Jindřich Vobořil: Žižkovská opera Jindry Vobořila

Text: Luboš Hnát
Reprofoto: Obálka knihy

Rockový harcovník JINDRA VOBOŘIL vydal svou knihu vzpomínek s názvem Žižkovská opera – Vzpomínky Jindry Vobořila. I když jde o dílo zajímavé, poučné a zábavné, několika muškám a dokonce i větším mouchám se kniha bohužel nevyhnula.

Začnu netradičně těmi nedostatky. V předmluvě autor sice čtenáře upozorní na to, že první část je věnována vzpomínkám Jindřicha Vobořila staršího, které jsou doslovně přepsány ze starých audiokazet. Když se však člověk pustí do čtení první kapitoly, nějakou chvíli mu trvá, než pochopí o čí text vlastně jde – obzvláště když se oba autoři jmenují stejně. Přitom by stačilo obě části nějak vizuálně oddělit, třeba vložením stránky s textem „Část I.“ a následně „Část II.“. Škoda. V textu Vobořila staršího se občas některé věty či dokonce pasáže na různých místech opakují, což sice nemusí působit nejlepším dojmem, ale vzhledem k tomu, že čtenář byl upozorněn, že jde o doslovný přepis, dá se to pochopit.

Uznávám sice, že otcovy vzpomínky jsou pro Jindru extrémně cenné, souhlasím i s tím, že mají co říct i obyvatelům Žižkova, kteří popisované reálie a osoby znají. Ale otázkou je, nakolik tato část knihy zaujme rockery mladších generací, kteří pocházejí z jiných pražských čtvrtí. Nemluvě o rockerech například z Ostravy. Na druhou stranu je třeba říct, že celé toto vzpomínání je napsáno velmi poutavě, takže čtenář nemá nejmenší důvod tuhle část přeskakovat. Přesto vnímám zařazení pamětí Vobořila staršího jako problematickou záležitost.

Druhou, i když menší mouchou je atypický formát. Nejde ani tak o to, že kniha bude „dělat neplechu“ v knihovně, ale když ji budete chtít číst na cestách, není manipulace s ní úplně jednoduchá, obzvláště pokud nemáte zcela funkční ruce.  S formátem souvisí délka jednotlivých řádků: pro čtenáře je celkem náročné vést oko po dlouhém řádku, a tak když z něj náhodou vypadne, je docela obtížné najít místo kde se v textu ztratil. Je to možná detail, ale říká se, že právě v detailu tkví ďábel. Možná by bylo vhodné řádky občas „rozbít“ nějakou fotografií, aby z nich oko „neutíkalo“.

A teď ty mušky. Především je to absence obsahu, který by usnadnil orientaci a vyhledávání v knize. Druhou a zbytečnou muškou jsou překlepy (např. „taty“ místo „tady“). Naštěstí jich není mnoho. Podobně jako v části, kterou napsal Vobořil starší se i zde některé příhody opakují. Tady ovšem díky tomu, že Jindrova pasáž je výrazně delší, nejde o tak velký prohřešek.

A co se Jindrovi podařilo? Toho je naštěstí mnohem víc. Především sepsal nevšední vzpomínky. Jeho pohled na rockové dění u nás je velice zajímavý a leckdy i překvapivý. Například když se zmiňuje o legendárním seriálu ČT Bigbít, který nazývá „nablblým“. Ke cti autorovi ovšem slouží to, že svůj názor okamžitě podpoří krátkým vysvětlením. Vobořil má nesporný vypravěčský talent, a tak se jednotlivé kapitoly čtou doslova jedním dechem. Své vzpomínky pojal striktně chronologicky a jednotlivé životní příběhy rozčlenil do menších kapitol. Což není na škodu.

Je jen dobře, že se Jindra nevyhýbá žádné etapě své hudební kariéry. Můžeme proto nahlédnout do zákulisí naší pop music. Leckdy ovšem nejde o moc veselé nahlédnutí: platí to zejména pro období, kdy se autor pohyboval na popové a muzikálové scéně. Jeho kritickému posouzení ovšem neunikne ani ta rocková. V knize se může čtenář dozvědět i málo známé či zcela neznámé zajímavosti. Věděli jste například, že stačilo málo, a Vobořil mohl hrát místo Viléma Čoka v Pražském výběru? Já tedy ne.

Jednotlivé kapitoly dodržují časovou návaznost. Proto je hudební vyprávění v určitém místě přerušeno popisem Vobořilova rodinného pobytu v Austrálii, který má s muzikou pramálo společného. Kniha se v tomto místě stává jakýmsi cestopisem. Rozhodně však ne nezajímavým.

Obsáhlá fotogalerie je pojata stejně chronologicky jako celé autorovo vyprávění. Čtenář si tak může dohledat k jednotlivým kapitolám příslušné snímky. Je však otázkou, zda by nebylo vhodnější doplnit fotky k příslušným kapitoly. Knihu uzavírají dvě kapitolky: jedna je o Jindrově vztahu k zvířatům a druhá, závěrečná pojednává o jeho nástrojích a aparaturách. Zde by bylo logičtější tyto „mini přílohy“ prohodit. To je však jen drobný „kosmetický“ nedostatek.

I přes všechny výhrady Vobořilovu knihu vřele doporučuji. Nabízí totiž poučení i osobitý autorův humorný pohled na zákulisí českého showbyznysu.

Vydalo nakladatelství HRG Litomyšl v roce 2018