Text: Luboš Hnát
Foto: Kateřina Smid, Ája Dvořáčková (Archiv Rockového světa)
Publikováno: 30.10.2026
V prvním díle našeho seriálu rozhovorů věnovaného skupině FLAMENGO, která letos slaví šedesát let od svého založení, na její úplné začátky vzpomínal kytarista Pavel Fořt. Ve druhém se o svoje zážitky podělil zpěvák a kytarista Karel Kahovec. Tentokrát na moje otázky odpovídal baskytarista VLADIMÍR „GUMA“ KULHÁNEK, který mimo jiné prozradil leccos z nahrávání respektovaného alba Kuře v hodinkách (1972).
Vláďo, jak moc jsi sledoval Flamengo předtím, než ses stal jejich členem?
Já jsem ve svých začátcích hrál ve skupině Donald, která byla hodně rock´n´roll band. Hráli jsme hlavně Rolling Stones. S klukama z Flamenga jsme se samozřejmě znali, často jsme se setkávali v New Clubu, ale jejich muzika nám nebyla moc blízká. Takže jsem je moc nesledoval. My jsme dělali úplně něco jiného.
Je známé, že kapela tě potkala na svém zájezdu v Německu, kdes čekal na vystěhovalecký pas. Jak dlouho jsi tam už byl?
Myslím, že necelé tři měsíce. My jsme tam vycestovali přes Pragokoncert a hráli jsme v jednom místním lokále s kapelou, kde byl: Mirek Helcl na klávesy, bubnoval Zajíček a Vračko na kytaru. Tahle sestava se brzy rozpadla, a já s Mirkem jsme zažádali o azyl. Takže jsme se toulali po Německu a v Regensburgu jsme narazili na Flamengo: hrálo v klubu Colosseum.
Ještě než jsi do Flamenga nastoupil, tak odešel Karel Kahovec. Kdy přišla Joan Duggan?
Flamengo jezdilo do Německa, kde vystupovali v klubech a také pro americkou armádu. To hraní tam bylo hodně náročný, hrálo se třeba osm setů. Na Karla to už bylo moc, tak odešel a přišel Ivan Khunt. Posléze tam potkali Joan, zpěvačku nějaké rozpadlé anglické kapely. Joan se rozhodla ještě nějakou dobu zůstat v Německu. Kluci se s ní nějak dali dohromady, takže zpívali s Ivanem oba.
Co tě přimělo změnit názor a vrátit se do komunistického Československa?
V Regensburgu jsem se členy kapely asi tři neděle bydlel. Franta Francl (kytarista – pozn. red.) a Joan oznámili, že odchází do Jazz Q. V té době dělal Flamengu manažera Přemysl „Česnek“ Černý, který byl kdysi první bubeník a spoluzakladatel Donaldu. On navrhnul, abych nastoupil do kapely na basu a Pavel Fořt se vrátil ke kytaře. Souhlasil jsem – a to byl ten důvod, proč jsem se vrátil. Ke konci roku 1969 jsme se dohodli, že se stanu členem a v lednu 1970 jsme začali naplno zkoušet.
Takže jsi vzdal možnost vycestovat do Austrálie…
Příslušné dokumenty jsem nedostal, jen jsem na ně čekal. A než přišly, tak už jsem byl zpátky. Trošku kuriózní bylo, že mě na hranicích nechtěli pustit zpátky, protože jsem měl narostlé vousy a na fotce v pasu jsem byl bez nich. Takže mi celníci půjčili příšerně tupou žiletku, a já se musel oholit.
Jak se komunisti postavili k tvému návratu?
Nijak, já jsem tam byl oficiálně přes Pragokoncert, a že jsem měl požádáno o politický azyl, ani nezjistili. Oni v tom měli ještě docela velký zmatek, ale jak postupovala normalizace, tak nás Pragokoncert z jednoho turné do Německa odvolal. Paradoxní je, že jsme potom ještě jeli hrát do Finska – na festival do Turku, kde jsme se potkali se slavnou kapelou Colosseum.
Jak se proměnil repertoár?
Dost dramaticky. Začalo to už v Německu, kde Flamengo muselo hrát hodně soulový skladby, což logicky vyhovovalo Joan a Ivanovi. Pak přišla velká světová bluesová vlna, na kterou jsme naskočili. Takže jsme hráli věci od Blodwin Pig, Colosseum, Johna Mayalla a dalších. Změna repertoáru byla opravdu velká.
Joan a kytarista Franta Francl nakonec odešli k Jazz Q. Jak vznikla spolupráce s Vladimírem Mišíkem?
Vláďa byl v tu dobu „volnej“, a protože on je i skladatel, tak padlo rozhodnutí, že bychom to s ním mohli zkusit. A vzápětí Vláďa potkal Honzu Spálenýho, který nadhodil myšlenku, že by bylo dobrý, kdybychom měli nějakého dechaře. A hned nám nabídl Honzu Kubíka. Takže na podzim roku 1970 už jsme byli v sestavě, která začala pracovat na vlastních skladbách (Vladimír Mišík – zpěv; Pavel Fořt – kytara; Ivan Khunt – klávesy, zpěv; Vladimír „Guma“ Kulhánek – basová kytara; Jan Kubík – saxofon, příčná flétna, a Jaroslav „Erno“ Šedivý – bicí – pozn. red.) a vzniklo Kuře v hodinkách.
Vzpomeneš si, která písnička z Kuřete vznikla jako první?
Abych byl upřímný, tohle si vůbec nepamatuju. V zimě 1970 jsme zkoušeli pod Klínovcem na chalupě Heleny Dubové, se kterou Vláda tehdy chodil. Tam právě vznikaly první zárodky Kuřete. Velká výhoda byla, že jsme každý hráli jen v jedné kapele a mohli se plně soustředit jen na jednu věc.
Slyšel jsem, že původní verze písniček z Kuřete měly anglické texty.
My jsme jako náhradu za to zrušené Německo jezdili hrát každé léto na celé dva měsíce do Polska. Tam jsme hráli takový kombinovaný repertoár, ve kterém už byly věci z Kuřete s anglickými texty. Kuře v hodinkách se původně mělo nahrávat anglicky, ale Supraphon to zakázal, a proto producent Hynek Žalčík přišel s nápadem, který se ukázal jako geniální: oslovit pana Kainara. On byl sám muzikant a ty písničky si rozepisoval do not. Uměl psát texty na swingovou a rockovou muziku a uměl dostat frázování do synkop, což je strašně obtížné, protože naše řeč není synkopická, ale on to dokázal!
Na co si jako první vzpomeneš z natáčení Kuřete?
Přesně tak, jak fungovala velmi utužená parta v Polsku, jsme to přenesli do studia. Tenkrát jsme nahrávali pouze do čtyř stop. Dvě byly určeny pro kapelu a dvě pro různý aranže a dotáčky. Všechno muselo být promyšlený do posledního detailu. V dejvickém studiu jsme byli pořád všichni spolu. Řešili jsme různé nápady. Tenkrát Supraphon na každé nahrávání musel přidělit technika a hudebního režiséra. My jsme měli obrovské štěstí, že jsme jako technika dostali mladého Pavla Kocfeldu a jako hudebního režiséra Honzu Spáleného. Ti dva měli pochopení pro cokoliv, co jsme si vymysleli. To byla obrovská výhra. Neměli jsme žádné technické možnosti, tak jsme přemýšleli, jak zvuk ozvláštnit. Do skladby Jenom láska ví kam jsme potřebovali zkreslit hlas, tak se zpívalo do hrnce na ohřívání buřtů. Když nám někde nešly sbory, tak jsme je prohnali Leslie bednou. V Já a dým hrál zase Kubík táhlou melodii na klarinet kvákadlem.
Jednou jsi mi říkal, že když jsi byl členem Flamenga, bylo to tvoje nejlepší muzikantské období. Proč?
My jsme si strašně věřili. Hodně jsme fungovali jako parta, neměli jsme spoustu jiných kapel, jako to je dneska. Byli jsme mladí a táhli jsme za jeden provaz.
Nikde jsem se nedozvěděl, na jaký nástroj jsi Kuře v hodinkách nahrál, můžeš to teď prozradit?
Basu jsem měl hoyerku, kterou mi tenkrát Česnek přivezl z Německa. Jak už tenkrát bývalo zvykem, bedny jsem měl dělaný. Byly dvě, v každé byly čtyři reproduktory Aro 835, který hrály moc hezky – až na to, že pořád odcházely. Zesilovač jsem měl stowattovou kopii Marshalla. Originál mi až později přivezla z Londýna Ivana Jurná, mimochodem autorka obalu Kuřete. Takže veškerého zvuku jsem dosahoval prostě tak, že jsem vše dal naplno, co to šlo.
Než Kuře v hodinách oficiálně vyšlo, tak jste se rozpadli, proč?
Zakázali nám hrát v hodně krajích a okresech, takže koncertů hodně ubývalo. Navíc přišla éra jazz rocku a každý z nás chtěl dělat něco jinýho, což byla velká škoda.
Poslední otázka: Jak vidíš budoucnost Flamenga Reunion Session, mělo by hrát modernější muziku, zpívat česky, jakým směrem by se kapela měla ubírat?
Na tohle není vůbec lehký odpovědět. Samozřejmě musí nastat nějaká změna, ale jistá návaznost by měla být zachována. Zůstat zakonzervovaný na jednom místě se mi vůbec nelíbí. Osobně bych byl rád, kdybychom nějaké písničky udělali česky, ale překonat pana Kainara je nesmírně těžký a zpívat česky a mít texty o ničem, což je dnes bohužel obvyklá praxe, to nechci.



