Tři tituly na Ozzyovské téma

Text: Luboš Hnát
Foto: Obaly knih
Publikováno: 29.12.2025

Není to, tak dávno, co zemřel OZZY OSBOURNE. Publikací zabývající se zpěvákovým životem je na trhu celá řada, já jsem sáhl po starší, která se jmenuje Obyčejní lidé a napsala ji celá Osbournovic rodinka. V nakladatelství Zems Book vyšla v roce 2003.

Hned na úvod je třeba říct, že nejde o klasickou knihu, ale o kompilát citací jednotlivých členů Ozzyho rodiny. Někdy jsou tyto citace delší, jindy kratší, ale vždy se vyjadřují k nějakému tématu, které je obsahem jednotlivých kapitol ‒ těch je celkem pětadvacet.

Přečíst si můžeme například o reality show Osbournovi, o Sharonině boji s rakovinou, Ozzyho alkoholových, drogových a jiných eskapádách. Samozřejmě hojně je zde probíraná také umělcova hudební kariéra, ať už sólová, nebo s Black Sabbath. Stranou nezůstávají ani děti, které přidávají svůj pohled na věc. Napsáno s obdivuhodnou upřímností a hodně čtivě. Potud je vše v naprostém pořádku.

Otřesná je však jazyková úroveň, která knihu zbytečně sráží. Nejvíc mě iritovalo nepochopitelné psaní názvů kapel v mužském rodě. Věty typu: „Byl jsem v Sabbathu“, „Jel jsem na turné se Sabbathem“ a dokonce i „Zpíval Jonathan Davis z Kornu“ je možné najít v celé práci.

S výše uvedeným souvisí také překlad, kterého se ujala Jana Novotná. „Podařilo“ se jí vymyslet například výraz: „Praštil jsem se do mixážní skříně zvukového stolu.“ Klávesistu Dona Aireyho překřtila na klávesistu Dona Arizzyho; místo aby prostě napsala, že proběhl konkurz, píše o „konkurzních zkouškách“. Další poznámky jsem si raději nedělal.

Příliš ocenit nemohu ani fotopřílohu. Tvoří ji snímky z rodinného alba, záběry z dovolených, cest či Vánoc. Chápu, že kniha je především o soukromí Ozzyho famílie, ale nevidím důvod, aby bylo zveřejněno takové množství velmi si podobných fotografií.

Kdo si libuje v informacích o soukromí slavných a komu nevadí velmi špatná jazyková úroveň, si zde jistě přijde na své. Já však svou knihovnu nerozšířím.

Další „ozzyovskou“ publikací, na kterou se zaměřím, je bookazine nazvaný Ozzy & Black Sabbath. Jde o dílo různých autorů, letos v září jej vydalo nakladatelství Extra Publishing a sehnat  ho můžete nejen v knihkupectvích, ale i v trafikách.

Jak napovídá sám název, tento sešit se věnuje nejen Ozzyho úctyhodné kariéře, ale mapuje také hudební dráhu jeho první kapely. Popisovány jsou všechna alba Black Sabbath, přičemž hlavní důraz je kladen na ta, která nazpíval Osbourne. Hodně prostoru je dáno také letům s Ronniem Jamesem Diem, velká pozornost je věnována i desce Born Again (1983), kdy u mikrofonu stál Ian Gillan. Oobdobí s jinými zpěváky jsou zmapována také, ale už ne tak podrobně.

Kromě popisu vzniku písní a desek se čtenáři také dozví o dění v kapele. Velmi mě zaujaly četné personální rošády v osmdesátých letech ‒ o některých, zvláště na postu zpěváka, jsem neměl ani tušení. Naopak o drogových excesech jednotlivých členů, které jsou zde hojně zaznamenány, jsem četl už několikrát.

Ozzyho sólová kariéra je rozebrána podle stejného mustru: nejvíce pozornosti je věnováno nejslavnějším albům Bizzard Of Ozz (1980), No More Tears (1991) a Ozzmosis (1995), zatímco skvělé desky Bark At The Moon (1983) a The Ultimate Sin (1986) jsou poněkud přehlíženy. O zpěvákových eskapádách byly už popsány stohy papíru, takže v tomto směru se nic nového nedozvíte. Vše doplňují rozhovory nejen se samotnými hlavními aktéry, ale i s lidmi stojícími mimo kapelu. Třešničkou na dortu je přehled nejoblíbenějších písní vybraných osobnostmi hudebního světa.

Publikace zahrnuje události až do současnosti, respektive do Ozzyho úmrtí, což je jistě její velkou předností. Naopak slabinu vidím v častém opakování stejných informací, na které narazíte v rozmezí několika stránek: jednoho to dost unaví, když co chvíli čte tytéž věty.

Bohatá je taká obrazová část bookazinu. Tvoří ji často celostránkové, dílem koncertní a dílem promo fotografie, rodinných snímků zde naštěstí moc není.

Sečteno a podtrženo: Předkládanou publikaci ocení zejména ti, kteří o kariéře obou hudebních veličin tolik nevědí. Ostatně soudě dle dříve vydaných děl z této řady jsou právě oni cílovou skupinou. Ovšem i poučenější čtenáři zde naleznou zajímavé informace.

Do třetice všeho dobrého, říkal jsem si, když jsem otevíral paměti, které napsal baskytarista Black Sabbath GEEZER BUTLER a nazval je Into The Void s podtitulem S Black Sabbath od začátku do konce. Ačkoliv titul nakladatelství Volvox Globator v edici Evokace vydalo už v loňském roce, já jsem ho na pultu knihkupectví objevil až letos.

Rozsahem nevelká knížka od prvních stránek, na kterých Butler líčí poměry ve své rodině, čtenáře zaujme svou upřímností a poutavým stylem. Autor vzpomíná na první setkání členů skupiny Polka Tulk Blues Band, ze které se později stali Black Sabbath. Popisovány jsou rané koncerty, nahrávání debutového alba i kapelní život plný drogových a alkoholových mejdanů. Oceňuji, že autor vše podává bez laciné honby za senzací. Některé historky jsou sice v memoárech jiných členů Black Sabbath podávány trošku jinak, to však není na škodu, neboť znalý čtenář se může seznámit s různými pohledy na danou situaci.

Na rozdíl od předchozích popisovaných publikací, není v centru autorova zájmu Ozzy Osbourne, ale celá kapela. Můžeme se tak seznámit s obdobími, kdy ve skupině působili i jiní zpěváci. Vynechána není ani baskytaristova sólová kariéra, která však není tak bohatá jako v Ozzyho případě. Rozebírány jsou také vztahy muzikantů v dobách, kdy nehráli ve společné kapele. A dopodrobna je popsán také jejich reunion. Zde musíme projevit jistou míru shovívavosti, neboť Butlerova autobiografie v Anglii vyšla již v roce 20023. Proto když muzikant tvrdí, že definitivně poslední koncert s Black Sabbath odehrál v roce 2017, nemohl mít o letošním červencovém vystoupení ani potuchy.

Edice Evokace se bohužel většinou nepyšní vydařenými překlady, proto mám radost, že v tomto případě se Vítu Malinovskému opravdu povedl. Bědoval jsem jenom jednou, a sice když jsem se místo o zpěvačce a někdejší člence skupiny Fleetwood Mac Stevie Nicks dočetl o jakémsi Steviem Nicksovi z Fleetwood Mac. Tuto chybu ovšem nemusí nutně mít na svědomí překladatel: botu mohl udělat odpovědný redaktor knihy.

Fotopřílohu tvoří jak rodinné, tak koncertní snímky. Není sice nejbohatší, ale když si uvědomíte, že kniha má 214 stran, což také není mnoho, uznáte, že její rozsah je úplně dostačující.

Ze všech popisovaných publikací hodnotím Butlerovy paměti jednoznačně nejvýše.