Jan Blűml: Progresivní rock

Jan Blűml: Progresivní rock

Jan Blűml: Progresivní rock

Text: Luboš Hnát

Knih s hudební, potažmo rockovou tématikou je na našem knižním trhu dostatek. Ale jen málo je takových jako kniha Jana Blűmla, jejíž celý název zní PROGRESIVNÍ ROCK: SVĚTOVÁ A ČESKOSLOVENSKÁ SCÉNA VE VYBRANÝCH REFLEXÍCH, kterou v roce 2017 vydalo nakladatelství Togga.

I když to v ní není uvedeno, je zřejmé že publikace původně vznikla jako akademická (rozuměj diplomová či disertační) práce. Svědčí o tom i velké množství poznámek a odkazů pod čarou, které jsou pro ni charakteristické. V knize téměř neexistuje stránka bez nějaké doplňující vysvětlivky. Tenhle fakt může sice někoho odradit, ale před těmi, kdo se rozhodnou knihu přeci jen číst, se rozevře neuvěřitelná studnice faktů a souvislostí, díky kterým vznikl svébytný žánr: progresivní rock. Kniha je rozčleněna do pěti tematických celků. První dva se věnují vymezení tohoto stylu (pro který se zejména v tuzemské hudební publicistice vžil i termín art rock) a jeho nástupu na světovou rockovou scénu. Zde bych s autorem polemizoval ohledně kapel, které uvádí jako typické. Například u The Beatles bych za progresivně rockové označil maximálně období kolem alba Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band (1967). Celé existenci kapely bych se onen žánr zdráhal přisoudit. V těchto kapitolách se Blűml zmíní též o vývoji progresivního rocku u nás. Nejde však o nosné téma úvodní části knihy.

To přijde až později. A právě pasáže, které se věnují dění v socialistickém Československu, jsou pro našince nejzajímavější. Podrobně jsou zde rozebrány tak zásadní desky jako Prokopovo Město Er a Kuře v hodinkách od Flamenga. Mě osobně trochu mrzí, že stejný prostor nebyl dán projektům brněnského Progres 2, což je dle mého mínění vrchol československého art rocku. Ale co člověk, to jiný názor.

Opravdovou lahůdkou jsou ukázky z dobového československého hudebního tisku. Ať už jde o rozhovory, recenze či reportáže, může si čtenář udělat obrázek o naší tehdejší hudební publicistice i o postojích některých umělců. Tady mě velmi zaujala citace z rozhovoru Druhý dech pro štěstí z časopisu Mladý svět, v němž Karel Gott kritizuje uměleckou kvalitu Pink Floyd.

Vyčítat akademické práci nedostatek fotografické přílohy by nebylo úplně korektní. Proto pouze konstatuji, že počet fotografií by se v celé knize dal spočítat na prstech jedné ruky. Publikace navíc obsahuje několik notových ukázek fragmentů vybraných skladeb. Ty fanoušek nemuzikant sice úplně neocení, na druhou stranu je může brát jako vhodný grafický doplněk.

Jak tedy knihu celkově hodnotit? Zcela jistě se najdou rockeři, kteří nad ní kvůli její zdánlivé nepřístupnosti zlomí hůl. Ti, kteří počáteční dojem překonají a pustí se do čtení, zjistí, že vůbec nejde o nudné dílo. Naopak je docela zábavné a plné leckdy nečekaných informací.