Text: Luboš Hnát
Foto: Kateřina Smid
Publikováno: 28.5.2026
Josef Kůstka
Smutná esemeska mi v sobotu 23. května v podvečerních hodinách cinkla na mobilu. Oznamovala, že do hudebního nebe toho dne v noci odešel skvělý muzikant a výborný kamarád JOSEF KŮSTKA, kterému nikdo neřekl jinak než Pepa. Měl jsem v posledních letech tu čest s ním strávit nejednu příjemnou chvíli. Pepa mě dokonce pozval na natáčení své sólové desky jejíhož vydání se však bohužel nedočkal. Pojďme se tedy v následujících řádcích ohlédnout za jeho bohatou muzikantskou kariérou.
Světlo světa spatřil v Teplicích 20. července 1947. Jakým řízením osudu se dostal do Prahy, nevím, ale v našem rozhovoru mi řekl: „Když mi bylo asi šestnáct let, chodil jsem v Hloubětíně na koupaliště. Byla tam taková parta, která si říkala Hurikáni: Hráli na dece spíš takové trampské věci. Jednou jsem se jich zeptal, jestli si k nim můžu sednout. Byli pro a chtěli, abych jim něco i zazpíval. A já jsem zazpíval od Elvise Hound Dog. Hned chtěli, abych s nimi hrál.“ V roce 1967 se z nich stali Cardinals, kteří se po příchodu zpěvačky Petry Černocké přiklonili k popu. Tento vývoj se Pepovi nezamlouval, a tak přijal místo baskytaristy u slavného Blue Effektu, kam ho zlákal jeho bývalý spoluhráč Lešek Semelka.
V Hladíkově partě vydržel tři roky a natočil s ní alba Nová syntéza 2 a Modrý efekt & Radim Hladík (obě 1974). Je autorem skladby Jedenáctého října, která u fanoušků sklidila velký ohlas. Pepovým celoživotním souputníkem byl Jindra Vobořil. Hráli spolu v mnoha kapelách, jmenujme například GEN nebo Českou trojku.
Pár měsíců strávil ve skupině Michala Tučného, ale moc šťastné období to pro něj nebylo. Řekl mi o něm: „Každé vystoupení jsem doslova protrpěl a odnesl jsem ho psychicky. Já jsem vždycky country odsuzoval, a teď jsem ho najednou hrál. Takže jsem začal hodně pít a upadl jsem do apatie. Uprostřed jednoho koncertu v jižních Čechách jsem v šatně oznámil: ‚Pánové, já už takovýhle sračky nikdy hrát nebudu.‘ A už se mnou nikdo nehnul, takže jsem druhou půlku nevystoupil.“
Asi nejdelší část svého hudebního života strávil Pepa po boku Václava Neckáře, pro kterého napsal několik písní. Jmenujme třeba: Lásko, tři, dva, jedna a start, Zimní královna nejdelších nocí či Známe ho, žádný vzor. Jako baskytarista zanechal nesmazatelnou stopu na kultovním dvojalbu Planetárium (1977).
Hodně aktivní byl Pepa také na keltské scéně. Hrál v Irish Dew a pomáhal založit skupinu Dick O‘ Brass, ze které sice před několika lety odešel, ale v roli hosta se tu a tam na některém z koncertů objevil. K tomu mi řekl: „Dick O’Brass je moje srdeční záležitost. Už s nimi hraju sice zřídka, ale vždycky mezi nimi načerpám novou sílu. Mám rád i jejich fanoušky, připomíná mi to partu, která kdysi byla u Hurikánů. I když jsem z kapely odešel, uvědomil jsem si, že toho úplně nechat nemůžu. A nějaká významnější vystoupení s nimi odehraju.“ Dopustit na něj nedali ani členové kapely, kteří o něm s úctou mluvili jako o svém emeritním houslistovi.
Pepa byl také výborným společníkem, vždy když jsme spolu seděli, vládla u stolu dobrá nálada. Pro již několikrát citovaný rozhovor jsem potřeboval nějaké fotografie, Pepa mě pozval k sobě domů, vytáhl obsáhlý archiv a řekl, abych si vybral, co chci. Digitalizovat si to ale musím sám. Odnášel jsem si od něj několik zajímavých snímků, které dodnes mám. Protože v posledních dvou letech nebyl náš kontakt tolik intenzivní, nestihl jsem mu je už vrátit. Pepo, kamaráde, nikdy na tebe nezapomenu. A pozdravuj tam nahoře Jindru.
