 1969, tak 21. srpen 1968 byl den, od kterého se datuje ona takzvaná „normalizace“: doba, kdy snad neexistoval Čech, který by jeho jméno neznal.

Helena Kubelková

Helena Kubelková

Kdo všechno se na výrobě klipu podílel?
Helena: Odpověď nechám na Jirkovi

Jirka: Hrubý scénář jsme dávali dohromady s Helenou a Liborem Nedvídkem a zčásti vznikal v průběhu natáčení, protože nápady přicházely tak nějak samovolně.  Nakonec jsme do toho mluvili všichni po celou dobu natáčení. (I když Helena první natáčecí den moc nemluvila, protože byla dost zmrzlá, když jsme ji nutili ve dvanácti stupních lítat bosou po mokrých loukách). Za kamerou stál Libor, který pak měl na starosti i celou postprodukci.

Trochu práce dalo najít altán, respektive besídku, protože jsem si umanul, že tam musí být. Nakonec jsme objevili vyhovující objekt ve Štiříně. Kromě Štiřína se točilo ještě u Hostivařské přehrady, a klip jsme dotáčeli na Břevnovském hřbitově, kde je Karel Kryl pohřben.

Písnička je nahrána, klip natočen, co bude dál? Uvažujete nahrát celé album Krylových písní, jako to kdysi udělal Daniel Landa?
Helena: Celé album Krylových písní zatím neplánujeme, ale nikdy neříkám nikdy.

Jirka: Nic takového v plánu obecně není. Pokud projekt TILIA jako takový přetrvá, bude pravděpodobně mít formu nějakých netradičních úprav českých písní, buď lidových, nebo zlidovělých umělých, ale neuvažujeme o tom, že bychom se takto cíleně věnovali některému autorovi. Tím myslím autory hudební. Nevylučuji třeba album, na kterém by se zhudebnily básně některých českých autorů, a podobně. Základem je, že hudba bude vycházet jen a pouze z české tvorby, ať již hudební, nebo básnické. On by to měl evokovat už sám název projektu nebo kapely, nebo jak to budeme nazývat, protože TILIA je latinský název pro lípu – náš národní strom. Takže uvidíme, jak se situace vyvine, a necháme tomu volný průběh.

Zmínil jsi projekt TILIA. Mohl bys ho čtenářům blíže představit?
Helena: Vymysleli jsme ho, když nás napadlo natočit album lidových písní. Nejdříve jsem nazpívala jednu lidovku, jen jako pokus, a pak jsme začali přemýšlet o dalších. Písničky jsme vybírali docela dlouho a pečlivě. Něco napadlo mne a něco Jirku. Když se natáčení rozběhlo, rozhodli jsme se album neprezentovat jako jednotlivci, ale jako náš společný projekt s názvem Tilia (Lípa). Mělo jít původně pouze o již zmiňované CD, ale protože přicházejí stále nové nápady, tak jsme usoudili, že bude dobré pod touto značkou prezentovat je všechny společně. Je to hrozně fajn, protože zkouším nové pěvecké polohy, nálady, barvy hlasu, nebo se naopak vracím ke starým, již téměř zapomenutým hudebním kořenům, a to je prostě super. Teď mě napadlo, že bych měla chuť si zazpívat nějakou klasiku. (úsměv)

Jiří Špalek

Jiří Špalek

Jirka: Tenhle projekt vznikl vlastně tak nějak samovolně, podobně jako Nevidomá dívka (možná se z toho stane tradice). Před nějakou dobou jsem pro jednu svou žačku na její žádost připravoval podklad jedné lidové písničky, aby měla podle čeho cvičit. Když jsem slyšel výsledek, vycítil jsem potenciál, a zkusil ji natočit jako rockovou instrumentálku. A pak už se to rozeběhlo, jak říká Helena. Skvělé je, že Helena má veliký hlasový rozsah, a ačkoliv je považována za sopránovou zpěvačku, přesahuje hranice sopránu poměrně výrazně. Navíc se umí bravurně pracovat s různými hlasovými barvami, od vyloženě dravých metalových, až po ty vyloženě jemné. Když jsme se o projektu bavili, přišla s nápadem, že by bylo prima oživit album o další hlasy, a oslovila další zpěváky a zpěvačky, se kterými na albu nazpívala několik duetů, takže celkově bude včetně backvokalistů na chystaném albu slyšet devět hlasů. Když jsme hledali pro projekt jméno, padla konečná volba na název TILIA.  Bylo samozřejmě potřeba logo, to je prací Petra Bryka, který ho navrhoval a zpracoval graficky. Stylově se TILIA bude pohybovat někde těsně na hranici heavymetalu, ale v těch jeho jemnějších, melodických odnožích, obohacených o v tomto hudebním stylu netradiční akustické nástroje. Zvuk by měl být v konečném výsledku hodně plný, barevný, s velkým důrazem na harmonie, melodičnost a vícehlasé vokály. Takže shrnuto, prozatím je TILIA studiový projekt, kromě mne a Heleny bez stálého složení. (úsměv)

A co živé hraní, to vás neláká?
Helena: Je možné, že něco vymyslíme, ale záleží na situaci a samozřejmě na ohlasech posluchačů.

Jirka: Na živé hraní samozřejmě přišla řeč, a konečné slovo zatím nepadlo. Záleží na tom, jak dopadne chystané CD. Další otazník je, jestli seženeme muzikanty na odpovídající úrovni. Pokud by k živým vystoupením došlo, uvažujeme o tom, že bychom nejspíš vystupovali unplugged, tedy akusticky. Tam je to pak samozřejmě otázka dobrých aranží, abychom dokázali i při téhle formě vystupování zachovat dostatečnou rockovou dravost.

Nahrávka má výborný zvuk, kde vznikala?
Helena: To je Jirkova práce.

Jirka: Nejenom moje. Hudební stránku a produkci jsem měl na starosti já, ale zpěvy se ale točily ve studiu BELLATRIX, se kterým měla Helena zkušenosti z dřívějška. Zbytek se točil v mém studiu VenkOFF Records, kde se i míchalo a dělal se mastering. Pro kytary jsem si zvolil trochu vintage zvuk, protože jsem chtěl lehce zachovat závan starších heavymetalových časů a starší zvuk mi zněl k téhle písni tak nějak přirozeněji než dnešní moderní.

Jiří Špalek

Jiří Špalek

Určitě máte mnoho dalších hudebních aktivit, můžete je čtenářům poodhalit?
Helena: V současné době se věnuji své kapele Rheia, se kterou jsme po menších problémech dotočili CD a brzy plánujeme jeho oficiální vydání. Vystupuji také v RockOpeře Praha, která v září zahájila novou sezónu, a mojí hlavní pracovní náplní je výuka zpěvu. Občas také píšu texty pro jiné kapely a interprety, hostuji v různých studiových projektech nebo pomáhám s nahráváním ostatním zpěvákům, či zpěvačkám.

Jirka: To se trochu vracíme k živému hraní, protože tam bude jednou z otázek, jak to budeme schopni zvládat časově. Jak jsme slyšeli, Helena neví, co dřív, a já kromě vyučování kytary mám dost napilno ve studiu se skládáním nahráváním pro klienty (teď momentálně u mne nahrává kapela Autogen a další čekají na termíny, v jednání je nějaká filmová muzika atd.).

Jirko, když jsme spolu mluvili asi před dvěma lety, připravoval jsi s Helenou vydání lidových písniček v metalové podobě. Ale nevím, jestli ta deska vyšla. Jaká je tedy situace?
Jirka: Tohle album TILIA je taková „kovářova kobyla“. Projekt je to sám o sobě náročný po všech stránkách, včetně množství nástrojů i zpěváků, kteří se na něm kromě Heleny objeví. Chci samozřejmě, aby vyšel po všech stránkách co nejlépe, takže jsem dvakrát přetáčel všechny kytary, protože se mi nelíbil výsledný celkový zvuk, předělávaly se celé bicí, protože nesplňovaly úplně přesně to, co jsme od nich očekávali. Takže obecně kvůli náročnosti celého projektu docházelo ke skluzu a pak do toho ještě zasáhl covid. Navíc jsem se nakonec rozhodl, že písničky smíchám a zmasteruji sám, protože mám poměrně jasnou představu, kde, co a jak má být slyšet a jak by měl znít celek. To prostě opravdu budu musit nakonec udělat já. Vzhledem k tomu, že některé skladby mají přes sto osmdesát stop, jde to pomalu.  Stav je v této chvíli takový, že je všechno natočené a míchá se, některé skladby jsou již smíchané a nechávám je „uležet“ před masteringem. Ale bohužel se k práci na tomhle albu dostávám, jen když je čas, a toho je hrozně málo, takže v téhle chvíli nejsem schopen odhadnout, kdy bude dokončeno. Ale o to víc se na něj těšíme. (úsměv)