Text: Luboš Hnát
Foto: Archiv
Publikováno: 7.7.2026
Flamengo 1966
V letošním roce uplyne úctyhodných šedesát let, kdy byla založena skupina FLAMENGO, máme tedy dobrý důvod seznámit se s její historií. Ve spolupráci s kapelou budeme proto pro vás po celý rok připravovat seriál článků mapující všechna důležitá období této legendy československého bigbítu. Nemůžeme začít jinak než u jejího vzniku: tedy roky 1967 a 1968. Průvodcem nám bude osoba nejpovolanější – jediný původní člen, kytarista PAVEL FOŘT.
Flamengo vzniklo na troskách skupiny Mahagon, ve které působili kytaristé Pavel Fořt a František Francl, na baskytaru hrál Jiří Čížek; v roce 1966 se k nim připojil bubeník Přemysl „Česnek“ Černý, který záhy přivedl mladého Petra Nováka, a Flamengo bylo na světě. „Přemek byl proti nám starší, měl už víc zkušeností, takže se ujal vedení kapely,“ vzpomíná jediný zakládající člen Pavel Fořt. Ve Flamengu se na krátký čas mihl i zpěvák Viktor Sodoma, ale jeho působení v něm nebylo pro skupinunijak zásadní. „Dodnes nevím, proč jsme se pojmenovali Flamengo, logiku to nemělo, nic španělského jsme nehráli. Asi se nám to slovo líbilo,“ vybavuje si kytarista.
I když Flamengo hrálo hodně převzatých skladeb od skupin jako Trogs, Small Faces, Los Bravos, Rolling Stones, ale i Beatles, byla od počátku zásadní vlastní tvorba Petra Nováka s texty Iva Plicky jako písnička Já budu chodit po špičkách, která kapele zajistila doslova raketový start. „Náš zvukař zvaný Sádra měl možnost zapůjčit si profesionální reportážní magnetofon Nagra, na který jsme některé Petrovy písničky v naší sklepní zkušebně nahráli. Točili jsme všechno najednou, včetně zpěvu,“ vzpomíná Pavel Fořt. Takto nahrané písně se podařilo dostat do rozhlasu, kde je v pořadu Dvanáct na houpačce uváděl legendární Jiří Černý.
Skupina působila pod Pražským kulturním střediskem, které ji vyslalo na týdenní turné na Ostravsko. Mimochodem, Fořt kvůli tomu nenastoupil na vysokou školu, protože prostě nestihl termín. Díky Novákově popularitě vystupovalo Flamengo ve velkých sálech na různých místech tehdejšího Československa – že se všude setkávalo s obrovským ohlasem, není třeba rozvádět. Důležité bylo také pravidelné hraní v Praze, kde bylo kapelu možno vidět ve Sluníčku, Dětském doměa v klubu Olympik, kde se střídala s dalšími skupinami (Blue Efekt, Olympic). Velkou zásluhu na tom měli pánové Šimek a Grossman, kteří tyto produkce organizovali a také skvěle uváděli.
Historek z kapelního života bylo nepřeberné množství. Jak už to bývá, kytarista si vybavuje především ty nepublikovatelné. „Dnes už jsem starší a vážený pán, proto mi nepřipadá vhodné vytahovat hříchy našeho mládí – tedy divokých šedesátých let,“ směje se Pavel Fořt.
Po necelém roce se k Flamengu připojil Karel Kahovec, který měl za sebou působení v Hells Devils a slavných Matadors. Kromě zpěvu hrál také na doprovodnou kytaru. Odešel Jiří Čížek a Pavel Fořt se místo něho přesunul k baskytaře. „Také Karel měl vlastní úspěšné písničky, ty už jsme nahrávali v profesionálních studiích Československého rozhlasu a Supraphonu,“ vypráví novopečený baskytarista. Příchodem Kahovce se skupina ocitla v situaci, kdy měla dva frontmany, a tedy dva kohouty na jednom smetišti – Nováka a Kahovce. Tato situace vyústila v Novákův odchod: založil George & Beatovens. tím skončila raná éra Flamenga.
