Obal knihy
Text: Luboš Hnát
Foto: Obal knihy
Publikováno:
V roce 2009 vyšla poprvé kniha Černý racek, která mapuje život brněnského hudebníka Oldřicha Veselého a kterou napsal Petr Gratias. Nepochopitelně unikla mé pozornosti. Pozdější pokusy o pořízení antikvariátního výtisku ztroskotaly na nedostatku nabídek, když už se nějaká objevila, byla její cena, tak přemrštěná, že jsem ji nebyl ochoten akceptovat. Dočkal jsem se až letos, kdy nakladatelství Jota uvedlo na náš trh druhé a dle promo textů rozšířené vydání Gratiasovy práce.
Nemohu obě vydání porovnávat. Na následujících řádcích se tedy budu zabývat výhradně tím letošním. Kniha je v netradičním obdélníkovém formátu 221 x 229 x 24 milimetrů. Obdobné rozměry měly již předchozí autorovy publikace tedy: V erbu Progres (2014) a Cesty do rockového nebe (2019), které vyšly pod hlavičkou stejného nakladatelství.
Převážnou část knihy tvoří rozhovor s Oldřichem Veselým, který je tu a tam doplněn o jeho obsáhlejší vyprávění. Ojediněle pak nějakým postřehem přispěje některý z Veselého spoluhráčů, nejčastěji bubeník Jiří Rybář. V tomto duchu je pojato prvních sedm kapitol, které se četly jedním dechem.
Čtenář se zde dozví mnoho zajímavých a leckdy překvapivých informací nejen ze zákulisí všech kapel, kterými Oldřich Veselý prošel. Nejvíce prostoru je pochopitelně věnováno dvěma jeho stěžejním skupinám: jde o Synkopy (61) a Blue Effect, za Veselého éry přejmenovaný na Modrý efekt. Vzpomíná však také i na ty méně známé (Great Music Factory). Dočíst se můžeme i o jiných hudebních aktivitách. Velmi mě zaujalo vyprávění o tehdejší soutěži Bratislavská Lýra: muzikant zde prozrazuje mnohá překvapivá fakta z jejího zákulisí.
Tohle všechno čtenář vyloženě hltá a stránky mu doslova mizí před očima. Následující kapitola je věnovaná Veselého scénické tvorbě a napsal ji sám hudebník. Tady už text začíná pomalu zadrhávat, ale stále ještě rychle plyne. Část nazvaná „Jaký jsem a jaké je moje druhé já“ se opět vrací k rozhovorovému formátu a kvalita jde znovu nahoru. Čtenář se zde dozví mnoho z Oldřichových charakterových vlastností, a musím říct, že i v tomto případě jsem byl několikrát velmi překvapen tím, co jsem se dozvěděl.
V druhé polovině kapitoly je rozhovorová forma opuštěna a vyprávění se ujali Veselého blízcí. Jde o nejhorší pasáž knihy. Text je velice nesourodý, jak se říká „každý pes, jiná ves“, špatně se čte, jako by Gratias rezignoval na novinářskou práci a došlé příspěvky bez jakýchkoliv úprav vložil do souboru, který byl poslán do tisku.
Závěrečná kapitola „Řekli o Oldřichu Veselém“ je Gratiasovou specialitou. Jde o vzpomínání různých osobností na významného muzikanta. Osobně v tom moc velký smysl nevidím, neboť je předem jasné, jaké vyznění jednotlivých příspěvků bude. Na druhou stranu mě to ani nijak zvlášť neirituje, když autor chce do své práce takovou kapitolu zařadit má na to právo.
Velice oceňuji zařazení příloh, které přinášejí soupis sestav všech kapel, s nimiž Veselý hrál, seznam všech jeho autorských skladeb i přehled jeho obsáhlé diskografie. To vše jsou pro čtenáře-archiváře cenné informace.
Kniha je tištěná na kvalitním křídovém papíře a obsahuje velké množství fotografií z umělcova života. Je ovšem škoda, že jsou pouze černobílé.
I přes uvedené výhrady mohu Černého racka zejména starším rockerům doporučit k zařazení do jejich knihovny.
