Kateřina Dubská: Hendrixova kytara

Kateřina Dubská: Hendrixova kytara

Kateřina Dubská: Hendrixova kytara

Text: Luboš Hnát
Foto: Obal knihy
Publikováno: 29. 12. 2021

Když se řekne knížka o rocku, většině z nás se pravděpodobně vybaví biografie nějaké kapely či umělce nebo jiná literární forma o hudebním dění. Málokdo si představí, že by se bigbít mohl stát námětem na román. Jeden takový uvedlo na podzim na trh nakladatelství Jota, jmenuje se Hendrixova kytara a jeho autorkou je Kateřina Dubská.

Hlavním hrdinou je kytarista Jan Potočný alias Hans Steinbach. Jeho životní příběh je v knize rozdělen do pěti částí. Každá je nazvána podle nějakého ze světových rockových hitů (Child In Time, Sympathy For The Devil, Perfect Strangers, Highway To Hell a While My Guitar Gently Weeps) a je uvozena úryvkem anglického textu některé z těch písniček. Za tenhle nápad si autorka zaslouží pochvalu, ta jí patří i za zvládnutí hudební faktografie včetně správných názvů nástrojů. Vyskytne-li se v textu zmínka o nějakém albu, je správně zařazena do dobového kontextu. To samé platí i o umělcích. Úsměvné je, že některá česká jména Dubská záměně zkomolila: například zápornou postavu známého ostravského kapelníka Havlíka. Kdo je znalý poměrů v tuzemském šoubyznysu, si hravě doplní správné jméno. Tím ale výčet kladů bohužel končí.

První část je celkem nápaditým popisem Honzova dětství. Dozvídáme se, že jeho otec je původem Němec, který se usadil v Ostravě, přijal české příjmení a vstoupil do KSČ, z čehož ponejvíce pramení jeho střety s dospívajícím synem.

Ty pokračují i v druhém díle, který se odehrává převážně ve zlatých šedesátých. Hlavní hrdina dospívá, zakládá úspěšnou kapelu a užívá si s kamarády nabyté slávy. Největším problémem této pasáže je, že čtenář má chvílemi pocit, že čte pornografii. Ne, nejsem puritán a vím, že sex k rocku, potažmo šedesátým letům patří, ale neustálé několikastránkové omílání sexuálních aférek, nevěr a scén mě v knize, jejímž námětem soudě dle názvu má být muzika, prostě nebavilo. Jakoby mimochodem zde Honza vede svou skupinu a bojuje s komunistickým systémem. Proto se na konci dílu rozhoduje skončit s hraním a se svou druhou rodinou emigrovat do země svých předků.

V nové domovině začne budovat distributorskou firmu s hudebními nástroji a dosahuje s ní celosvětového úspěchu. Po nějaké době zkouší rozjet svou značku zesilovačů a kytarových efektů. Ani zde není nouze o popis Honzových sexuálních avantýr, ale pornografie ustupuje červené knihovně. Potočný, tedy vlastně už Steinbach, se zamiluje do slavné české herečky a my začínáme číst příběh jako z kdysi populárních „harlekýnek“ (lacině romanticky zaměřená edice knih). Věty typu „Vstala, zapnula kávovar – samozřejmě, ten nejdražší“, působí velmi směšně. Aby román přeci jen nepůsobil tak sladce, okořenila autorka děj střety s StB. Honza totiž nástroje legálně vyváží i do Československa, což je mocipánům trnem v oku.

Pro popis divokých devadesátek se výborně hodila píseň Highway To Hell. Úspěšný podnikatel se totiž vrací do rodné země a i zde vybuduje prosperující firmu, avšak stává se cílem různých podvodníků. Jeden z nich se vyklube i Honzova německého společníka a připraví ho o značnou část majetku. Romantiku zde střídá žánr krimi, jsme svědky různých soudních tahanic, dokonce i vyšetřování krádeže Steinbachovy sbírky vzácných kytar.

Honzova dávná (a slavná) kapela Krakatit je obnovena až v poslední části. Zde opět vystupuje do popředí muzika a koncertování, naopak si čtenář konečně odpočine od popisu sexuálních dobrodružství. Steinbach se usazuje se v rodném kraji, staví zde dům (kolikátý už?) a dožívá důchodového věku.

V knize bohužel zcela chybí grafika, což jí na atraktivitě nepřidává. Mám za to, že několik fiktivních fotografií či ilustrací by dlouhý text rozhodně oživilo.

A jak je to s onou Hendrixovou kytarou? V příběhu na ni několikrát narazíte, nehraje zde však takovou roli, jak by se z názvu knížky mohlo zdát. Zkrátka a dobře: Pokud by se počin Kateřiny Dubské jmenoval například Příběhy Honzy Potočného, určitě bych si ho nekoupil. Do Hendrixovy kytary jsem investoval – jak se ukázalo – naprosto zbytečně.