The Agony – Ženská rocková revoluce

Foto: Archiv The Agony
Korektury: Eva Houšková, www.irockshock.net

The Agony

Fenomén čistě ženské heavyrockové kapely THE AGONY se v poslední době nedá přehlédnout. Ať už jde o koncerty s hvězdnými zahraničními kapelami, nebo o svět sociálních sítí a internetu, The Agony je zkrátka všude plno. Před nedávnem holky navíc v hostivařském studiu dokončily nahrávání svého debutového alba, které ponese název Dirty And Dangerous. Nejen aktuální dění jsme v následujícím rozhovoru probrali s frontwoman NIKOLOU KANDOUSSI.

S The Agony máte za sebou nahrávání debutového alba. Jak nahrávání proběhlo a jaký máš z výsledku pocit?
Nahrávání proběhlo až překvapivě podle plánu a relativně hladce; měly jsme vyhrazených čtrnáct dní a v rámci těch se stihlo všechno včetně mixu, z čehož máme radost. Z výsledku máme hodně dobrý pocit, je skvělý slyšet všechny naše nové songy konečně nahrané tak, jak jsme si to představovaly – čekaly jsme na to dlouho a stálo to za to, teď už zbývá jen doufat, že to samé si budou po poslechu myslet taky fanoušci.

Kdo CD produkoval?
Dá se říct, že my samy plus částečně Zdeněk Šikýř a David Pavlík ze studia Hostivař. Producenta jako takového jsme neměly, zato jsme měly všechen nový materiál poctivě nazkoušený a připravený ve formě demáčů, takže bylo předem jasný, jak to zhruba bude znít a jak budou vypadat všechny formy a aranže. Pak jsme s tím přišly do studia, začaly nahrávat a většinu jsme nechaly identickou s demáči, kromě momentů, kdy Zdeněk nebo David (podle toho, kdo zrovna seděl v řízení letového provozu) při natáčení řekli „To je dobrý, ale zkus to zahrát ještě takhle a takhle, mohlo by to pomoct“, popř. „V tomhle místě to basa nepotvrzuje“ nebo „Sem by se hodila vyšší harmonie…“. Tím, že jsou oba výborní muzikanti a čerství, nezúčastnění a objektivní posluchači našeho nového materiálu, byli schopni nám poradit hodně důležité maličkosti, ze kterých se občas staly naše oblíbené momenty v písničkách. Pomohli tomu dát hezčí ‘xicht‘.

Budou na albu jen ‘starší‘ písně, nebo se na něm objeví i nějaká novinka, která byla složena jen pro něj?
Na albu je třináct písniček. Znovu jsme nahrály „T.W.S“. a „Rockin’“ z EP „Loud And Furious“ plus loňský singl „Give It To Me“. Taky jsme oprášily tři songy z mojí pre-Agony éry, které hrajeme naživo – „Evil Angel“, „Waiting“ a „Aim And Fire“ – a zbytek jsou úplné novinky psané přímo pro album.

Budete k desce točit nějaký klip nebo vydávat singl?
Klip je v plánu na podzim, až se nám vrátí naše bubenice, která si naposledy odplula kamsi do Středozemního moře. Pak se vrhneme do procesu dohadování, na kterou písničku budeme klip točit. Už jsme měly skoro jasno, ale jakmile jsme dodělaly album, favoritů se vyrojilo víc. Třeba to dopadne tak, že klipy budou dva. (smích)

Nahrávání jste financovaly crowdfundingovými kampaněmi na serverech startovac.cz a pledgemusic.com. Proč jste se rozhodly pro tenhle model financování?
Co si budeme nalhávat, peníze jsou pro chod kapely potřeba. Jenže – nehrajeme koncerty za takové honoráře, abychom si na nějaké větší záležitosti jen tak uspořily, taky nemáme sponzory a nahrávací společnosti už si na sebe dávno nevezmou riziko investice do neznámého interpreta, a i kdyby ano, byl by tu najednou někdo, kdo by tím pádem měl právo nám do všeho kecat, což se nám moc nezdá. O crowdfundingu jsem slyšela poprvé tuším od svého táty, taky od Jackie z Girlschool a dalšího kamaráda. Sama jsem pak sledovala úspěšné kampaně punkrockových Vice Squad a Eureka Machines a viděla jsem, že to funguje přesně tak, jak je potřeba – děláš něco pro fanoušky, s fanoušky, díky fanouškům. Není tam žádná třetí strana, je to takové dost upřímné, osobní a pro fanoušky zajímavé. Na Pledgemusic se dokonce pravidelně objevovali lidi, kteří o nás v životě neslyšeli, ale rádi hledají něco nového a podporují nadějné projekty, tak nás podpořili taky. Byl to docela risk a adrenalin, když jsme to celé spouštěly, ale dopadlo to výborně a rozhodně tuhle cestu doporučujeme všem dalším kapelám – my se k tomu v budoucnu dost pravděpodobně vrátíme.

Jaký měly kampaně úspěch?
Neuvěřitelný. Na Startovači jsme měly ‘splněno‘ za necelý týden, nakonec jsme dokonce přešvihly. Ze zahraniční kampaně na Pledgemusic jsme měly trochu větší vítr a pár lidí tady dokonce zvedalo obočí: „Vy si myslíte, že vám v zahraničí dají tisíc euro, jo?“ No a teď to vypadá, že nám dají skoro dva. (smích) Pro nás to znamenalo hlavně určitou svobodu – mohly jsme se soustředit na to, abychom vybraly kvalitní studio, měly dost času na nahrávání, udělaly dobrý promo fotky, design, booklet… zkrátka abychom si to, jak se říká, vymazlily a nic neodflákly proto, že ‘na to nemáme‘. A za to, že jsme si tohle mohly dovolit, vděčíme právě našim fanouškům.

Rozumím tomu tak, že CD vydáte vlastním nákladem. Nebo vyjde pod firmou?Rozumíš tomu správně, „Dirty And Dangerous“ vydáváme vlastním nákladem – k dispozici bude primárně na webu www.theagony.cz a na koncertech. Pokud by se objevil distributor, který by CD chtěl za rozumných podmínek protáhnout někam dál a třeba i do světa, jsme otevřené všemu, ale zatím je to takhle.

CD je nahráno; co bude dál, jak bude vypadat jeho propagace?
CD je nahráno, v červnu ho s velkou pompou vydáme a dáme si záležet na tom, aby bylo dostupné všude, kde to jde – minimálně v rámci internetů. Dneska si cédéčko člověk jen tak na blind nekoupí, já osobně si ráda novinku nejdřív někde poslechnu a až pak teprve kupuju, takže Dirty And Dangerous bude k poslechu na YouTube, Spotify a dalších záležitostech… Jinou formou propagace jsou pak samozřejmě koncerty. Věřím v to, že někde zahrajeme fakt dobře, uděláme na lidi dojem, ti pak půjdou, cédéčko si od nás koupí, poslechnou, padnou blahem, doporučí kamarádům, takhle to půjde dál a dál a do pár let tu máme vyprodanou O2 Arenu, že jo. (smích)

Na podzim budete album křtít; máš už nějakou představu, jak by mohl křest vypadat, koho byste si chtěly pozvat atd.?
Představu máme, mluvily jsme o tom, že by si každá z nás vybrala svého ‘kmotra‘ z řad muzikantů – já bych třeba byla nadšená, kdyby přijela Jax Chambers, Kajda zase mluvila o Klaudovi Kryšpínovi… uvidíme, zatím je to daleko, ale určitě uděláme maximum pro to, aby to bylo super.

The Agony - obal CD

Vaše bubenice Kajda odjela na čtyři měsíce do zahraničí, jak tedy budou vypadat vaše letní koncerty – koho budete mít na záskok?
Ač ženská kapela, na záskok si do září vypůjčíme chlapa, konkrétně Mártyho Voděru, se kterým jsem hrála u Aleše Brichty. Je to naprostý profík, navíc nezkazí žádnou srandu a třeba bude souhlasit i s tím, že ho oholíme a navlíkneme do ženskýho. Jedinou výjimkou bude Masters Of Rock – tam jsme si řekly, že bychom opravdu měly zahrát v čistě ženským složení i přes Kajdinu absenci, a oslovily jsme bubenici Violet Cannibal z Velké Británie (ex-Adam Bomb, Vice Squad). Set tam odehraje s námi, určitě to bude dost zajímavý!

Vystoupení se zahraniční bubenicí bude určitě nejen pro české fanoušky hodně zajímavé, jak se vlastně taková spolupráce ‘rodí‘?
My se s Violet známe přes různé kapely, hrála s Adamem Bombem, se kterým jsme měly už tuším tři koncerty, a taky s Vice Squad, se kterými jsem se já skamarádila přes Girlschool… Připadá mi, že je ta hudební scéna neuvěřitelně provázaná nejen v rámci naší republiky. Violet byla Kejtin nápad, napsala jí přes Facebook a Violet je zrovna volná, takže řekla, že si s námi Masters ráda dá.

Pojďme se zkusit podívat trochu do historie. Odkud se vlastně vzal nápad udělat čistě ženskou heavyrockovou kapelu?
To je z mojí hlavy, neb zbytek našich žen – ó, ta ironie – v ženský kapele nikdy hrát nechtěl. Zato já jsem od patnácti snila o tom, že budu další Kim McAuliffe (Girlschool) nebo Mia Coldheart (Crucified Barbara), postavím okolo sebe bandu úchvatných bab a uděláme tady revoluci, protože ženský kapely hrající tvrdou hudbu tady prostě nejsou. Ne že bychom byly nějak hodně metalový, ale z all-female kapel, co tu hrajou, si troufnu říct, že jsme nejtvrdší. Takže se mi sen splnil a ještě k tomu jsme po letech zaplnily určitou díru na české rockové scéně, což mi zaprvé dělá radost a zadruhé se zdá, že to tuzemští fanoušci oceňují. (smích)

Netajíte se tím, že jste dost ovlivněny tebou zmíněnými Girlschool. Letos v dubnu jste si s nimi zahrály na výborném koncertu na Chmelnici. Jak jsi to vnímala, bylo to pro tebe něco jako splněný sen?
Pro mě to bylo něco neskutečnýho, splněný sen po šesti letech, přesně jak říkáš. Holky navíc stály v publiku a viděly, že to patnáctiletý tele, který kdysi poznaly a pobláznily, vyrostlo, snažilo se a teď hraje před nima – to bylo bezvadný! Dlouho jsem chtěla, aby Girlschool měly v Praze pořádný klubový vystoupení s délkou setu a publikem – a předkapelou (úsměv) –, jaké si zaslouží. Nakonec se nám to se Zdendou Stejskalem povedlo zrealizovat a zdá se, že sen se splnil nejen mně, ale i spoustě českých fanoušků, kteří Girlschool předtím neviděli. Byl to úžasný večer, obě kapely zahrály výborně a všichni odcházeli s úsměvem na tváři – nezbývá než doufat, že to někdy zopakujeme.

Na podzim budete hrát s další světovou legendou Blazem Bayleym, a o několik dní později s japonskými Loudness. Jak se těšíte na tyhle koncerty, bude to pro vás něco ‘speciálního‘, nebo to berete jako běžný koncert, prostě ‘brnkačku‘? (úsměv)
Rozhodně si uvědomujeme, že to bude něco výjimečnýho; zahrát si před většími jmény světové scény, to je vždycky velká záležitost. Koncert Loudness je dalším husarským kouskem Zdendy Stejskala, je to první vystoupení téhle legendy u nás, takže se opět těšíme na nabušenou Novou Chmelnici a jsme rády, že budeme u toho.

Setkávaly jste se, nebo se ještě setkáváte, s nějakými předsudky typu ‘ženský nemůžou hrát tvrdou muziku / ženský do muziky nepatří‘ apod.?
Zatím ne. Občas se na koncertě z úst někoho podnapilého ozve „Ukaž kozy!“, ale na to máme rychlou odpověď. (smích)

Dovedu si představit jakou… (smích)
Můžeš to někdy zkusit a uvidíš, jestli ses trefil! (smích) Ale jinak si přímý útoky a předsudky nevybavuju, snad to tak zůstane.

The Agony

Ty jsi asi rok hrála v kapele Aleše Brichty. Co pro tebe znamenalo hrát po boku české metalové ikony?
Znamenalo to pro mě, že už jako osmnáctiletá jsem udělala velkou zkušenost, přišla spousta zážitků, kontaktů a přímý náhled do toho, jak vlastně vypadá česká vyšší rocková liga. Mejdany do rána, narvaný kulturáky, parádní festivaly, jenže pak taky stinný stránky, který se mi nelíbily vůbec. Vždycky ale převáží ty lepší vzpomínky a z těch horších si beru ponaučení typu „Tohle pro Agony nechci“. Aleše si vážím a děkuju mu za to, že si mě vzal ‘pod křídla‘ a Agony potom hlavně v začátcích dost podporoval (křtil nám EP, pozval nás na Barču), taky mám dodneška kamarády v Santym a Mártym… A dodala bych, že nebýt hraní s Alešem, tak Agony dneska buď vůbec nejsou, nebo mají o dost pomalejší start.

Vzpomínám, že právě na Barče jsem vás viděl poprvé, tam jsi mi hodně připomínala Joan Jett… Byla i ona pro tebe inspirací?
Byla, ale spíš s The Runaways než potom sólově s Blackhearts. Mně se vždycky líbil ten její styl, drzost a zpěv. Kdykoliv mi někdo řekne, že mu Joan připomínám, ohromně mě to potěší. (úsměv)

Zpíváte téměř výhradně anglicky, jedinou výjimkou je písnička „Živel“. Proč jste se pro angličtinu rozhodly? A je možné, že ještě něco v češtině uděláte?
Já psala písničky v angličtině už od nějakých čtrnácti, ani mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Asi to bude těmi zahraničními vzory. (úsměv) Vážím si všech, kteří jsou v češtině schopní napsat a zazpívat dobrý text, a češtinu jako jazyk mám ráda, ale k naší muzice angličtina sedí daleko líp a dává nám větší možnosti. Nechci se tu bít do prsou ve stylu „Utečeme odsud a vyprodáme Wembley“, ale od začátku jsme chtěly oslovit zahraničí a myslím, že se nám to daří – kampaň na Pledgemusic a velký zájem o debutové CD venku je toho důkazem. Čeština by nám sice mohla zaručit vyprodané kulturáky a kluby tady, ale za hranicemi bychom se pak prosazovaly velmi těžko. Na začátku jsme s češtinou koketovaly (viz. „Živel“), ale časem jsme se rozhodly pouze pro angličtinu.

Řekl bych, že oproti svým začátkům jste trošičku přitvrdily…
Je to dost možný. Možná je to podladěním, který v některých písničkách používám; pak to celý zní jako velký zlo. Na druhou stranu jsme na desce místy zabrousily taky do jiných žánrů, doporučuji poslechnout si „Will To Kill“ a uvidíte, co uslyšíte… A občas je to punk, občas je to hard rock, občas jdeme do popem lehce zavánějících refrénů.

Nelze si nevšimnout vaší aktivity na sociálních sítích. Vnímáš tento fenomén jako další z nástrojů pro komunikaci s fanoušky?
Je to fenomén, a dost zásadní. Proto jsme pečený vařený na Facebooku, rozjely jsme Instagram a taky YouTube kanál, kde fanoušci najdou lyric videa, klipy, záběry z cest a koncertů, brzy taky videa ze studia, a hlavně desku samotnou. Mrkněte na www.youtube.com/theagonycz.

Niky, díky za rozhovor a přeji ti, ať se tobě i The Agony stále daří. Uvidíme se na koncertech.
Taky moc děkuju za celou kapelu a těšíme se!