Zdeněk Barták – Z trempa rockerem – Druhá část

Text: Luboš Hnát
Foto: Archiv Zdeňka Bartáka
Publikováno: 5. 6. 2020

Aktuální sestava s Milanem a Kubou Kramarovičovými - Kocourfest 2019

Aktuální sestava s Milanem a Kubou Kramarovičovými – Kocourfest 2019

Za svou kariéru toho ZDENĚK BARTÁK stihl opravdu hodně. Stál u zrodu folkové formace Idaho, byl prvním frontmanem jižanské Pumpy. Je znám také jako vyhledávaný zvukař, který dlouhou dobu spolupracoval s Michalem Prokopem. Nyní své písničky hraje v akustickém duu s Milanem Kramarovičem. Protože rozhovor je velmi obsáhlý, rozhodli jsme se jej rozdělit na dva díly. Dnes přinášíme Dokončení. První část naleznete zde.

Proč padla volba na jižanský rock?
Jižanský rock, to bylo něco, co přišlo samo od sebe. Michal má tu muziku místo krve. Jak to složí, tak se to hraje. Kdo to necejtí, musí pryč, protože by jen lhal. Já jsem se nesnažil nějak prosadit nebo někde uchytit. Ten nápad odpovědět na inzerát a jít si zazkoušet s kapelou, to byl jediný případ – byla z toho tahle kapela.

V určité době jsme byli fakt dobrá parta. Často jsme se scházeli u Michala Němečka doma jenom proto, abychom si lehli na podlahu a poslouchali jsme jeho desky. On měl štěstí v tom, že tehdy pracoval někde v Supraphonu nebo Pantonu a jeho šéfem byl Lubomír Dorůžka (hudební publicista a vědec – pozn. red.). A Michal se díky tomu dostal k obrovské spoustě gramofonových desek, z nějakého důvodu měl možnost si občas něco odkoupit z archivu. Takže měl velkou zásobu skvělé muziky, se kterou nás seznamoval. Vždycky jsme si večer lehli na podlahu v modrým pokoji, zhasli jsme světlo, dali jsme si pivo a poslouchali jsme několik hodin výtečnou muziku. V pozdější době, když přišel do kapely Milan Balcar, tak díky jeho kamarádům z okolí Plzně jsme jezdívali dost často do Plzně sledovat německou televizi, kde byly pravidelné pořady Rockpalast. A tam jsme viděli někdy kapely naživo. To byla obrovská zkušenost. Pražáci a jiní vnitrozemci byli v nevýhodě oproti Plzeňákům a jiným příhraničníkům.

Pumpa na Barče. Zleva: Michal Němeček, já, Milan Balcar, Tonda Smrčka a Horymír Vávrů.

Pumpa na Barče. Zleva: Michal Němeček, já, Milan Balcar, Tonda Smrčka a Horymír Vávrů.

Když odešel bubeník Jirka Horálek, hledali jsme za něj náhradu a tehdy jsme začali zkoušet v domečku, který patřil Jirkovi Plechovi Novotnému, basákovi ze Žlutýho psa. Šlo o domek v ulici Pod hradním vodojemem na Praze 6. Bydlel v něm jeho děda, a chudák musel trpět ten kravál celej den. Do zkušebny jsme mu chodili přes ložnici. Tehdy přišel na konkurz Milan Balcar, no a to byl prostě bubeník, kterého Pumpa potřebovala, protože to byl řezník a výbornej muzikant, měl spoustu energie a taky pořádnou žízeň. To taky potom byl důvod jeho odchodu z Pumpy a vlastně ten chlast byl nepřímou příčinou nebo jednou z příčin i mého odchodu z kapely.

Takže v roce 1982 přišel bubeník Milan Balcar. My jsme se zúčastnili pražského klání, kterému se říkalo Beat Salon. Ten ročník jsme vyhráli! Samozřejmě i proto, že ta rytmika Tonda Smrčka a Milan Balcar šlapala skvěle. Už nikdy neměla Pumpa takové rytmické srdce jako v době spojení Balcar a Smrčka. Tonda má výborný bluesový cítění a s dobrým a přesným bubeníkem si může dovolit hrát „houpavě“. A to bylo pro Pumpu zásadní.

Když jsem asi před dvěma lety dělal rozhovor s Jindrou Vobořilem, říkal mi, žes nechtěl zpívat, ale jen zvučit. Většina lidí sní o tom, že se jednou dostane na pódium, ty ses z něho dobrovolně stáhnul, proč?
Když odešel z kapely Smrčka, zčistajasna, jak to má ve zvyku a jak to asi v životě udělal vícekrát, hledali jsme baskytaristu. Na jeden z konkurzů přišel Jindra Vobořil. Byl to velmi zkušený muzikant, který prošel do té doby spoustou kapel včetně Neckářových Bacilů, a tak volba padla na něho. Navíc on s sebou přinesl nejmíň problémů. Byl to profík, ale úplně jiný muzikant, než podle mne Pumpa potřebovala. Byl to úplně jiný baskytarista než Smrčka, a proto nešlo podle mého soudu o dobrou volbu: najednou začala Pumpa hrát „rovně“. Už tam nebylo takové to zhoupnutí v rytmu a začala jiná éra. To byla taky doba, kdy jsme hráli asi 10–15 kšeftů za měsíc a polovina nebo většina z nich byly tancovačky. A to nebyl můj plán. Prostě pro mě bylo příliš, když člověk zpívá písničky tohohle druhu a když máte v repertoáru Cats Scratch Fever, ZZ Top a v tomhle duchu dvacet vlastních věcí, tak to je opravdu fyzicky hodně náročná věc. Na to jsem neměl, nemám a nikdy mít nebudu sílu v hlasivkách. Já jsem po těch tancovačkách byl doslova a do písmene vyřízený. Nemohl jsem ani mluvit, natož zpívat.

Pumpa

Pumpa

Už pár let před vznikem Pumpy, když jsme zkoušeli s Petrem Rímským a potom s Pepíkem Srbem, tak se ukázala potřeba nebýt závislý na najatých zvukařích. Začal jsem proto stavět vlastní PA systém. „Stavět“ je silné slovo: spíš by se dalo říct „vyřezávat z dubové větve“.

Nemaje příbuzných na Západě, byl jsem odkázán na vlastní zdroje a trpělivost naučit se, jak na to. Všechno jsem si pořídil z domácích zdrojů nebo z věcí, které se různými cestami propašovaly, ale mě to docela bavilo. Byl jsem rád že nejsem na někom závislý, že koneckonců když se jde hrát, tak si člověk prostě postaví svůj aparát, a funguje to. Nějak se to podařilo, nakonec jsme toho aparátu vozili tři tuny. A hrálo to.

Jednou jsem ráno po nějakém mejdanu jel do práce do centra Prahy a ujela mi tramvaj v Praze 10 na Solidaritě, kde jsem bydlel tehdy se Zuzanou. Rozhodl jsem se stopovat. A zastavil mi kluk z dvanáctsettrojkou: vyklubal se z něj Petr Brumlich, kterýmu jsem stačil během jízdy vylíčit, jak bychom potřebovali někoho s nějakým náklaďákem nebo s nějakým větším autem, aby nám vozil aparaturu. No to byla taková doba… Prostě asi za tři neděle mi Petr Brumlich zazvonil u baráku. Přišel mi říct, že má něco pro mě, ať s ním jdu na parkoviště.

Pumpa s Jindrou Vobořilem

Pumpa s Jindrou Vobořilem

Tam V Olšinách bylo velké parkoviště, a když jsem tam přišel, uviděl jsem obrovský zelený vojenský autobus. Petr povídá: „Tak jsem vole koupil ten autobus a budu s vámi jezdit.“ Tedy s Pumpou. Takže jsme začali, ale do toho cestovního autobusu se nedaly pořádně nakládat ty velký bedny, protože to nemělo žádný zadní vrata. Okamžitě, když jsme tohle zjistili, tak ho prodal a koupil dlouhý modrý autobus, který měl zadní vrata a byl asi o 4 metry delší než normální autobusy. Takže se občas stavěl na zadní, protože se to převážilo a zvedlo to ten předek… Potom jsme zjistili, že potřebujeme světla – a Petr si pořídil svá vlastní. A takhle vznikla ta technika Barták–Brumlich, se kterou jsme potom jezdili během mého působení u Pumpy a také jsme jezdili i pro jiné kapely. Takže vlastně kromě zpívání s Pumpou jsem se začal živit ještě ozvučováním kapel.

Jednou to hezky řekl novinář Vojta Lindaur, s kterým jsem se neviděl dlouhý léta. A já někdy asi před 10 lety jel autem po Praze a poslouchal jsem v Rádiu Beat pořad který on uváděl. Když jsem ho slyšel, zavolal jsem tam, jestli je to naživo a jestli můžu dostat Vojtu na telefon. A za chvilku už říkám: „Ahoj Vojto, dlouho jsme se neslyšeli.“ No a vzpomínali jsme krátce v té pauze ve vysílání na staré časy a on potom do éteru říká: „Právě jsem, vážení přátelé, hovořil se Zdeňkem Bartákem. A kdybyste nevěděli, o koho jde, tak koho v osmdesátých letech nezvučil Zdeněk Barták, ten jako by nebyl!“ To mě potěšilo.

V roce 1984 potřebovali na Pražském kulturním středisku nějaký záskok na Staroměstské náměstí, kde měl hrát Michal Prokop a Framus Five. Bylo tam asi pět tisíc lidí a oni nám zavolali, jestli bychom neozvučili tenhle koncert. Tak jsme naložili aparát a upalovali jsme na Staroměstské náměstí. A byl to nádherný koncert! Já se tam poprvé vlastně setkal s takovouhle kapelou. Sestava byla famózní! Hrál tam na kytaru Petr Kulich Pokorný, Jirka Veselý na basu, Jirka Chlumecký na bicí, Lubor Šonka na klávesy a Michal Prokop, samozřejmě. Dopadlo to výborně, kapela hrála jako z praku, skvělá atmosféra. Povedlo se nám to a krátce poté přišlo od téhle kapely lano.

Já jsem si zpočátku myslel, že to půjde skloubit, že budu zpívat v Pumpě a zároveň můžeme zvučit Framus Five. Jenže to byla doba, kdy taky bylo potřeba se pořádně napít, a to věděl dobře hlavně Milan Balcar, že jo. My jsme v té době s Pumpou prakticky vůbec nezkoušeli, nedělali jsme nový věci, jenom jsme hráli a vlastně po každé akci jsme vypili, co se dalo. Teda mnozí z nás: nepamatuji si, že by třeba pil Michal Němeček. Ale všichni ostatní v kapele jsme se uměli napít!

Pumpa v atelieru - bolševik nařídil schovat vlasy

Pumpa v atelieru – bolševik nařídil schovat vlasy

Byla to vlastně doba, kdy nebyl v kapele žádný vývoj. Už tam nebyl Tonda Smrčka a byl tam Jindra Vobořil, a jak jsem zmínil, ty moje indispozice po těch tancovačkách Němeček vyřešil tím, že prostě dal některé písničky zpívat jemu. Takže se stávalo, že když jsme hráli koncert, tak já odzpíval třeba prvních pět věcí na začátku a přesně ve chvíli, kdy jsem se dostal do tempa, šel jsem si sednout do šatny. S tím jsem opravdu dvakrát spokojený nebyl.

A potom přišel Framus, což pro mě byla nová muzika, nová kvalita, jiný přístup k muzice, než jaký jsme tou dobou měli v Pumpě. A já jsem proto Němečkovi řekl, že než abych (samozřejmě to je přitažené za vlasy) špatnou muziku hrál, tak radši budu dobrou muziku zvučit. No, nebyla to šťastná formulace, ze který potom možná vyplynulo to, co Jindra Vobořil řekl tobě do rozhovoru. Ale nebylo to tak, že bych nechtěl zpívat nebo že bych radši zvučil, než zpíval. To v žádném případě!

Pumpa  na počátku. Asi 1980.

Pumpa na počátku. Asi 1980.

Co ti dávalo zvučení oproti zpěvu?
To jsou dvě různé profese, dvě různé disciplíny. Samozřejmě že zvučení, zvukařská práce, to byla výzva.  A já když začnu něco dělat, mám samozřejmě potřebu to dělat co nejlíp. A tenkrát, když jsme začali jezdit s Petrem Brumlichem v té pomyslné první lize a začali jsme produkovat pro Pragokoncert a pro PKS různé kapely a naší domovskou kapelou byl Framus Five, tak moc myšlenek na něco jiného už nebylo.

Jak říkám, byla to velká výzva dosáhnout toho, abychom byli dobří, aby s námi ty kapely, ať už to byli profíci nebo amatéři, byly spokojené. Vždyť jsem si tím taky vydělával na živobytí! Takže jsme prostě potřebovali být dobří, potřebovali jsme mít tu práci. A přiznám se, že mě v té době zpívání moc nechybělo. Zkrátka zvučení toho muzikanta převálcovalo. Ale dnes vím, že jen dočasně. Ale nikdy pro mě věc nestála tak, jestli zvučení, nebo zpěv.

Příprava na ozvučení festivalu Haškova Lipnice. asi 1984-85.

Příprava na ozvučení festivalu Haškova Lipnice. asi 1984-85.

Je nějaký rozdíl mezi zvučením velké hvězdy jako Michal Prokop a začínající kapelou?
Především musím říct, že Michal Prokop se nikdy za dobu naší spolupráce nechoval ke mně ani k někomu jinému jako nějaká hvězda. A to byl i důvod, proč jsme si spolu asi sedli i lidsky. Je to normální kluk, který toho hodně umí, ale nedává to příliš najevo. Nechová se jako hvězda. Mezi ozvučováním takovýhle kapely jako Framus Five nebo takového člověka jako Michal Prokop a ozvučením kohokoliv jiného žádný rozdíl není. Vždycky je potřeba, aby si člověk svoji práci odvedl pokud možno co nejlépe. Já dodnes mám tenhle přístup u sebe ve studiu: ať nahrávám profíka, nebo amatéra, snažím se mít k oběma stejný přístup. Jde o výsledek a tím je zvukový obraz a zpřístupnění umělcových pocitů a emocí posluchačům nebo divákům.

Při koncertech Framusu jsem s Michalem zpíval vokály od pultu

Při koncertech Framusu jsem s Michalem zpíval vokály od pultu

Někdy je to u amatérských kapel trochu těžší, protože jsou detaily, které musíte jako zvukař ve studiu nebo jako režisér ve studiu dělat za ně. Pokud přijde do studia profík s jasnou myšlenkou, s hotovým projektem, tak je to možná pro mě snadnější. Ale to platí i pro živé ozvučování. Já musím přiznat, že i Michal Prokop si se mnou jako se zvukařem vytrpěl svoje, protože moje technické vybavení nebylo zdaleka ideální a při nejlepší vůli jsem nemohl jemu ani nikomu jinému poskytnout takový komfort a pohodlí, jak si situace žádala. Velkou slabinou byly nekvalitní odposlechy. Kdyby to šlo zpětně napravit, udělal bych to. Ale nikdy mi to nedal najevo a musím říct, že Michal Prokop nebyl zdaleka jediná hvězda, se kterou jsem měl možnost spolupracovat, byť třeba jenom krátce. Ozvučoval jsem Karla Gotta na záskoku ve Slaném s přímým přenosem do televize, jezdil jsem záskoky s různými kapelami. A musím říct, že profíci jsou to nejlepší, co vás může potkat. Nikdy jsem se nesetkal s nějakým povýšeným přístupem ze strany slavných lidí nebo velkých hvězd.

V devadesátých letech sis dal od muziky pauzu, proč?
Budu stručný. Po revoluci dramaticky poklesla návštěvnost na koncertech a přestal být obecně zájem o české kapely. Prostě se z toho nedalo žít. Proto jsem se začal věnovat manažerské práci, abych zajistil pravidelný příjem. A jsme opět u toho: práce mě pohltila zcela, protože jsem ji prostě chtěl dělat dobře a úspěšně. Až někdy kolem roku 2010 jsem zjistil, že bez hudby se neobejdu, že ji potřebuji k životu. A že mám v sobě jakousi potřebu se prostřednictvím hudby a textů vyjadřovat ke svému okolí. Komentovat ho. Začal jsem psát opět písničky, a vypadá to, že mi to fakt k přežití stačí.

S Honzou Adamčíkem 2014

S Honzou Adamčíkem 2014

V současné době opět vystupuješ v duu s Milanem Kramarovičem. Co tě táhlo zpět na pódium?
Právě někdy kolem toho roku 2010 jsem si doma vybudoval nahrávací studio a začal jsem si zpracovávat svou muziku. Přizval jsem k tomu Tondu Smrčku a s jeho pomocí a muzikantským přispěním jsem začal pracovat na pomyslné desce. A jak jsme se tak scházeli a vrtali se v písničkách, řekli jsme si, že by možná nebylo špatné jít s tím před lidi. A přihlásili jsme se na Portu. A ejhle! Na pražském předkole jsme získali první místo v autorské soutěži, a jeli jsme do Ústí. Tam jsem získal druhé místo za písničku Na Matějský pouti. Cítil jsem víc a víc, že musím hrát živě, třeba jen s kytarou a harmonikou.

Když Tonda jako vždy náhle zmizel, požádal jsem kytaristu a kamaráda Honzu „Hada“ Adamčíka, aby jezdil se mnou. Hráli jsme spolu asi dva roky, jezdili po klubech a postavili jsme repertoár. Časem se ukázalo, že máme na některé detaily odlišný názor, odlišný přístup, a zabalili jsme to. Protože jsem tehdy měl dojednáno několik vystoupení, požádal jsem Milana Kramaroviče o záskok. No a jsme spolu pět let a náramně si rozumíme. Je skvělý kytarista, a mám pocit, že vnímá hudební i textový obsah mých písniček. Moc bych si přál, aby nám spolupráce vydržela.

S Tondou Smrčkou po Portě 2012.

S Tondou Smrčkou po Portě 2012.

Jaké písničky hrajete?
Téměř výhradně moje věci. Proto to taky dělám. Nejsem typický interpret. Chci hrát a zpívat jen tehdy, když mám vlastní muziku a slova. Je pár výjimek, kdy hrajeme převzatou věc, třeba s českým textem. Jsou to pro nás zásadní písně, které prostě hrát musíme. Moje písničky jsou jakousi fúzí folku, rocku a blues. Vyvíjí se to samo, a já do podoby dalších písní raději moc nezasahuju.

Před dvěma lety jste vydali CD, uvažuješ už o jeho nástupci?
Mám plnej šuplík. To naše první Chladno, ale jasno je dvojcédéčko. A je natočeno tak, abychom hráli na koncertech ve dvou nebo ve třech (hraje s námi ještě Kuba Kramarovič na basu) stejně, jako je to na desce. Naše další album určitě bude košatější.

Prohlédněte si celý archiv Zdeňka Bartáka: