Pája Táboříková – Nechci aby u mojí muziky lidi brečeli

Foto: Kačka Smidová, archiv Páji Táboříkové
Korektury: Eva Houšková www.irockshock.net

Pája Táboříková

Bubenické řemeslo není u žen zrovna obvyklé. Bubenic je v naší zemi jako šafránu; jednou z nejvýraznějších žen, která usedla na bubenickou stoličku, je PÁJA TÁBOŘÍKOVÁ, která se kromě bicích věnuje klavíru, zpěvu a nově dokonce i psaní poezie. Měl jsem možnost s Pájou posedět a ve velice příjemné přátelské atmosféře vznikl následující rozhovor.

Jsi bubenice, klavíristka/klávesistka, zpěvačka, skladatelka a textařka a konec konců i spisovatelka. Která z těchto rolí je ti nejbližší?
Mě baví všechno a v průběhu života se ta oblíbenost přelévá podle toho, co zrovna aktuálně dělám. Nejdéle hraju na klavír, odjakživa zpívám, i když je pravda, že sólovému zpěvu se teď v posledních dvou letech věnuji trošku víc. Ale co se týče vystupování na pódiu, nejvíc svá se cítím za bicíma, kde se cítím nejjistější. Ale pokud jde o nějakou lásku, ta závisí na těch věcech, které se dějou právě teď. Teď se věnuju hodně psaní sbírky básní, takže bych řekla, že momentálně jsem nejvíc spisovatelka, ale ono se to časem zase přelije. Ale já mám ráda všechno a jsem ráda, že mi byly shůry dány možnosti tohle všechno dělat. (úsměv)

Máš nějaký bubenický nebo obecně hudební vzor?
Asi bych úplně neřekla přímo vzor, samozřejmě mám oblíbené kapely a hráče na jednotlivé nástroje, ale není to tak, že bych řekla, miluju Sida Viciouse, tak půjdu a nechám si propíchnout jazyk zavíracím špendlíkem, v tomhle slova smyslu žádný idol nemám. Spíš to vychází z těch děl, které ti umělci vydají, ta jsou mi pak motivací a inspirací.

A když se tedy zeptám konkrétně na bubenice, protože těch ve světě moc není a u nás už vůbec ne?
Úplně první bubenice, kterou jsem znala a ještě před několika lety byla mojí nejoblíbenější bubenicí, byla Cindy Blackman, kterou jsem poprvé viděla u Prince a až později jsem zjistila, že ona se také hodně věnuje jazzu, takže z tý jsem se úplně zbláznila, navíc je to nádherná ženská. A potom jsem ještě před pár lety poznala přes jednoho kamaráda Kimberly Thompson, která se taky zabývá hodně jazzovou muzikou, to je taky skvělá bubenice – hotovej démon. (smích)

Hraješ ve spoustě kapel, zaznamenal jsem také, že jsi začala vyučovat hru na bicí. Jak to všechno stíháš?
Já jsem se zatím živila pouze muzikou, takže to stíhat šlo, ale teď jsem dopadla, jak se říká, ‘na beton‘, tak jsem začala uvažovat, že bych opět soukromě vyučovala hru na bicí, což už jsem asi dva roky dělala, ale zatím aktuálně ještě neučím.

PáJa Táboříková

Luboš Pospíšil, Jasná Páka, Schodiště, Krausberry… To jsou samá velká jména. Jak ses do tohohle světa vlastně dostala?
Ona to vlastně byla úplná náhoda a všechno má prapočátek ve městě, odkud pocházím – v Lounech, který jsou strašně undregrondový, takže tam teď se svojí PayaNoiou moc populární nejsem. (smích) Ale vlastně přes ten underground a přes mýho kamaráda jsem se dostala na záskok k Plastic People, se kterýma jsem odehrála čtyři nebo pět koncertů, a tím vlastně začala všechna ta setkání. Všichni to asi znají… Občas potkáš někoho v hospodě, slovo dá slovo… Ale ty kořeny jsou právě někde u Plastiků. A i když občas cítím, že mi začínají chybět lidi z mojí generace, nelituju ani vteřiny, kterou jsem s těmahle kapelama strávila.

S kým bys ještě ráda spolupracovala, máš ještě nějakou vysněnou spolupráci?V rámci mojí kapely PayaNoia teď připravuju nějaké věci, pro které vyhledávám nějaký lidi, se kterýma bych ráda zkusila nějakou hudební spolupráci. Ale nechci si snít o spolupráci, která by z mnoha důvodů byla nereálná. Je pravda, že by mě zajímala třeba spolupráce s někým ze zahraničí, takže se poohlížím i tímhle směrem.

A jméno z tebe asi nedostanu… (úsměv)
Já nechci předbíhat a jmenovat konkrétní lidi, ale jde spíš o producentskou spolupráci než o hraní v kapele.

A koho bys naopak určitě odmítla? Nemusíš říkat konkrétní jméno, ale stačí třeba styl, který ti nesedí.
Tak tady bych mohla jmenovat. V hudbě si nevybírám, někde jsem slyšela hezký výrok, že hudba je jenom jedna, ale třeba takový metal je pro mě dost vzdálený. Ale pokud mám jmenovat, tak asi Daniel Landa. Pro mě je tohle tak vedle, že bych do toho nešla, to je pro mě otázka přesvědčení.

U Luboše Pospíšila jsem tě poprvé zaregistroval někdy v roce 2007 nebo 2008. Když jsem tě o několik let později viděl se Schodištěm, zaznamenal jsem, že jsi udělala obrovský pokrok kupředu… Co za tím pokrokem stojí?Děkuju za kompliment, on většinou člověk u sebe ty pokroky nevnímá. Už se mi párkrát stalo, že mi někdo takhle polichotil, což mě vždycky potěšilo, a paradoxně to bylo právě ve chvíli, kdy jsem měla naopak pocit, že se mi moc nedaří. Já si moc vážím spolupráce s Lubošem Pospíšilem, protože on nám tím, jak s kapelou pracuje, dává strašně moc možností se zlepšovat. Hrajeme s ním koncerty, točíme desky a také děláme třeba výroční koncerty, kde se setkáváme s různými lidmi, jako je třeba Vláďa Mišík nebo Vlasta Redl, tohle všechno mě posouvá obrovským způsobem dopředu. A pak je to samozřejmě takové to klasické cvičení doma. No a pak samozřejmě musíš mít trpělivost a vydržet. Ale myslím si, že ta největší škola jsou právě ty zkušenosti a setkávání s různými muzikanty.

Z každého koncertu 5P je cítit obrovská pohoda, kterou jste přenesli také na poslední desku Soukromá elegie. Kde se podle tebe ta pohoda ‘vzala‘?
Já si myslím, že Lubošovi se povedlo něco, co sám dopředu nemohl ani tušit, ale jemu se povedlo, že se potkali lidi, který si rozumějí v hudbě a rozumějí si i lidsky, a to si myslím, že je všechno. Ono to zní jednoduše, ale pro někoho je tohle hledání nekonečné. Ne nadarmo se ty kapely přirovnávají k manželství, protože s těma lidma trávíš spoustu volnýho času, takže zákonitě přijdou situace, kdy tě někdo štve, nastane ponorka a podobně, ale u Luboše jde víceméně o idylické manželství. (úsměv)

Jak spolu vlastně v jedné kapele fungují dvě generace muzikantů? Je pro vás Luboš Pospíšil, případně Mirek Linhart, něco jako ‘táta‘, nebo jste spíš parťáci, kamarádi, kolegové…?
Já jsem už odmalička tíhla ke starším lidem. A nikdy jsem nerozlišovala, jestli se bavím s třicetiletým, nebo šedesátiletým, pro mě to byl prostě kámoš. Samozřejmě jsem byla vychovaná k nějaké úctě ke starším, ale kdyby v kapele nefungoval ‘rovný‘ vztah, tak spolu nemůžeme dělat. I když všechno má svoje hranice, ale to přátelství s Lubošem nebo s Mirkem je natolik zásadní, že ho nějaká případná krize nemůže ovlivnit.

Já bych tedy opustil Luboše…
Já ho teda opouštět nebudu. (smích)

Pája Táboříková a Luboš Pospíšil

Jsi členkou Jasné páky, kde jsi v roli vokalistky, jak ti sedí tahle role?
Já se tam cejtím úplně senzačně, protože nemusím s sebou tahat bicí. (smích) Ne, vážně, Jasná páka je kapela, která je složená ze samých sólistů a kde je každý leader. Já se tam cítím úplně úžasně a vůbec necítím, že bych tam byla jako nějaké ‘křoví‘. Ono to souvisí s takovým muzikantským pojmem ‘služba písni‘, kdy v té písničce odvedeš přesně to, co tam v daný okamžik má být. Zkrátka je důležitej výsledek, a ne to, jakým způsobem ho dosáhneš. A právě o to v Jasné páce jde.

Příležitostně hraješ v kapele Uširváč – revivalu Hudby Praha / Jasné páky. Prolíná se nějak mezi sebou tvoje účinkování v obou kapelách?
Uširváč je hrozně stará záležitost, vlastně je to jedna z prvních kapel, se kterou jsem v Praze hrála. Ty písničky mám strašně ráda, my jsme si to hraní všichni užívali a byly to výborný mejdany s krásnou muzikou, ale s Jasnou pákou se to moc neprolíná a moc jsem z toho těžit nemohla, protože ty písničky, který teď Páka hraje, jsou buď nový, nebo ty starý jsou lehce pozměněný, což je pro mě dost těžkej úkol. (smích)

Pojďme ke Krausberry, jak k téhle spolupráci vůbec došlo?
Tohle vzniklo asi přes PayaNoiu a Štěpána Smetáčka, který produkoval první desku PayaNoii, a protože je to letitej bubeník Martina Krause, myslím si, že skrze Štěpána mě začal Martin registrovat, ale to by ti asi řekl lépe on.

Zaujalo mě, že s Krausberry půlku koncertu bubnuješ a druhou půlku zpíváš. Jak se ti tenhle koncept zamlouvá?
Ta nejtěžší věc na tom byla, nejenom pro mě, ale i pro Zelího (bubeník Jiří Zelenka pozn. red.), že jsme na sebe museli čekat. Protože když máš koncert, který hraješ od začátku do konce, příprava toho koncertu probíhá před koncertem, ale pak vylezeš na pódium, a už to jede. Ale tohle je takový trošičku psychicky náročný. Já jsem začala koncert a Zelí musel sedět v šatně a být připravenej vlítnout na pódium a pořádně to rozbalit. No a já jsem to samé zažívala ve druhé půlce, kdy čekám v šatně na ty písničky, ve kterých zpívám. Ale pro mě není problém vylézt od bicích a jít zpívat, anebo naopak, pořád je to hudba. Musím ale také ocenit výbornou Martinovu dramaturgickou práci, protože ten koncept takhle dobře vymyslel on.

Pája Táboříková  a Martin Kraus

Tvůj a Martinův hlas k sobě báječně pasují. Když jsem poprvé slyšel vaši verzi Slunečního hrobu, byl jsem nadšený. Kdo přišel s nápadem na duet v téhle písničce?
To je všecko Martinova práce, ale vychází to i z nahrávek na desce, kdy tam zpívají vokalistky ty krásný vejšky.

Jsi firemní hráčkou firmy Mapex, proč sis zvolila právě bicí téhle značky?
Já tvrdím, že žádný buben nemůže hrát špatně, pokud si za něj sedne bubeník, který o tom něco ví a umí ho správně naladit. Já jsem byla přítomna několika situacím, kdy jsem ze starých rozbitých bubnů se starýma blánama slyšela tolik krásný muziky, že si netroufnu tvrdit, že existuje špatnej nástroj. Samozřejmě že mám nějaké sny o nástrojích, které bych chtěla mít, ale na druhou stranu to vnímám tak, že záleží jen na mně, co z toho nástroje poleze za muziku.

A proč jsi teda zvolila bicí značky Mapex?
Já jsem měla možnost hrát na úžasný bicí od Sonoru, do kterých jsem se strašně zamilovala, ale ta souprava byla pro mě bohužel cenově nedostupná. A pak mi jeden kamarád poradil, abych se zkusila zeptat, jestli by mi nějaká firma tady neposkytla zázemí. A protože jsem věděla, že firma Mapex u nás to firemní hráčství poskytuje, sebrala jsem všechnu odvahu, co mám, a oslovila je. No a měla jsem velký štěstí, že to vyšlo, za což jsem moc šťastná, protože si mohu odzkoušet různé nástroje a činely.

Ještě pár otázek k PayaNoie, dost mě překvapilo, že na prvním albu hrál Štěpán Smetáček na kytaru…
No, mě to taky překvapilo. (úsměv) Když jsme tu desku se Štěpánem připravovali, přinesla jsem mu svoje demáče, které byly nahrány na piano. Štěpán je u sebe ve studiu upravil a nahrál do nich kytaru. No a pak, když jsme se bavili o tom, že by bylo potřeba sehnat kytaristu, který by to nahrál na desku, jsem Štěpánovi říkala, že se mi ta jeho nahrávka strašně líbí, jak zvukově, tak energií, a že bych chtěla, aby to nahrál on. Moc se mu do toho nechtělo, ale nakonec souhlasil, a ten ‘špinavej‘ zvuk kytary ve spojení s těma mýma líbivýma až popovýma melodiema je senzační.

Je PayaNoia autorsky celá tvoje, nebo dáváš prostor projevit se autorsky i svým spoluhráčům?
Já mám sice už připraveno dost věcí, že bych mohla další desku udělat zase celou autorsky, ale myslím, že čím víc se autorsky otevřu dalším lidem, tím spíš může zase vzniknout něco hezkýho, na co bych třeba já ani nepřišla. Rozhodně budu hledat a hledám další autory písniček. Třeba kytarista už začal nosit nový věci a některý z nich už hrajeme, takže proč to nevyzkoušet.

Jsou texty, které v PayaNoie zpíváš, inspirovány tvým životem?
To je směsice mých zážitků a mojí bujné fantazie, která je opravdu hodně velká. Takže ano, jistá část mých zkušeností je v těch textech otištěna, ale snažím se to brát s takovým nadhledem a nadsázkou a to se snažím dávat i do textů, protože nechci, aby u toho lidi brečeli nebo měli nějaký deprese. (smích)