Zdeněk Reimont – bigbítové srdce pardubického regionu

Text: Pepíno Sodomka
Foto: Archív Zdeňka Reimonta

Zdeněk Reimont

Zdeněk Reimont

Je tomu již 20 let, kdy pardubická kapela Elán odehrála své poslední vystoupení a ukončila svou téměř třicetiletou činnost. V oněch krásných časech bigbítových tancovaček patřila skupina v celém Východočeském kraji i za jeho hranicemi k nejoblíbenějším, a to jistě plným právem!

Založil ji a vůdčí osobností byl kytarista a zpěvák Zdeněk Reimont. Člověk, u jehož kolébky Bůh, myšleno ten rockový, s určitostí stál. Můj názor je, že právě on hodně lidiček naučil lásce k bigbítu. Možná právě proto je dodnes mnohými nazýván „bigbítovým tátou“ a je hluboce spojen s jejich mládím.

Zdenda dokázal vnést do rockové muziky to, co málokdo. Samozřejmě, že s Elánem hrál převzaté pecky našich i zahraničních kapel, což tehdy rockové publikum na tancovačkách vyžadovalo, ale jeho bezkonkurenční, nepřeberné množství hlášek, legrácek a říkánek, často za bolševika opravdu „na hraně“, dostalo každého. Jeho osobitý humor dal vystoupení opravdu náboj a každý mezi songy čekal, co z něho „vypadne“.

Množství historek i průšvihů kapely by vydalo na knihu. Namátkou zmíním třeba podzim 1983, kdy zemřel prezident SSSR, soudruh Brežněv a skupina naběhla na pódium v Miřeticích celá v černém. Když lidé začali pokřikovat, jestli drží smutek, Zdeněk do mikrofonu odpověděl: „Umřel mi strejda, který mi byl dost blízký a podobný, protože mně také srůstá obočí.“

Kapela Elán

Kapela Elán

Elán se tak dostával do řady problémů, kdy byl třeba Zdendovi adresován protokol z krajského národního výboru o jeho špatném vlivu na naši socialistickou mládež. U přehrávek proto musel kromě seznamu hraných skladeb dávat ke schválení text, v němž mělo být uvedeno, o čem se bude mezi songy mluvit. Samozřejmě přišel i zákaz hraní, čímž si tehdy prošla nejedna rocková skupina.

O tom, že se Elán zapsal do srdcí moha lidí, svědčí fakt, že mezi nimi dodnes koluje mnoho nahrávek z jeho koncertů. A na YouTube lze najít i celý videozáznam z vystoupení kapely ve Ctětíně v roce 1990.

Zdeněk, který je velice skromný, sám sebe nazývá „dělníkem bigbítu“. Tento výraz jistě není ničím hanlivým, právě naopak! Svoji skupinu chtěl nazvat Monstrum, což mu bylo zakázáno a název Elán víceméně přidělen. Musel překousnout mnohá příkoří ze strany vládnoucí garnitury a vyrovnat se se smrtí několika členů kapely, přesto svou bigbítovou káru táhl téměř tři desetiletí.

Zdeněk Reimnot (1990)

Zdeněk Reimnot (1990)

Je třeba ocenit, že právě tací harcovníci jako on hrdě mávali rockovým praporem v té podivné, bigbítu nepřející době. Podstupovali ponižující přehrávky, aby pak přiděleni do skupin podle jejich „kvality“ určené soudruhy brali za hodinu hraní odměnu v řádu ani ne desítek korun. Bez lásky k rockové muzice by to rozhodně nešlo, proto si každý z nich zaslouží  velký respekt a dík! Kdyby těchto průkopníků nebylo, možná by český rock ani nevznikl.

Tento fakt si uvědomuje hodně lidí, čehož jsem byl svědkem, kdekoli se Zdeněk Reimont objevil. Když jsem s ním navštívil třeba koncert Michala Ambrože a jeho Hudby Praha v chrudimském R-klubu, téměř každý ho vítal a na mnoha lidech byla znát upřímná radost, že ho vidí… Jedna z jeho oblíbených písniček, již hrál a zpíval jako „Světla do očí“, je z dílny kapely Pumpa a pojednává o časech, kdy v každém sále se zdvihl prach. Ten prach díky rockovým srdcařům, mezi které Zdeněk Reimont patří, neusedl. A pevně věřím, že tomu tak bude navěky!

Plakát kapely Elán

Plakát kapely Elán