Obal knihy
Text: Luboš Hnát
Foto: Obal knihy
Publikováno:
V loňském roce se v našich obchodech objevila vzpomínková kniha, kterou napsal kytarista a zpěvák slavných KISS PAUL STANLEY. Face The Music – KISS život Paula Stanleyho pod maskou. Ve známé edici Evokace ji vydalo nakladatelství Volvox Globator.
Na Stanleyho biografii je možné pohlížet z různých úhlů. Je to příběh chlapa, který neměl šťastné dětství, kvůli své vrozené vadě (narodil se jen s jedním uchem, v důsledku toho trpěl jednostrannou hluchotou) trpěl pocitem méněcennosti; sestru od raného věku sužovala vážná psychická porucha, rodiče ho nezahrnovali mateřskou láskou, vrstevníci se mu posmívali. Tenhle muzikantův obraz vyvolává u čtenáře soucit a pochopení.
Jsme však také svědky pamětí mimořádně sebestředného a arogantního člověka, který má potřebu dávat na odiv své sexuální „úspěchy“, kterými se kniha jenom hemží. Můžeme se dočíst takové věty jako: „Listoval jsem Playboyem, líbila se mi holka na obálce, tak jsem zavolal do kanceláře, aby mi ji našli, a za pár dní jsme byli v posteli.“ Proboha proč? Jako fanoušek tohle vědět nepotřebuji. Stanley si připisuje také nemalé zásluhy o KISS: Což o to, něco pravdy na tom asi je, ale kytarista se chová jako malé dítě, když tvrdí, že byl za svou práci nedostatečně (respektive nebyl téměř vůbec) oceněn. Moje sympatie si podobnými výroky rozhodně nezískává.
Zdaleka nejhorší jsou ovšem pomluvy, které jsou rozesety na mnoha stránkách. Nejčastějšími terči jsou bývalí členové Peter Criss a Ace Frehley. Stanley popisuje jejich nespolehlivost, alkoholové a drogové excesy a jiné úlety. Že ani jeden z nich nebyl žádný beránek, je všeobecně známo, ale nazývat je blbci a tvrdit, že ani jeden z nich v podstatě na svůj nástroj neuměl hrát, je trochu silná káva. Takovéto praní špinavého prádla je mi osobně mimořádně odporné. Na mysli mi neustále vystávala otázka, proč tedy byl Paul s oběma tolik let v jedné kapele.
Častými neduhy publikací z této edice jsou nedostatečná fotopříloha a špatný překlad. V tomto případě tomu tak naštěstí není, obrazová příloha je dostatečně rozsáhlá a vhodně kombinuje soukromé a koncertní snímky. Jedna část dokonce obsahuje záběry z různých koncertů v České republice. Pokud se týká překladu, který byl svěřen Vítu Malinovskému, není sám o sobě špatný. Iritovaly mě pouze české tvary některých obecně používaných anglických výrazů jako: make-up (mejkap), playback (plejbek) či teenager (týnejdžr). Jsem toho názoru, že jejich původní, beztak již zdomácnělá forma by prospěla čtivosti knihy.
Přes své osobní výhrady musím uznat, že kniha je velmi otevřenou výpovědí slavného muzikanta, kterou skalní fanoušci KISS zajisté ocení. Já si však myslím, že by Stanleymu neškodilo více „diplomacie“.
