15.4.2026 – Kinosál rehabilitačního ústavu, Kladruby
Text: Luboš Hnát
Foto: Hard Barock (ilustrační foto)
Publikováno: 23.4.2026
Profilový obrázek – Hard Barock
Že je ANDOR ŠÁNDOR uznávaný bezpečnostní expert, je všeobecně známé, že je také aktivní bubeník, který působí ve skupině HARD BAROCK, jsem dosud netušil. Na jejich koncert jsem si zašel v Rehabilitačním ústavu Kladruby, kde se momentálně zotavuji z nepříjemného zranění.
Kapela vystupovala ve zdejším kinosále, na jehož pódiu stál tento sextet: Kája Berková (zpěv-soprán), Míša Čejková (zpěv-alt), Jan Kappler (kytara), Luboš Doubek (baskytara) a Andor Šándor (bicí).
Na serveru Bandzone.cz se můžete dočíst, že Hard Barock hrají hard/art rock. Dovolím si s tím polemizovat: zatímco art rockové prvky jsem slyšel zejména u kytaristy (mimochodem zdaleka nejlepšího muzikanta na pódiu), z hardrocku jsem nezaznamenal „ani notu“.
První dvě písně byly anglicky zpívané Highlander a Far Away On Rainbow. Hned zpočátku se mi nepozdával zvuk, v němž bylo až příliš basů a dominovaly zejména bicí. Ale protože horší zvuk provází úvody mnoha koncertů, nepřikládal jsem tomu zatím velkou váhu. První písní v naší mateřštině se stal Paprsek, ještě pře dní jsme se ústy jedné ze zpěvaček dozvěděli, že skupina bude hrát kombinaci klasické hudby a rocku, což podnítilo moji zvědavost.
Zvuk se postupem času vůbec nevylepšil a přidaly se k němu další problémy: slovům nebylo téměř vůbec rozumět a hlasy obou žen místo aby se vhodně doplňovaly, si spíše konkurovaly. Obzvláště v duetech zpěv připomínal obrovskou zvukovou kouli. Primitivní bubenický styl Andora Šándora, kterému jsem nejdřív nevěnoval mnoho pozornosti, se mi začal stále více zajídat. Vzpomněl jsem si na baskytaristu Luďka Adámka, který mi v našem rozhovoru řekl, že dobrý bubeník je padesát procent kapely. Svůj názor zdůvodnil těmito slovy: „Když se někdo rozhodne, že bude bubeník, a má jakýsi hudební sluch a rytmické cítění, tak se sice může naučit techniku, ale nikdy nebude hrát dobře. Protože tam něco málo chybí, a právě to málo dává kapele drajv a energii. Ty lidi, který to pak poslouchají, sice nevědí proč, ale poznají, že to není úplně ono.“ Přesně takový pocit jsem měl ze Šándorovy hry.
Zejména v klidnějších pasážích, třeba v instrumentálce Sonáta pro cembalo a kytaru, bylo slyšet nepříjemné bručení, které celý zážitek z koncertu velmi rušilo. O písničce Jeruzalém jedna z vokalistek tvrdila, že je to jedna z nejoblíbenějších a nejtypičtějších skladeb celé kapely, proto mě dost překvapilo, že si na ni klávesista musel vytáhnout notový zápis. Je také škoda, že jsme se nedozvěděli téměř nic o původu hudby. V průběhu večera zaznělo jen, že většinu písní napsal jakýsi Jaroslav Procházka, ale kdo to je a jaký (má-li vůbec nějaký) je jeho vztah ke kapele, netuším.
Ke konci byly ohlášeny dvě autorské skladby, které napsal baskytarista Luboš Doubek. Jedna z nich se jmenovala Vládkyně noci. Asi hodinu a půl trvající vystoupení se neuvěřitelně vleklo, kinosál jsem opustil po závěrečných tónech poslední písničky a tentokrát nečekal ani na přídavek.
