Jaromír Tůma – Komunisti chtěli slyšet bigbít od nás

Foto: Archiv Jaromíra Tůmy

Jaromír Tůma

Jaromír Tůma

Když jsem jako teenager začínal dělat své první nesmělé hudební krůčky, existoval časopis MLADÝ SVĚT a v něm byla hudební rubrika „Echo“, kterou vedl JAROMÍR TŮMA. Jeho jméno jsem později vídal a slýchal i v jiných tištěných či audio-vizuálních médiích. Ani ve snu by mě nenapadlo, že jednou budu mít tu čest se s Jaromírem setkat osobně.

Jaromíre, jak jste se dostal k hudební publicistice?
(smích) Ono už je to 52 let! Já jsem se jako každý teenager zajímal o zahraniční populární a rock’n‘rollovou hudbu. Samozřejmě, že jsme k ní tehdy měli trochu jiný přístup. Třeba přes špatně slyšitelné rádio Luxembourg a podobně. Jako gymnazista na Mělníku, který zároveň chodil na housle, učil se na trubku, vedl ve škole dixieland a potom dělal bigbít, jsem se o tu muziku zajímal. V roce 1963 začal u nás vycházet časopis Melodie, který vedl vynikající, dnes již bohužel nežijící Lubomír Dorůžka. A já jsem si někdy v roce 1964 dovolil do Melodie napsat, že tam mají chyby. Načež mi pan Dorůžka, který byl velký odborník na jazz, odepsal, že na zahraniční pop music, což byla moje specializace, nemají žádného spolupracovníka. A abych se přišel ukázat. Mezitím jsem na Mělníku odmaturoval a začal jsem studovat a bydlet v Praze. Takže jsem se panu Dorůžkovi v Melodii představil a on mě vyzval, abych něco napsal.

Vzpomenete si na svůj první článek?
První článek mi vyšel v Melodii v lednu 1965. Myslím, že se jmenoval „Anglický export“ a byl o anglické muzice roku 1964. A od té doby jsem se tam etabloval, chvíli jsem tam byl, chvíli ne. A tak to šlo pořád do kola. Jednou jsem byl dokonce šéfredaktor.

Jistě máte archiv svých článků, jak je velký?
Já mám schované všechny své články, v tomhle mám docela pořádek, až na to, že polovinu zahraničních časopisů, které jsem měl uskladněné v garáži, mi sežraly myši. Nicméně ten archiv je opravdu veliký. Uvědomte si, že jsem mimo jiné osm let dělal editora časopisu Playboy. A v každém čísle jsem měl pochopitelně nějaké články. Takže kdyby nic jiného, tak mám doma 96 Playboyů, o dalších tiskovinách nemluvě. No a 96 Playboyů a jedna Rock History zaberou už dost místa. (smích)

Pracoval jste jak pro tištěná média, tak pro rozhlas, dá se nějak porovnat práce pro takto odlišné druhy médií?
Hned v roce 1966 jsem dostal nabídku Československého rozhlasu, abych připravoval bloky zahraniční hudby pro rozhlasový pořad Mikrofórum, který byl v té době populární. Tam jsem vysílal například první album Cat Stevense a jiné podobné desky. Jenže přišel rok 1968 a s ním okupace, takže zahraniční a zejména západní muzika, na kterou jsem byl vždycky specializovaný, na nějakou dobu zmizela. A tak se stalo, že jsem do rádia asi čtyři roky moc nedocházel, protože nebylo co vysílat. Později, až nějak v roce 1974 nebo 1975, jsem se do rozhlasu přes některé pořady vracel. A dá se říct, že jsem v rádiu dodnes, i když před 14 lety jsem přestoupil a nyní jsem v rádiu Beat.

Jaromír Tůma

Jaromír Tůma

A když tedy ten styl práce porovnáte, co je pro Vás dejme tomu lehčí?
(smích) No, samozřejmě, že je to jiný. Jednodušší je samozřejmě vysílání. Ale ono se to moc srovnávat nedá, když člověk něco napíše, tak to vydrží. V rádiu něco odvysíláte a je to pryč, ale zase člověk může říct, že to řekl teď, to je ta síla okamžiku.

Bylo za minulého režimu těžké dělat hudební publicistiku?
(smích) Jak se to vezme. Já sice nechápu proč, ale komunisti si tady dělali spoustu nepřátel tím, že strašlivě bojovali proti zahraniční pop music. Přitom to bylo úplně zbytečný, protože jim to dělalo strašný problémy. Už jenom doma. Oni měli také děti, které tu muziku chtěly poslouchat, a ty jim samozřejmě ten boj proti pop music vyčítaly. Proto ti komunisti dělali všelijaké mimikry. Například když jezdili na Západ, tak museli domů vozit desky a podobně. (úsměv) Já když dělal diskžokeje, tak za námi přišel tehdejší ředitel Pražského kulturního střediska, že se musíme zúčastnit ideologické konference. Tam nám hustil do hlavy, jak je zahraniční pop music zkažená a že Beatles vznikli jen proto, aby rozvrátili socialistické režimy. A po skončení této konference přišel ten ředitel za kolegou Janem Benešem se žádostí, aby mu pro jeho děti nahrál Beatles, že ty jeho blbci nic jiného neposlouchají. (smích) Na Ministerstvu kultury byl jako dohlížitel na pop music Zbyněk Mácha a ten měl rád americkou muziku, takže mu v Supraphonu vycházeli vstříc a nechávali mu vydávat různý výběry americký gospelový muziky. A ten zase přišel za Jirkou Černým s tím, že potřebuje pro svoje děti sehnat nějaký punkový nahrávky. Takže takováhle byla doba. No, a v téhle atmosféře jsme tu publicistiku dělali. Já jsem třeba ve Větrníku vysílal Bon Jovi nebo AC/DC, měl jsem tam půlhodinový bloky téhle muziky. Ono se to samozřejmě předtáčelo, ale zase na druhou stranu jsem musel napsat scénář, kterej mám do dneška schovanej, takže přesně vím, co jsem hrál a k tomu říkal.

Napadá mě tedy otázka, co ty komunisty vedlo k tomu, že některé publicisty, jako třeba Vás, nechali tu západní muziku vysílat?
Ano, to je správná otázka. A odpověď je vcelku jednoduchá. Svobodná Evropa začala vysílat pop music asi od tří hodin odpoledne, ale ta byla rušená. Lépe se chytal Hlas Ameriky nebo BBC, kde se muzika taky vysílala. Já mám dokonce korespondenci s Jackem Allanem z BBC, který pro nás dělal z Londýna pořady a sem tam mi posílal desky. Takže tomuhle chtěli komunisti čelit. Když už musejí být ti AC/DC, tak ať jsou od nás. Protože jakmile si lidi naladili Svobodnou Evropu, tak už ji tam měli naladěnou napořád, i na zprávy, což oni nemohli potřebovat. To byl ten důvod, proč nás to nechali dělat. Byla to zkrátka strašná doba.

Jaký z těch pořadů měl u posluchačů největší ohlas?
Já jsem třeba vysílal pořad „Komu, čemu tleská svět“, kde jsem dělal přehledy hitparád a kam jsem zařadil i Maďary, Poláky a muziku z východního bloku. Ale co by ne. Já je měl rád a konec konců s některými kapelami z NDR, jako byli Puhdys nebo Karat, jsem kamarádil. Ty pořady jsem předtáčel a pak se šlo na poslech, kde seděl Václav Hons, což byl velikej komunistickej básník a dnes se mnou kamarádí. On byl tehdy šéfdramaturg stanice Vltava a k němu ty moje předtočený bloky chodily na poslech. A u toho jsme popíjeli laciné víno. Já vysílal v rámci pořadu, který uváděla také Pavlína Filipovská. No, a tyhlety pořady posluchači milovali. Oni si to vysílání nahrávali a strašně to hltali. Já jsem tam například v roce 1979, kdy u nás byla nejtvrdší normalizace, odvysílal KISS a jejich hit „I Was Made for Lovin‘ You Baby“ a z toho bylo veliký vyšetřování, ale oni na mě nepřišli. No, a ty lidi, kteří si nás mohli nahrát, a ještě k tomu stereo, nemohli vystát Pavlínu, která se mě svým jemným hláskem ptala: ‚Jaromíre, co se zase urodilo na světových žebříčcích?‘ (imituje hlas Filipovské). A posluchači jí nadávali a psali dost urážlivé dopisy. A ten Hons na těch posleších Pavlíně s chutí ty dopisy četl. A nebohá Pavlína někdy brečela, až jí slzy kanuly do vlastního vína. (smích)

Tehdy nebyl internet, navíc díky režimu se sem západní časopisy prakticky nedostávaly. Kde jste tedy sháněl(i) podklady pro své články?
I když to tady nestálo za nic, tak v NDR na tom byli ještě daleko hůř. Já jsem si už od druhé poloviny šedesátých let nechal dovážet anglické hudební časopisy. Ty první mi zadarmo posílal Jack Allen z BBC a pak už jsem si je normálně předplácel. To taky nebylo jednoduché. Musel jsem si opatřit marky, pak jsem musel sehnat někoho, kdo mi to tam zaplatí. Tyhle ‚služby‘ včetně dovozu desek pro mě zajišťovaly děti prominentů, protože já byl v Anglii poprvé až po revoluci. Takže mi desky vozil třeba vnuk prezidenta Antonína Zápotockého, který svobodně jezdil na Západ. Krom toho mi předplácel časopisy, které jsem si nechával posílat na Mělník, kam chodily, zatímco v Praze se kradly.

Máte nějaký svůj novinářský vzor? Kdo jím je?
Ano, mám. Je jím zmíněný a dnes už bohužel nežijící Lubomír Dorůžka, dále pak Jirka Černý. S ním jsem se seznámil hned po nástupu mezi externisty Melodie. Ze zahraničí pak John Peel, u kterého jsem byl v Anglii na krátké návštěvě, ale ten už také nežije.

Teď se zeptám trochu kontroverzně. Můžete říct, jaká práce Vás bavila nejvíce a jaká nejméně?
Mě ta práce víceméně vždycky bavila. Ale vypíchnout bych určitě mohl dobu, kdy jsem v Mladém světě připravoval rubriku Echo. Mladý svět byl ve své době fenomén, byl to sice svazáckej časopis, ale byl jinej a lidi se k němu s důvěrou upínali. A když nás rozehnali v redakci Melodie, tak se tehdejší šéfredaktorka rozhodla z původně malé rubriky Echo udělat celostránkovou rubriku, kterou jsem čtyři nebo pět let připravoval a psal. Týden co týden jsem tam měl stránku podle svého gusta. Třeba zahraniční profily, domácí rozhovory, přehledy hitparád, různé zprávičky, drby, a tak dále. No a to vše v obrovském nákladu, který Mladý svět měl, tehdy to bylo asi 460 000 výtisků. Navíc to byl konec osmdesátých let, kdy začínaly Rockfesty, a u toho všeho jsem byl. Takže to byla velká doba. No, a neveselá doba byla, když jsem se pak před deseti nebo dvanácti lety přestěhoval na Mělník. Já jsem si myslel, že to bude fajn, když budu před důchodem pracovat ve svém rodném městě, a šel jsem do Mělnického deníku, který spadal do vydavatelství Vltava-Labe Press. Jenže to byla strašně ubohá činnost, ačkoliv tváří vydavatelství byla Lída Rakušanová. Byla tam mizerná technika, často vypadávaly počítače a na jejich opravu se čekalo třeba celý den. Dostávali jsme nesmyslné příkazy z Prahy. Zkrátka bylo to strašně ubohý. Já jsem tam byl asi jenom rok, ale stačilo to.

Můžete trošku zavzpomínat na ono rozehnání redakce Melodie?
My jsme byli jediný oficiální časopis, který tady byl za komunistů rozehnán. Já měl v Melodii pravidelné rubriky a spoustu článků. Proto dnes mluvím za Melodii, ačkoliv jsem tam zaměstnanej nebyl, já byl na volný noze. V  roce 1982 nebo 1983 bylo rozhodnuto, že Melodii povede jistý Kratochvíl, kterej měl na rozhlasové stanici Hvězda nějaký finanční průšvihy. Soudruzi ho stranicky potrestali tím, že ho poslali napravovat Melodii. (úsměv) A my jsme se mu na to všichni vykašlali. Nikdo s ním nechtěl spolupracovat a takhle si to nepředstavoval. Ti, kteří tam byli zaměstnaní, ti to odnesli nejvíc, protože byli propuštěni. Já jsem tam akorát přestal chodit. Pak mi nabídli v Mladém světě rozšíření té rubriky Echo, takže mě se to rozehnání zas až tolik nedotklo. Do Melodie pak nastoupili nový, většinou mladý lidi, kteří tam s tím Kratochvílem dělali, i když věděli, že je to špatnej časopis a že se jim lidi smějou. Oni třeba nemohli pochopit, že Alice Cooper je chlap a pořád říkali: „Alice není nic jinýho než Alena, tak to musí být ženská“. Já mám dokonce historku, kdy se mi podařilo je zesměšnit.

Povídejte…
Oni tam pořád psali, že v polském Drežně se koná vynikající hudební festival, kde návštěvníci dostanou skleničku sektu, a takovýhle nesmyly. Tak jsem si počkal, a když to napsali asi potřetí, tak jsem do Mladého světa napsal takový sloupek, kde lidem poradím, jak se dostat na festival do Drežna. Tam jsem napsal, že stačí ráno o půl šesté sednout v Praze na vlak a už v deset hodin přijedou na místo hudebního festivalu, což jsou Drážďany. Oni totiž opisovali z polského časopisu! To byla docela bomba. (smích) Samozřejmě, že ten Kratochvíl byl naštvanej a hned mi volal. Nakonec ho vyrazili a my jsme se pak do Melodie vrátili. No a nějakej čas jsem tam dělal i šéfredaktora.

Melodie pak ale přesto skončila, že?
To bylo v roce 1992. Melodii tehdy vydávalo potápějící se nakladatelství Panorama. Já jsem tenkrát našel movitého investora, který chtěl Melodii převzít, jenže to tehdejší šéf Panoramy nechtěl dopustit a odmítl to. A za půl roku byla Melodie prodána někomu jinýmu, kdo z ní udělal šílenej plátek. Jenomže já už jsem měl nabídku z televize Nova, abych tam šel dělat šéfdramaturga hudby. Tak jsem šel do televize a naučil jsem se dělat televizi.

Kromě psaní článků jste byl v roce 1967 členem odborné komise na 1. čs. beat festivalu, jak ho s odstupem času hodnotíte?
My se moc těšili na první koncert celého festivalu, kterej probíhal už odpoledne, a to bylo prázdno, prostě zklamání. Večer už ale bylo plno a druhej a třetí den zase, takže jsme byli nadšeni. Byla to prostě úžasná doba.

Na 2. čs. beat festivalu vystoupila kapela Nice s Keithem Emersonem, jak vzpomínáte na tenhle koncert?
No, to byla paráda, já byl tehdy asi v desáté řadě a koukal jsem na to jako blázen. Emerson si přitahoval ty svoje varhany a bušil do nich noži a přitom božsky hrál.

V současné době pracujete na projektu Rock History, můžete mi o něm říct několik slov? Kdo přišel s nápadem začít dělat RH?
Já to nebyl, ani nevím, kdo to byl. Ale Je to dobrej nápad.

Musím se zeptat, bude RH důsledně mapovat každý rok rockové historie, nebo budete vybírat pouze některé roky?
Nakonec dojde na každý rok, řekněme v rozmezí let 1965–1992. Jednotlivé výtisky by se měly skládat jako puzzle, až z toho bude během několika let zábavná i dokumentární knihovnička.

Bude RH vycházet chronologicky, nebo budete vydávat jednotlivé roky na přeskáčku. Případně podle jakého klíče budou jednotlivé roky vybírány?
Kdybychom postupovali chronologicky rok po roce, tak to bude nudný. Ty roky by splývaly. My třeba píšeme, že kapela v roce 1968 natočila album a vyměnila kytaristu. Pak by byl rok 1969 a tam by bylo, že album vyšlo, ale kytarista se neosvědčil. Potom by došlo na rok 1970, kdy se ta kapela rozpadla. To by asi čtenáře moc nebavilo. Takhle najednou přeskočíme do roku 1983 a to nám umožní psát o jiném stylu, jiné generaci kapel. Takhle to bude daleko zajímavější.

Jaromír Tůma a autor článku nad Rock History

Jaromír Tůma a autor článku nad Rock History

Pro mě osobně je příjemným překvapením, že v RH nejsou téměř žádné reklamy, jak se toho podařilo docílit?
Hahaha, když nenaskočí časem reklamy, ročenka zanikne.

Nejen mě, ale i čtenáře bude určitě zajímat, kde se dá RH koupit nebo případně předplatit?
Kde se to dá koupit? Tak to by mě taky zajímalo. (smích) Ale co vím, tak v Praze by RH měla být k dostání například v síti knihkupectví Neoluxor.

Chystáte kromě Rock History ještě nějaký jiný projekt?
Ježíš, a to je Vám snad málo? (smích) Myslím, že jde o dost velký projekt, který mě plně zaměstnává.